|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vyšel po schodech do osmého patra. Otevřel si svůj byt, který si před rokem koupil z naspořených peněz ze stavebního spoření. Vešel a šel honem otevřít okno, protože všude byl cítit včerejší mejdan, ďábelská jízda. Rozložil se do křesla a zapnul televizi. Zrovna běžely večerní zprávy, bylo třičtvrtě na osm a ukazovali bouračky na dálnicí způsobené kalamitním stavem vozovek. Není se čemu divit, včera přece tolik chumelilo, pomyslel si. Dostal žízeň a tak si zašel do kuchyně natočit trochu vody z kohoutku, protože doma nezbyl po včerejší oslavě ani jeden lahváč, či kapka alkoholu. Vpadl opět do křesla a zapálil si spartu, pomyslel si, že by se na kouření měl vykašlat, že začal mít problémy se stolicí. Potáhl z cíga a v hlavě mu probleskla myšlenka, že už se dlouho neopaloval na slunci. Ta myšlenka ho provázela, ještě když uléhal do postele. Usnul. Ráno se probudil, vymetl zbytky v lednici, koukl do kalendáře, bylo úterý 13. Února 1994. Vzpomněl si na včerejší večer a začal hledat po bytě deku. Našel. Vyšel před barák a zabořil deku hluboko do sněhu, svlékl se do trenýrek a začal se opalovat. Bylo mu blaženě, tělo mu drkotalo tím slunečním blahem, až na chvíli usnul. Probudil se a kouká kolem sebe, neví kde je. Všude samé přístroje. Leží na posteli, z rukou nějaké hadičky. Absolutně netuší, co se stalo. Marně přemýšlí, co se stalo…
O pár dnů předtím na kriminálce.
Z výslechu očitého svědka invalidního slepce Karla Ostříže, bytem ulice Orlí 23:
,, Jak si tak kráčím na svou pravidelnou procházku, bylo 13. Února 1994 kolem druhé hodiny odpolední, tak najednou vidím, jak si někdo vedle popelnic roztahuje deku a boří ji hluboko do sněhu, natírá se opalovacím krémem a ulehá na ni. Brzy usnul, protože nebyl slyšet zvuk aut na silnici skrz jeho chrápání. Říkal jsem si, že je to patrně nějaký magor, protože si nesundal boty, nebyly totiž vůbec cítit jeho ponožky ani pach jeho nohou. Pak jsem odešel do parku krmit krtky a tak víc jsem bohužel neviděl“
Z výslechu očitého svědka, řidiče popelářského vozu Jaroslava Čistého, bytem ulice Bílá 3:
,, Myslím, že bylo zrovna kolem 15. Února 1994 přesně v 8 hodin 26minut a 13 sekund, když jsem jel na pravidelnou trasu, abych vyvezl popelnice, když v tom ucítím, jak celé auto trošku poskočilo a pak dvakrát rychle za sebou, to víte, mám vzadu dvounápravu. Připadalo mi to, jako bych na něco najel. Tudíž mi můj profesionální řidičský instinkt řekl, abych zastavil. Poslechl jsem ho a dupnul jsem na brzdy a zastavil skoro na místě, jen o párset metrů dál. Zařadil jsem tedy zpátečku a zase hup hup a hup, jenže v obráceném pořadí. Prvně dvakrát rychle za sebou, to ta má dvounáprava a pak jednou. Opět brzda, opět o párset metrů dál. Vyskočil jsem tedy z vozu a šel se podívat na ten problém.Ušel jsem přibližně 2521kroků, když v tom vidím, jak ve sněhu na dece leží polonahý chlap. Řekl jsem si kurva, přejel jsem asi chlapa. Z toho kouká kriminál. Nepanikařil jsem. Pokusil jsem se rukávem vymazat stopy pneumatik od mého vozu z jeho těla, ale nešlo to. Zpanikařil jsem. Koukám, co teď. Rozhlížím se po okolí a vidím na druhý straně silnice hučící řeku. Výborný nápad se mi v hlavě utvořil, hodím ho do ní a všichni si budou myslet, že se utopil, věděl jsem, že ten přejetý neumí plavat, protože neměl trenýrky s modrými proužky. Vzal jsem ho a hodil ho tam. Voda byla klidná a tak ho hned vzal proud. Rychle jsem nasedl do auta a ujel, ani popelnice jsem nenaložil. Víc bohužel nevím.“
Z výslechu očitého svědka, porybného Josefa Pytláka, bytem ulice Strážná 154:
,, Byl krásný březnový den a tak jsme si řekli, že zatáhneme řeku a chytíme pár ryb. Bylo to myslím 23. Března 1994 kolem 19 hodiny, když jsme natahovali síť od břehu ke břehu. Když bylo dílo dokonáno, tak jsme se domluvili, že ji tam necháme přes noc. Nechali jsme tam jen jednoho hlídače, aby dohlídl na pytláky a šli jsme do hospody, protože jsme byli pěkně zkřehlí. Trošku jsme to přehnali. Byl to rum za rumem, ale to je jedno. Hned ráno, jakmile mě probudilo rádio, kde oznamovali, že je přesně 15hodin 25.března1994, jsem mobilem probudil ostatní chlapy a šli jsme vytáhnout sítě. Vypadalo to na velice pěkný úlovek. A taky že byl. Chytli jsme 15 štik, 48 kaprů, 19 okounů, 1 hrocha, 24 bělic a tu vidíme, že je v síti zapleten polonahý chlap s botami značky Adidas na nohou. Říkáme si do prdele, šel si zaplavat a chytil se nám do sítí, nemohl