Já fair play nikdy nehrál...

 Seznámili jsme se před měsícem v luxusním baru pro vybranou společnost. Peníze z minulého manželství mi už docházely a přede mnou se objevila štíhlá černovláska s diamantovým náhrdelníkem na krku. Levý prsteníček byl prázdný a hladina alkoholu v její krvi určitě o něco vyšší, než je obvyklé. Netrvalo dlouho a už mi visela kolem krku.

       Před několika hodinami jsme odjeli z našeho domu na okraji Prahy. Teď pomalu stoupáme zasněženou silničkou po svazích rakouských Alp. Monika, dívka z baru si ještě naposledy přemalovala oční stíny a převlékla se do teplé zimní bundy. Panenka z růžového domečku se nechala přemluvit přáteli a rozhodla se jet s námi do zimních hor. Nebyla horolezkyně, ale co by ONA nezvládla.

○

                   Zase jsme přijeli mezi posledními.Museli jsme se přece ještě vracet pro životně důležité věci, jako jsou šminky, make-up a náušnice.

                  Zaklepal jsem na masivní dveře polorozpadlé chaloupky a za oknem jsem na chvíli spatřil obličej vysokého svalnatého muže. Dveře se otevřely dokořán a obrovská postava muže nás svýma dlouhýma svalnatýma rukama oba najednou přátelsky objala a cosi zahuhlala našim směrem. Zřejmě na uvítanou.

                   Vešli jsme do malinké místnůstky, kde se tísnilo bezmála na dvacet lidí. V kamnech zuřivě praskaly ohnivé jiskry a svým žlutavým světlem pomáhaly vytvářet nám tak dobře známou atmosféru.

○

Brzy ráno jsme vyrazili na zdejší ledovce. Počasí nám moc nepřálo, bylo zhruba mínus patnáct stupňů a vypadalo to, že se všechno bude ještě zhoršovat. Měli jsme za sebou už několik obtížných cest a právě začínala sněhová vichřice. Rozhodli jsme se proto jít co nejkratší cestou zpátky do naší roubenky.

                     Nejkratší cesta ale vedla přes ohromnou ledovou stěnu.Byli jsme však až příliš vyčerpaní, abychom obcházeli celou horu. Mrzli jsme, i když jsme na sobě měli několik vrstev teplého funkčního oblečení, sněhové vločky nás štípaly do holých tváří a viděli jsme jen na pár kroků před sebe.

                      Svázali jsme se lanem a nechali jsme mezi sebou desetimetrovou mezeru, abychom se mohli volněji pohybovat.Začal jsem vytesávat stupy do ledové hmoty. Nikdy jsem nevěřil, že by něco takového dokázala udělat Monika. Byla na to až příliš slabá, zhýčkaná.

                      Byli jsme už za polovinou cesty, najednou jsem uslyšel ohromnou dunivou ránu a Moničin výkřik. Lano, které nás spojovalo se napnulo a začalo mě tahat dolů ze stěny. Copak ta holka nezvládne ani jít v mých stopách? Monika pode mnou se zoufale snažila něčeho zachytit  a tím mě stahovala ještě níž a níž. Ten dunivý zvuk nejspíš byl obrovský kus ledu, co se odlomil Monice přímo pod nohama.

 Začal jsem se zuřivě drápat zpátky nahoru, pokaždé když jsem se dostal o  kousek výš, stáhla mne tíha těla na druhém konci lana zase zpátky.

                       Pod nohou se mi uvolnil další kus ledu a zasáhl mojí snoubenku do hlavy. Alespoň jsem v to doufal. Škubání přestalo  a pode mnou viselo už jen bezvládné tělo. Mohl jsem sice snáze stoupat, ale nevědomé tělo mi nedokáže pomoct i když se dostane zpět na vytesané stupy. Další ledové kusy se mi drolily pod nohama a k vrcholu stěny mi chybělo ještě neméně než třicet metrů. Po tvářích mi tekly ledově studené slzy a okamžitě zamrzaly. Už jsem neměl sílu, abych nás tahal oba. Ani led nás už neudržel. Nenapadala mne jiná možnost. Vytáhl jsem z kapsy svůj nůž a přiložil ho k lanu.

„Záleželo mi víc na ní, nebo na jejích penězích? Na ní mi nezáleželo nikdy. Nechci pro ní zemřít.“ Ujišťoval jsem sám sebe a přesvědčoval se o pravdivosti svých vlastních myšlenek.

Přestal jsem na cokoli myslet a několika krátkými pohyby jsem přeřezal lano, které nás spojovalo. Poslední a jedinou věc, která nás spojovala.

                         Vytáhl jsem se na okraj ledovce a konečně si stoupl na rovnou zem. Shlédl jsem dolů, vánice se už zmírnila a já konečně dohlédl na zkrvavenou hromadu hadrů na kostce ledu.

                      Jedno břemeno jsem tehdy sice shodil do propasti, ale druhé mi od té doby leží v srdci.

o

„Život je hra. Hra bez pravidel, bez zábran. Já ji nikdy nehrál fair play a nikdy ji tak hrát nebudu. Sbohem Moniko, moje hloupoučká dívenko z vyšší společnosti.“

Otočil jsem se zády k propasti a ztratil se ve sněhové krajině. Za několik týdnů budu pro všechny známé mrtvý a začnu jiný, lepší život. Nečekejte  však ode mne fair play. Život není fair play.