|
Nevím, zda noc či už den
Ležím, jsa osikou v blínu
Zdál se mi tak živý sen…
Že se Bůh v přehrozném hněvu
K soudu světa postavil
Vyšlehl žár, spálil plevu
Výhní Zemi přetavil
Propasti se otevřely…
Hory do nich padají
Boží trůn. Dech žhavý, vřelý
Listí stromů bída jí…
Bůh posílá pro své věrné
„Obilí v svou sýpku dám.“
Anděl, peruť, štítky děrné…
Co se děje? Jde jinam!
Věřila jsem – patřím Tobě…
Jenom Tvoje navždy jsem!
Neslyšíš mne, mám hnít v hrobě?
Nemám spatřit – novou zem?
Hlas podobný strašné bouři
Divný seznam pročítá…
Vlnobití v duši bouří
Dusí mne krev prolitá
„Shromáždil jsem svoje děti
U mne každý věrný syn
Zvážena’s – lehčí než smetí
Mene, tekel, ufarsin!“
Klopýtám dál pustým světem
Kde tma padá do klína
Jeden šeptá „odpusť dětem“
Další i teď proklíná...
Běda hříšné, třikrát běda!
Před Tvým zrakem nahá jsem…
Skryj mne, skálo, kde se nedá
Padni na mne, černá zem!
S výkřikem procitám náhle
Nevěřím… To byl jen sen?
Ranní trylky ptačí. A hle:
Za oknem se budí den…
Pokleknu. Nechci už vstoje
Modlit se tak jako dřív…
Odpusť všechny hříchy moje
Buď mi, Otče, milostiv!
| 
