Jméno Jiřího Loudy je v evropské heraldice pojmem. O tomto muži se dá hovořit jako o zajímavě popsaném papíru. Svou paměť totiž opírá o mnohé klíčové události československých dějin.

Významný heraldik se narodil v roce 1920 ve stínu kutnohorského chrámu sv. Barbory. K prvorozenému synu Jiřímu přibyl za tři roky bratr Zdeněk. Již v dětství se u pana Loudy projevilo nadání pro kresbu. Nebylo divu, vždyť jeho otec byl profesorem kresby.

K poctě zbraň

Již jako student reálky pochytil základy němčiny na letních táborech sdružení YMCA, ale ovládal i angličtinu a francouzštinu. Na chodbách reálky se potkával s básníkem Jiřím Ortenem, s nímž řešil politickou situaci a ohrožení válkou. V roce 1937 přišel náhle o matku a někdy v té době se rozhodl pro dobrovolnou službu v armádě. Jaksi samozřejmě cvičil v Sokole a také se učil jezdit na koni. Milovník husitů se dostal k dělostřeleckému pluku Jan Žižky z Trocnova, odkud odešel do důstojnické školy v Terezíně, kde ho zastihla okupace. Při obsazování kasáren německou jednotkou se setkal s paradoxem: „Nastoupili jsme a začali zpívat československou hymnu. Najednou vyběhl německý lajtnant a velel své jednotce k poctě zbraň,“ usmívá se plukovník ve výslužbě.

Demobilizovaný mladík se ze dne na den rozhodl k odchodu do Polska. Přes Radvanice u Ostravy se pak společně s dalším kamarádem dostali až do Krakova. „Ještě ve vlaku jsme potkali polského kapitána, který se nás ptal, proč se Čechoslováci nebránili. Říkal jsem si: měli jsme se snad bránit proti Polákům, kteří si vzali Těšínsko?“

Výcvik s Gerikem

V Polsku dále působil u dělostřelců. Nad Polskem se ale začaly stahovat mračna a proto musela československá skupina pokračovat v putování. Lodí Chrobry se přes Dánsko dostala do Francie, kde si ji už převzala Francouzská cizinecká legie. Jednou z památek na legii je pro sedmaosmdesátiletého pána vlastní ilustrovaný deník plný vtipných výjevů a karikatur z Alžírska a Francie. Ve francouzském Agde fungovali naši legionáři až do obsazení nacisty, kdy se mu podařilo prchnout do Anglie.

Na britských ostrovech nalezla azyl Benešova exilová vláda i výzvědná služba pozdějšího generála Moravce, ve které našel uplatnění i Kutnohorák Louda. Shodou náhod byl vybrán ke speciálnímu výcviku, už předtím se přihlásil k výsadkářům, ovšem jen málo lidí znalo přesné určení těch vojáků. Ve Skotsku vedle mnoha jiných mluvil s Viliamem Gerikem, tragickou postavou v době atentátu na Heydricha. „Gerik byl sympatický komunikativní chlapík. Doplatil na to, že po seskoku do Protektorátu už na kontaktních adresách nikoho nenašel a na posledním místě mu prý řekli, že ho budou muset udat. V zoufalství se raději na gestapu přihlásil sám a pochopitelně prozradil některé spojky. Přesto bych ho nesrovnával s Karlem Čurdou,“ uvádí absolvent důstojnické školy.

Nebyli jsme kamikadze

Zatímco se syn profesora kreslení připravoval na výsadek do okupované země, jeho otec a mladší bratr byli německými úřady internováni ve Svatobořicích u Brna v táboře pro příbuzné vojáků ze Západu. Zúčastnit se paravýsadku Bronze nebylo tehdy třiadvacetiletému kreslíři přáno – naštěstí. V průběhu příprav si poranil koleno a bolest se stupňovala. Nadřízení poznali, že s četařem aspirantem Loudou není něco v pořádku a vyřadili jej. I díky tomu byl přijat do Moravcovy tajné služby, kde zastával post radisty a zde i přivítal konec války. Později se dozvěděl, že letadlo s Bronze bylo sestřeleno už nad Německem a on vlastně unikl jisté smrti. „Nebyli jsme žádní kamikadze, ale ani jsme nepočítali, že přežijeme. Byli jsme na to veliteli připravovaní,“ konstatuje muž, který byl přítomen i návštěvě Edvarda Beneše a Jana Masaryka u kancléře Smutného.

Návrat do osvobozené vlasti však nevěstil nic dobrého. Přistání na Ruzyni Sověti zakázali, proto Britové museli žádat Američany o přistání na letišti v Plzni…

Vyznamenán

Díky zájmu o heraldiku se setkal s knížetem Karlem Schwarzenbergem, otcem současného ministra zahraničí. „Kníže Schwarzenberg byl velice noblesní muž a k takovým způsobům vedl i své děti,“ vzpomíná Louda. Kutnohorského vlastence čekal obdobný osud jako mnohé české dobrovolníky ze Západu. Sice mohl do roku 1948 pracovat v olomouckém dělostřeleckém učilišti, ale komunistům neunikl. Stal se obětí Akce D zaměřené na čistky mezi důstojníky. Neodsouzen protrpěl třináct měsíců v mírovské věznici. Poté ho zaměstnaly Státní lesy, ale o dva roky později už listoval letopisy v olomoucké univerzitní knihovně. Konečně měl čas na své „strakaté“ erby, tvorbu obecních znaků a praporů. Tam se seznámil s nynější manželkou.

Kromě zkompletovaných erbů nositelů podvazkového řádu (uděluje se jako nejvyšší vyznamenání britským občanům), nakreslil člen Podvýboru pro heraldiku při Poslanecké sněmovně ČR i svůj vlastní erb. Ze znaku husitského hejtmana Matěje Loudy z Chlumčan převzal břevno s hvězdou, doplnil je dvěma anglickými lvy a padákem. Člen prestižních evropských heraldických společností se výrazně zapsal do československé historie ztvárněním tuzemských státních symbolů  a prezidentské vlajky. Autor desítky odborných knih a přispěvatel Encyklopedie Diderot byl také dekorován řády. Jen namátkou: Československý válečný kříž 1939 za zásluhy o osvobození ČSR, Medaile za věrnost nebo Medaile za zásluhy z rukou prezidenta Václava  Havla.