|
| |
 |
LINEÁRNÍ KONSTRUKCE DUŠE ?
Autor: NON01 (Občasný) - publikováno 10.8.2002 (23:15:01), v časopise 28.8.2002
|
|  |
| Stojím na fázích něčeho vzácného, jak dotek, jak pocit ze kterého skládám dlažbu pod svými chodidly, abych se nezřítil, abych ještě nějaký čas zůstal v těle a mohl tak promlouvat zjednodušeným trojrozměrným jazykem. Každé ráno krotím bouři za stěnou svého ucha, neboť spletitá je cesta ke spáře, k místu s klidem, k náruči, k jakémukoliv pevnému bodu, kde bych, už neztrácel vysněné začátky a konce, přilby, motory, klíče od bytu a ocel. Jako třeba posledně: …Ten západ v Sadský..To byl jeden z nejfajnovějších úkazů co jsem kdy viděl. Slunce jako tetelící se obří oranžový kotouč, proťatý pásem šedých mraků, čnící nad všeobjímajícím vzduchem naostřeným svojí letní čistotou…Přesto jsem se necítil moc dobře, voda v mých uších bolela, a navíc, nebyl jsem sám, byl jsem tam z někým, což mělo za následek, že jsem se díky tomu cítil daleko víc k osám, než kdybych tam opravdu sám byl, ale přesto teď, s odstupem časů, ten západ po divokém dešti, za tu chvilkovou slabost stál - a lom a jeho písek, jeho voda a já, jsme tvořili úžasnou symbiosu, což jsem v té chvíli pouze podvědomě tušil…
Viděl jsem a vždycky, když se začali líbat otočil jsem se a všechno se sevřelo. Srdeční sval se ohnul pod tepnami. Tempem motýlka jsem to rozháněl, jak neposlušný stádo, jak sám sebe. Cítil jsem svou nálož, svoje nabití, svoje bytí: Schovat všechny roznětky!!! Klid vole! Potom jsem pár dní nespal, jen jsem kouřil a popíjel. Bylo to príma, trochu jsem sešel. Návštěva měsíčního muže (v noci u mě doma) mi moc nedodala, zjistil jsem jak působí tichá hrůza z deliria. Tak jsem ve 3 rozsvítil lampičku a zapnul televizi, duchové zas zalezli do škvír v omítkách (většinou se promítají z mozku na projekční území víček). Třásl jsem se, každičký zvuk, byl jak pohyb jedovatých vemen, takže párkrát silný úder pěstmi do zdi… Nastoupivší pocit síly a vědomí fyzické bolesti (po tom co to v kloubech trochu křupne) mě trochu uklidnil. Ohnul jsem betonovou ocel chvíle, opravdová chvíle nepředstavitelných možností v rukách…skoro stejná jako, když jsem viděl komparsisty při epileptických záchvatech. Po mém výkřiku praskla okenní tabulka. Duchové se zase pomalu hrnuli ze škvír, vytáhl jsem nejbližšího za zátylek a do zrůdné tváře, ze které jsem málem zešedl, jsem vtisknul nejsurovější polibek na světě. Můj osobní duch se pustil přes moje tělo k zápasu: Aréna ve skalách, propady půdních vestaveb, svištění ultrazvukových úderů…. Áááá!!! Zemská kůra praskala pod každým chvatem, ten zvuk, už budu mít navždy v sobě. Jako zpěv řeky….. Nad ránem se všechno uklidnilo.. musel jsem prostě vstát a jít zase do práce, kde v porovnání s předešlými záležitostmi, nic nenabývá smyslu ani účelu… |
|
|
