Mám starožitný hodiny,

největší klenot rodinný,

co mně vadí však, že pořád stojí…

Kašlou na čas, co utíká

a já si zvolna uvykám,

že je asi nechám na pokoji…

Po stranách sloupky z mosazi,

ze Švýcar, sázím, pochází,

malby jsou tam jako na orloji…

Netiknou ani nepípnou,

když nejdou, ani nechcípnou,

jejich němoty se přímo bojím…

Když v noci sám tak popíjím,

jen srdce čas mi odbíjí,

rozhodnu se k hodináři dojít…

Ten koukne, vidí, podumá,

co za hodiny to tu má,

starý strojek vzácný je, však v loji…

Je podle mýho mínění

machrem, jenž všechno vymění,

každá sranda ale něco stojí…

Jedno kolečko postrádám,

hodiny na skříň pokládám,

tlučou pravidelně jako k boji…

Jen usnu, hned mne probudí,

kutila ve mně povzbudí,

šroubovák mám jeden, metr dvojí…

Ve strojku něco zachrastí,

pak rozložím ho na části,

dobře spát – to přece za to stojí…

Refrén:

Teď už mají strojek jiný,

dovezený přímo z Číny,

pěkně jako děvky šlapou,

občas v čase trochu tápou,

občas ukazují jiný čas…