Ráno nezná slitování. Prej pokud chci slitování, najdu ho ve slovníku někde mezi salmonelózou a syfilidou.

Autobusová zastávka po ránu funguje jakožto shromaždiště pracujících lidí. „Buď líný, a vydělávej deset tisíc týdně!“ pokřikuje na mě leták nalepený na nedalekém sloupu.

Holka, která je jednou z dalších asi deseti osob čekajících se mnou na autobus, má mezi prsty zapálenou cigaretu, navzdory vyhlášce. Odplivne si z okraje chodníku do silnice. Zahřívá se pohybem, který je směsicí poskakování, diskotékového tance a náznaky podřepů. Zadoufám, že Ilona nekouří a neplive.

Jestli mi to s Ilonou vyjde, skončí mé bezpečné samotářství. Budu tápat v jejích emocích, aniž bych věděl, jak moc jsou opravdové.

Lidé se začali hemžit, což byl spolehlivý signál, že autobus už vyjel ze zatáčky a za chvíli bude v zastávce. V klidu vyčkám, až se všichni poskládají dovnitř a potom si ještě vzájemně dáváme přednost s paní, která jako obvykle přiběhla na poslední chvíli. Rozpačitost toho okamžiku je mi nepohodlná jako říznutí nožem při krájení cibule. Kus přede mnou sedí asi šedesátiletý chlap a hrabe v igelitce. Vehementně,  téměř panicky.

„Pane, došustěte už, prosím vás,“ slyším ženský hlas ze sedadla přes uličku.

Polospící autobus rázem zbystří a na obličeji některých cestujících se objeví potutelný úsměv.

 „Ježišmarjá,“ uplivne pán-šustil konsternovaně a ještě pro jistotu chvilku pokračuje v hrabání a šustění. Mám pro něho pochopení – člověk si přece může v autobuse svobodně zašustit igelitkou.

Co když Ilona taky patří mezi neurotičky? Nedělej to. Neďoubej si to. Vysmrkej se. Nechrchlej. Nechrochtej. Nedělej to.

V práci začnu kolegům vyprávět další epizodu seriálu Dům na půli cesty do neznáma, v němž hlavní roli hraju já a Ona. Donedávna jsem vše popisoval ledabylým tónem – jakože je to podstatě docela sranda. Ale fakt, že mi moje bytná zřejmě krade peníze, značně celé záležitosti ubral na vtipnosti. Karel mi dnes skočí již do první věty povídá, že včera mluvil s někým, kdo zná kohosi, kdo žije sám jako já a má velkej byt.  Slíbí mi, že mi na něho zjistí číslo.

Jsem nadšen. Moje důvěra k bytné je již definitivně pošramocená. Každý večer jsem si beru peněženku do koupelny s sebou. Někdy se několikrát za večer ujišťuji, že mám v peněžence kreditní karty. Chodím na záchod s peněženkou a s kreditkama, věším prádlo s peněženkou a s kreditkama v kapse, připravuji si v kuchyni snídani s peněženkou a s kreditkama po ruce.

Ne, nejde takhle dál žít. Nejde žít desítky roků s holínkou v oku, jak zpívá nesmrtelný Karel Kryl. Zapnu ve své kanceláři počítač a využiju těch pár minut, než se vzbudí, komponováním textové zprávy pro Ilonu – navrhuji společnou odpolední procházku.

Už po pěti minutách, kdy od ní nedostávám odpověď, se po kolena brodím v řece pesimismu. Když mi v kapse zakníká mobil, zmocní se mě až svědivé vzrušení. Všechny pracovní povinnosti jdou stranou a hltavě si přečtu Iloninu odpověď. Chce se sejít v pátek ve čtyři hodiny před poštou. Musím tedy ještě tři dny a osm hodin počkat. To je ještě osmdesát hodin. Alespoň budu mít dost času na to, abych si vybral a koupil nový džíny.

