*Podzimní sníh
Padá první sníh,
zima však není,
Padá podzimní sníh,
ve vodu se mění.
Sníh bělostný,
však taje.
V koutě je dítě,
směle si hraje.
Podzimní sníh padá,
však nedopadne,
hned taje.
Nemá sílu se udržet,
na ulicích, střechách.
Nemá sílu se udržet,
však nemá strach,
zůstává jen voda.
#
Marnost
Marností je moje bytí,
jenž prožívám den co den.
Hvězda mi v dlaních svítí.
Ne to není hvězda,
to je odraz střepů jen.
Ty mizerné střípky,
mizerného bytí.
Ty svodné ženské křivky,
jenž lákadlem mi jsou.
Marně se snažím,
odvrátit své zraky,
zastavit své kroky.
Vždy skloním tam své oči,
a kroky mé se nikdy nestočí.
Je to marné,
Marnost, mě do vínku dané.
#
Čas
Nelze jej zastavit,
Je pomalý a přec rychlý.
Nelze jej dohonit.
Kličkuje, směje se do očí.
Potřeboval bych ho zastavit.
Zastavit ho na čas,
zastavit čas,
však nelze to.
Potřeboval bych zastavit čas,
chtěl bych se zotavit.
Zotavit své city.
Cítím se jak zvadlý klas.
Chtěl bych zastavit dny,
Na chvíli, však hned,
zastavit čas.
A v duši mít zas ten starý klid.
#
Podzimní přání
Podzim barví listí,
a já ti přeji štěstí.
Přeji ti tež lásku, zdraví,
a vše co lidé přejí.
Měj se krásně,
směj se na svět,
směj se stále.
Ať březen je či listopad.
Přeji ti vše krásný,
at podzim máš barevný,
a štastný.
Ne černobílý.
#
Bílá
Bílá barva skrývá sílu,
co charakterizuje lesní vílu.
Vílou zálibou je krásný tanec,
to ja pak opravdový mazec.
Ta bílá je totíž kouzelná,
tuto vlastnost nemá barva jiná.
Když přitulí se k tobe víla,
uslyšíš jak jí srdce zpívá.
Když na oblohu vystoupí bílá luna,
raději utečeš jak divoká kuna.
Bílá zima, černá noc,
převeliká je bílé moc.
Tahle barva je prostě nej,
tyto slova na paměti měj
#
Před popravou
Možná kleju, možná ne,
ale na tom nesejde.
Balvany se na mě valí,
hráze přede mne kdekdo staví.
Cítím se jak před popravou,
za chvíli šat můj servou.
Proč se mi tady sakra všichni smějí,
vždyť já stojím před popravou.
#
Večerní esej
Sedím na posteli,
a nesnáším tuhle chvíli,
kdy stále víc a víc vzdaluji se svému cíli.
Vzpomínky se vraceji,
kam před nimi jít.
Ty chvile krásný,
zbývá už jen snit.
Mít pár přátel,
kolem sebe.
Neměl bych to daleko,
do sedmého nebe.
Nejsem Romeo ani Don Juan,
marně teda přemýšlím,
proč jsem stále sám.
#
Láska
Zdálo se mi že jsem šťastný,
nebylo mito však pranic platný.
Štěstí je věc záludná,
nikdo nevi co znamená.
Mě však začíná už docházet,
co by mi tak mohlo scházet.
Je to láska divný cit,
já však musím bez ní být.
#
Běh
Běžím po rosou mokré louce,
přitom přemýšlím o jedné známé holce.
Kterou znám už léta,
a jedna skutečnost mi hlavou vrtá.
Kde se stala chyba,
odkad přišel zlom,
v dálce zase slyším,
už zase slyšíám hrom.
Přemýšlím co bych měl dělat,
snad bych se ni ni neměl hněvat.
#
Já se nevzdám
Já se nevzdám,
a dál zůstanu svůj.
Dobře vím co tak dlouho hledám,
však v duchu slyším stůj.
Já se nevzdám,
i když přetěžko mi jest,
nikdy nezměním svúj směr,
a půjdu s rukou v pěst.
Přes rány které dostávám,
a prohry které získávám.
Vždy zvednu hlavu,
a zavážu si ránu.
Nikdy já se nevzdám.
#
Splín
Mě nenapadá ani jeden rým
v hlavě mám pořád stejnem splín
Splín jenž vyřešit neumim
pořád je tu
a za svoje skutky neručím.
#
Ultraprázdnota
Všechny svoje strasti házím do kouta
však ony se zas odražejí a vrací zpět
ultraprázdnota
Na chvíli se jich zbavím připadám si lehký
zpoza stínu se vracejí a jsou stále stejný
V té prázdnotě připadám si opuštěný
když na blízku, žádný přátel mi není
A tak prodírám se sám tou svojí prázdnoutou
prodírám se a stále nenacházím náplň svých snů.
