Země se otřásla. Ještě chvíli bylo slyšet pravidelné hluboké dunění, doprovázené
slabšími otřesy půdy, které se pomalu vytratilo a bylo naopak vystřídáno přibližujícím
se dusotem kopyt. Skupinka jezdců v plné zbroji se vynořila z nedalekého lesa a
zamířili ke skalnatému vršku... Pět jezdců, v jejichž čele jel na černém oři mohutný
obrněnec, stažené hledí, hřebeny na náramenících. Po chvíli dal znamení k zastavení.
Horká pára se řinula z nozder již dlouho štvaných koní, nyní šťastných, že jim byla
dopřána chvilka odpočinku.
"Ta rána ho musela dostat!" zařval jeden z jezdců po chvíli. "Viděli jste jak pak
vrávoral v letu?"
"Tvá střela to nebyla Samueli" ozvalo se zpoza dosud staženého hledí.
"Musel jsem mít poškozenou zbraň, jindy mířím přesně, však víš."
"Jak jinak!" sundal si helmici a s varováním v očích pohlédl na Sama: "Nech to
plavat, v každém případě musel skončit tady. S tím zraněním se moc daleko dostat
nemohl."
"Ale co teď uděláme Graywane? Tahle oblast je plná jeskyní, může být v kterékoli
z nich."
"Ve skupině bychom to prohledávali do noci, to si nemůžeme dovolit! Nezapomeňte,
že jsme placeni za rychlost."
"A ne málo?" spokojeně zamručel.
"Rozdělíme se! Vy dva jeďte vpravo, vy doleva, já jedu přímo. Ten už moc
ebezpečný být nemůže. Až ho najdete, dejte znamení na roh. Jasný!" kývli hlavou.
"Dobrá, tak do toho. Nejste tu na pikniku... Hou!"
Koně zaržáli a poslušni ostruhám, následovali vůli svých pánů.
Bylo to kamenité místo. Stromy bez listí a jen sem tam se z tvrdé a suché půdy
prodíral trs trávy. Slunce už pomalu končilo svou plamennou pouť oblohou a salamandři
zalézali do svých doupat. Graywan seděl na kameni, třel si popálenou paži a hlasitě
nadával. Přišel o koně. Hnal ho moc rychle a to uhnané zvíře si nevšimlo hřejícího se
salamandra. Kůň se splašil, když na něj dupl, shodil jezdce a v panice zmizel mezi
stromy. Sakra. A ten blbej salamandr ho ještě stačil popálit než Graywanův meč vykonal
své smrtící dílo. Teď si ještě musel sundat zbroj. Moc daleko by se v ní bez koně
nedostal. Ten chudák už byl jistě kilometry daleko a on se nechtěl zdržovat jeho
hledáním. Vrátí se pro ně až to tu dokončí.
Zuřil. Země byla rozpálená a slaný pot mu stékal po zjizvené tváři. Proč to musí
být zrovna tady? Čekal, že to bude rychlé, prostě střela, zásah, konec a hotovo.
Dostane zaplacenou dohodnutou odměnu. Pak už jen ta příjemná část, jako řádění
v krčmě, chlast, vepř na rožni a když by měl štěstí, možná by ulovil i nějakou tu
povolnou služebnou.. a co, pro něj za něj by nemusela být ani povolná. Takhle skončil
tady. Ztratil koně a teď se ještě musel vzdát ochrany zbroje. Jestli ho nenajdou včas,
přijde navíc o část odměny. Už teď bude muset být tvrdý při jejím vymáhání, ale co, to
mu nedělalo nikdy žádné problémy. Jeho hlavu musí dostat co nejdřív...
Vstal. Chystal se vyrazit, ale zjistil, že pár metrů před ním stojí muž v dlouhé
róbě. Na jeho tváři se značilo překvapení stejně jako na Graywanově. Na tom muži bylo
cosi podezřelého, ale vztek mu zaplavil mysl. Měl chuť toho muže seřvat jenom za to,
že mu přerušil tok myšlenek.