Strhla se solidní chumelenice, vítr mi sněhové vločky vhání do obličeje. Než otevřu dveře do domu, z ramen oklepu sníh. Vstoupím dovnitř - vládne tam neobvyklé ticho a tma. Sáhnu na vypínač v instinktivním očekávání, že se rozsvítí světlo v chodbě, a ono nic. Skrz syrovou mě přepadne její bezbarvý hlas:

„Odstřihli nám elektriku.“

„Super.“ V hlase mám sarkasmus rezignace.

„Potřebuju půjčit peníze.“

Vykročil jsem zpět do chumelenice, kapuci přes hlavu. Opět mi velké mokré vločky skáčou do obličeje. Půjčím jí dva tisíce. Víc ne.

Když jsem se vrátil domů, byl jsem mokrý jako hadr na podlahu, což ještě znásobilo můj pocit zmaru.  Snad se mi podaří mé bezmocné rozhořčení zaspat. Propadnout se do světa bývalých spolužáků, šéfů a kolegů z práce, do světa bloudění krajinou, která je poskládána z útržků minulostí. Propadnout se do světa přechodně splněných přání.

Můj spánek však netrval dlouho. Ze svého divotvorného světa jsem byl neurvale vytažen zpět.

„Půjč mi prosím tě mobil. Na vteřinu.“

„Doprčic. Copak ty nemáš svůj mobil?“ Je mi to jasný – nemá kredit.

„Nemám kredit.“

Podám jí telefon se slovy: „Ale už za mnou nikdy takhle pozdě nechoď.“

Odešla s mobilem do svého pokoje, nejmíň na pět minut. Když mi telefon vracela, vůbec se nezajímala, kolik hovor stál.

Byl jsem žíznivec na poušti. Vlastní byt byl pro mne nedostupný jako na základce nejkrásnější holky ze třídy. Vypěstoval jsem si averzi k plochému komunistickému nábytku, který tu dominoval interiéru. Podobnou averzi si pamatuji z minula - vzdorovitá averze k domácnosti vlastních rodičů z období, kdy jsem na nich byl závislý a jeden pro druhého jsme neměli dostatek úcty.

Připadl jsem si nesnesitelně chudý. Nemám ani auto. Ani motorku. Ilona o mě beztak nebude dlouho stát. Mým největším majetkem je deset let staré horské kolo a také mám uzavřené stavební spoření, díky kterému mi z výplaty moc nezbude. Měl bych v budování svých jistot zvýšit tempo, abych se do důchodu zmohl alespoň na vlastní garsonku, a mohl alespoň trochu důstojně dožít.

Přišla za mnou do kuchyně. “Ahoj,” řekla a tupě se usmála; byl to pokus o úsměv přátelský. „Jak bylo v práci?“

„Přiměřeně,“ odpovím co možná bezbarvě a otočím se k ní zády. Vypila mi mlíko a na dně trochu nechala, aby to snad náhodou nevypadalo, že ho vypila všechno. V krabici sušenek zůstaly nad dně dva kousky - ubozí sirotci.

„Nemáš deset korun? Na telefon.“

Samozřejmost v jejím hlase byla zlověstná.

„Já už mám tohohle plný zuby,“ řeknu popuzeně a vydám se rozhodným krokem ke schodišti do patra.

Na třetím nebo čtvrtém schodu mě dohoní její bezmezně žádostivý hlas: „Takže nemáš deset korun?“

Pohoršeně zavrtím hlavou a pokračuji nahoru po schodech.

Chvíli ve své ložnici nadarmo vyplavuji žluč, potom začnu nanečisto sepisovat výpověď z podnájmu. Nebylo by ale lepší opustit Dům na půli cesty do neznáma co nejdřív? Dřív, než mi bodne kuchyňský nůž do zad - kvůli pár stovkám v mé peněžence nebo kvůli mobilu? Budu se radši na noc ve svém pokoji zamykat.