No jo, tak jsem se rozhodl, že se vším skoncuju. Už mě to nebaví živořit z ruky do huby - a vůbec. Taky: na konci života něco novýho začíná a já chci vědět CO. Jestliže je vědomí vázaný na tělo, nebude

NIC - což si nedokážu představit. Pokud ne, ocitnu se někde ... třeba v dalším těle, co já vím. No nic, dost planejch úvah, de se na to.

Dopis na rozloučenou - jediné slovo: "končím", vzal jsem si prášky

a pustil plyn... vědomí odplouvá kamsi pryč... pá pá, blbá planeto...

...no jo, je tu ten tunel, jak říkali. Světlo na konci tunelu. Jsem taženej dopředu, světlo se přibližuje....

Světlo. Lidé. Sál. No jo, znovu jsem se narodil...kouknu se na mámu...

ale vždyť ji znám... vždyť je to... máma - takhle si jí pamatuju když jsem byl malej... a podle všeho je znovu dvacátý století... prostě: náš čas je náš čas, vědomí je na něj vázaný a když zemřu musí začít... začít... znovu. Znovu a furt.

Začal jsem brečet.