se vyprostit a tak se utopil. Říkáme si, co s tím budeme dělat. To je zralý na kriminál. Jo, ještě tam bylo 5 amurů, ale to už nás tak moc nezajímalo. Trnuli jsme hrůzou, představa na vězení byla strašná, když v tom nás z pochmurných myšlenek vytrhl Lojza, který se sem přistěhoval někde z jihu Čech a dlouho tu nemohl sehnat práci. Objel snad všechny firmy ve městě a bez úspěchu. Zoufalý zašel tedy do hospody na pivo a měl štěstí, protože jsme si ho tam všimli. Zavolali jsme ho k našemu stolu, on nám všem za poslední prachy poručil po rumu a začal nám vyprávět svůj smutný příběh. Jsme tvrdí chlapi, ale jeho příběh nám zanechal slzičku v očích. Řekli jsme si tedy, že je z jižních Čech, tudíž má rybaření v genech a tak jsme ho zaměstnali. A udělali jsme dobře, protože teď přišel s geniálním nápadem, že ho vezmeme a hodíme na plot muničního skladu nedalekých vojenských kasáren. Všichni jsme souhlasili a pověsili ho tam tak, jako by se tam chtěl vloupat a šli do hospody zapít ten krušný den a skvělý nápad. Víc k případu nevím.“
Z výslechu očitého svědka, strážného desátníka Františka Koženého, t.č. V.Ú. 4235:
,,25. března 1994 jsem měl stráž a tak jsem šel na pravidelnou obchůzku kolem našeho muničního skladu. Jdu a myslím na svoji holku, kterou mám z naší vesnice a přemítám, s kým mě ta coura zase asi podvádí. Minule to byl Pepa Hlinecký, ale dostal ode mě pěkně přes držku, tak teď se beztak neodváží. A jak tak jdu se svými myšlenkami, vidím periferně, jak někdo leze přes plot a dobývá se do objektu. Sundal jsem ze zad samopal vz.58 a našil jsem do něj plnou dávku. Chlapík spadl k zemi jako přezrálá hruška. Jak tak na něj hodinu a půl koukám, tak mě ihned napadlo, že budu mít asi velký průser. To není jen tak, někoho zastřelit. To je vojenský soud. Půjdu na tvrdo. To nemůžu. To by má dívka obtáhla celou vesnici. Už teď se mi zdá, že má něco s Tondou Dvořákem, protože se na něj na posledním plese pěkně usmála. To nemůžu jít teď sedět, když musím dát Tondovi do držky. Počal jsem přemýšlet. Trvalo to pouhých šest hodin a 12 minut a já dostal skvělý nápad. Kolem kasína vede tříproudá silnice, tak ho hodím na ni, jako že ho někdo přejel novým zimním vzorkem. Udělal jsem tak a víc už nevím, protože jsem si vybral opušťák a jel řešit jiné mnohem důležité věci do naší vsi.“
Z výslechu očitého svědka, řidiče sanitového vozu Mojžíše Pomalého, bytem ulice Želví 528:
,,Měl jsem zrovna svačinu a tak jsem svačil, když v tom zaburácela vysílačka, jako obvykle jsem si zanadával pár sprostých slov a zvedl ji. Sdělili mi, že mám výjezd k autohavárii. Zapsal jsem datum 26. Března 1994, koukl jsem na hodinky a odepsal jednu vteřinu, vždycky se mi o tu sekundu ty mršky předbíhají, bylo tedy 11 hodin 13minut a 49 sekund. Do vozu jsem nastoupil zhruba tak v 11 hodin 35 minut a 16 sekund, musel jsem dojíst svačinu, nevím přece, kdy se z výjezdu vrátím a přece nemůžu nechat vlašský salát se zkazit. Vletěl jsem za volant a uprašuju si rychlostí 142,6 km/h k místě nehody. Frčím si to po silnici, když v tom ucítím takové rychlé drncnutí. Nezdálo se mi to a tak jsem dupnul na brzdu. Sanita zastavila na fleku a já z ní vystoupil, abych se podíval, co to bylo. A ejhle, vidím na silnici kousek od středové čáry ležet polonahého člověka s jednou botou značky Adidas. Kouknu se lépe a ta druhá ležela ve škarpě kousek opodál. Nezaváhal jsem ani chvíli, skočil jsem do škarpy pro tu botu, pak jsem naložil toho chlapa a otočil to směrem zpátky k nemocnici. Řítil jsem se jak o život. Mezitím jsem zavolal ústřednu, ať pošlou nějaký jiný vůz k té hromadné havárii, ke které jsem měl původně namířeno. Přijel jsem do nemocnice, kde ho hned naložili na vozík a převáželi ho na operační sál. Víc bohužel nevím.“
Z výslechu očitého svědka, chirurga Mudr.Stanislava Churavého, bytem ulice Marodů 15:
,, Měl jsem ten den 26. Března 1994 zrovna službu, když v tom závratnou rychlostí přijela sanitka a z ní vyndali polonahého chlapa ve velmi zuboženém stavu a tak jsem se rychle běžel na operační sál připravit. Moc dobře si ten den pamatuji, protože zrovna došla solvina a tak jsem se umyl jen mýdlem z hotelového hotelu z dovolené v Itálii, které jsem nosil u sebe v případě nouze a teď se mi velice hodilo. Umytý a připravený jsem vtrhl na operační sál a řeknu vám, takovouhle složitou operaci jsem už dlouho nezažil. Byla fakt velice náročná, skoro jsme toho člověka ztratili. Trvala tři hodiny, ale žije! „
KONEC
|
|
|