Vytáhl meč. "K čertu chlape co tu chceš?" obořil se na něho.
"Promiňte pane, ten meč nebude nutný, nechci vám nijak ublížit."
"Já určuji, co je nutné a co ne!"...ten chlap ho začínal štvát čím dál víc. Jeho
podvědomí ho chtělo na něco upozornit, ale hladina adrenalinu v jeho krvi byla příliš
vysoká.
"Co tu vůbec pohledáváš?"...Jako kdyby ho to zajímalo.
"Jsem jen pastýř, pane, zatoulala se mi sem ovce, tak jsem se jí vydal hledat."
Muž zavrávoral, teprve nyní si Graywan všiml, že je zraněný a rukou si přidržuje
krvácející bok. Jeho vztek trochu opadl. Souboj se zraněným není moc uspokojivý.
Namísto vzteku teď nastoupila jiná touha, všiml si také, že kolem mužova krku se houpe
zdobeny zlatý amulet. "Jak si přišel k tomu zranění?" zeptal se.
"Ve svém hledání jsem narazil na jednoho rozzuřeného salamandra." Pak, jako by se
sám ujišťoval o pravdivosti svého vysvětlení, dodal: "Je jich tu spousty, Pane, měl
byste být opatrný."
Tím si ho na svou stranu rozhodně nezískal.
"Sám se o sebe dokážu postarat." vyštěkl podrážděně. "Pastva na královských polích
je přísně zakázána! To tě bude něco stát."
"Ale pane, nemám nic mimo mých ovcí, vaši výběrčí dání odvádějí skvělou
práci."...Taky je neměl příliš v lásce, ale jeho se to netýkalo, výhoda lovců na volné
noze.
"A co ten amulet co máš kolem krku." Vystačí mu na spoustu dní, než utratí to, co
za něj dostane. "Dej mi ho a já zapomenu, že jsem tě kdy viděl."
"Pane, to je rodinný šperk, předává se mezi námi již po staletí."
"Sem s ním! Můžeš být rád, že tě nechám na živu."
"Nemůžu vám ho dát." řekl smutně. "Je mi líto."
Graywan napřáhl ruku, ve které držel meč. "Ty?..." něco tu bylo špatně, zarazil se.
Muž pokračoval.
"Proč toho nikdy nenecháte? Copak je zlost, vztek a hamižnost už tak hluboko
zakořeněna v lidské povaze?"..Lidské?.. "Proč v každém z nás musíte hned vidět svého
nepřítele a nedáte pokoje ani svému druhu..?" ..no jistě, teď to viděl úplně jasně,
jak jen si toho nemohl všimnout dříve? Ty jeho oči, jasné a pronikavé, byla v nich
uložena hloubka a moudrost věků. A ty panenky, žádný člověk by nikdy nemohl mít
takovéto panenky podobné kočičím. Ty na něj nyní hleděli s bolestí někoho, kdo je
nucen provést věc proti svému přesvědčení.
"Proč jsi mě nemohl nechat projít? Proč tě musel zaslepit vtek?..." Mužovy obrysy
přestaly mít zřetelný tvar, postava jako by nabývala na mohutnosti.
"To's byl TY! To jsi byl celou tu dobu ty..." Graywan dal do rány celou svou sílu...
"Ano, jsem to já." ozval se hlubokým hlasem. "Je mi to líto..."
Do ruda rozžhavený meč zazvonil o kameny. Trsy travin a blízké stromy vzdaly
svou snahu o přežití a lehly popelem. šupiny se zaleskly ve večerním slunci. Rozepjal
své masivní křídla, naposledy se zarmouceně podíval směrem k zčernalému místu,
zatřepal hlavou, udělal pár kroků, máchnul křídly, vznesl se a kolébavým letem se
vydal na západ... do hor.