Chtěl bych psát. Vím o čem, ale nevím jak. Nedokáži slovy přesně vyjádřit, co cítím, co je tam uvnitř mne, jaký skutečně jsem. Ale jde to vůbec? Na papír vypsat všechnu tu radost, spokojenost, bolest, smutek, prázdnotu, lásku - to vše je tam uvnitř mne a dává mi nejistotu. Proč, nač? Všechny ty radosti i strasti pozdního, či snad předčasného dospívání. Jsem natolik jednoduchá a průzračná osobnost, až se stávám velmi složitou osobností a sám se v sobě nevyznám. Jednoduchost a přímost není vždy jednoduchá a přímá. Sám sebe pomalu poznávám díky náhodným reakcím mého okolí na mou osobu a mé chování. Avšak toto poznání ve mně vyvolává obrovskou nejistotu co se týče střetu mé osobnosti s vnějším okolím. Pozoruji sám sebe a své okolí a shledávám, že jsem jiný. Jistě je více takových, kteří jsou jiní, ale já - já jsem sám. Těžko popsat, co se ve mně odehrává, já to sám nevím. Je to obrovská pestrá směs pocitů, ve kterých se nevyznám, a které ve mně čas od času vybuchují s mocnou silou erupcí na Slunci.
Rozhárané neklidné nitro mladého romantika. Kolik je v mé osobě dílčích osobností, a která z nich převládá? Ještě jsem nenalezl své místo ve společnosti, nenalezl sám sebe. Je ve mně muž, který se musí rozhodovat a být za svá rozhodnutí odpovědný, muž, který má své sny, touhy a cíle. Ale je ve mně i malé, hravé, bojácné a stydlivé dítě, trochu naivní, ale s čistým štítem, mluvící přímo - co na srdci, to na jazyku, protože nezná lež a není poznamenané zlobou tohoto světa. Je ve mně radost i žal, spokojenost i utrpení, je ve mně život i smrt. Zmatek, zoufalství, radost a bláznivé štěstí, planoucí láska - to je duše romantika. Kdo jsem a kudy a kam vede má cesta?