Ultraprazdnota
veškerých mých dnů.
#
Už je toho dost
Dost je všeho trápení,
dost je všeho strachu
všech ideí ztrácení
chci začít žít trochu
Přes reality mlhu,
přes samotu mou
kráčím svojí cestou
a životní naklad dál si sebou nesu
Už je toho dost
za svojí minulostí
spálím, zbourám most
Skláním se jen nad propastí
zla už bylo dost.
#
Pohled na život
Je to věc divná
ten život lidský
každý každému se rovná
a přec je někdy větší
Život byl, je a bude
jěšte snad čas krátký,
je tomu tak všude
ale nic nejde vzít zpátky.
Zpátky je to nekonečná propast
při pohledu na život prožíváme radosti i strasti
Život nelze vrátit
mužeš z něj smuetnit či se radovat
#
Svěřuji se
Svěřuji se hvězdám
co noc co noc vycházejí
a na obloze záři
že štěstí své já neznám
že pochopení své hledám.
Však stále marná sneha je to.
Co na mě je tak zlého.
Svěřuji se stromům co historie jsou znalí,
ať slabost má se změní, ať jsem jak kdysi štastný.
Chtěl bych se svěřit každému
každé neznámé tváři
jenž potkávám den po dni
však odvaha k tomu kroku mi schází
Svěřil bych se rád komukoliv z lidí
kdo by mě pochopil jak muj duch se cítí.
Svěřuji se sobě,
ten děj však nemá zažatku ani konce.
Svěřuji se tobe,
krásné mocné slunce
#
Hodina stá
Jest hodina stá,
ve dveřích se objevila jedi ná láska má.
Jest stá dopolední
den získá krásný snový lesk
Jest stá, hodina poslední,
kdy všichni odhazují a zbavují se masek
Jest stá odpolední,
letadlo vzlétlo však nedoletí
Království bez krále, marně touží po lásce,
po lásce vladaře, který v hodině sté
opustil trůn, hrad a zem
zbavil se svých pout, ze kterých se nemohl vyvléct
A tak v hodině sté
rozhodl se utéct
Skončila hodina stá a s ní i snů lesk
sny odhalily pravdu, která tak strašně bolí
a svojí cestou spáč se dál brodí
i když nemá už sil
ta hodina stá je minulost
a ten okamžik co byl
už pominul
#
Slova
Písmena se mění na slova a fráze
leckdo si může přopadat jak na horské dráze
Některá bolí,
některá jsou plna štěstí
lidé pro ně slzy roní
Slova mohou bouřít narody
Slova jenž tvoří z valečných vřav hroby
Jsou plny přátelství, bohužel i zrad
V některých se jejich význam nezná.
Jedno je jisté bez nich se žít nedá
Slova, Slůvka, Slovíčka
to jsou výtvory človeka
Ten s nimi muže ranit
i nežně po srdci hladit
Existuje jich mnoho, v mnoha jazycích
a dá se s nimi vyjádřit co není na očích
Oči mluví, i cele tělo,
řeč těla je však zrádná
slova ta jsou hned jasná
Slovem vyjádříš pocity i chutě
tělem klameš, to zdá se být všem jedno.
#
Vzpomínky
Zradila jadna zradí jíní
a tom jsem chtěl jediné stát při ní
Přišla věřil jsem snům
odešla zbyl mi jen prázdný dům
Zůstal jsem sám se svými sny,
sny plnými touhy a vzpomínek
zhatil se veškerý životní plán
Nemám se čeho chytit
nepřichází žádné ze znamení či vyhlídek
Tak jako růže brání se trny
jak zlatý klas obohacuje nás zrny
tak bráni se mé srdce štěstí
proč to hlava má neví
a nevím to ani já sám
Připadám si bez hlavy
a slepý jdu vstříc neznámu
jediné co živí naděj aspon malou
jsou veškeré vzpomínky
Od prvních lásek
přes strach z bolesti
až do poslední hodiny nyní prožité své
Přes veškeré vrásky které jsem si způsobil
at sám z vlastní hlouposti
a nemá cenu říkat že ji není dosti
či které mi způsobili jiní
lidé cizí i vlastní
Vzpomínky jsou obrazy ze života,
plačtivé, směšné a dráždívé,
vzpomínám na minulost od znova,
srovnávám myšlenky své
Přemýšlím nad minulostí svou
a krásou křehkých bytostí
myšlenkové pochody mojí hlavou putují
a každý krok je jednou z myšlenek
#
Bláhová láska
Bláhovy ten kdo miluje
kdo pro svoji lásku i zabije
zabije soka v boji milostném
bláhový kdo myslí si že bude žit klidným životem
Láska hřeje láska mrazí
i ocelového golema, jež zdá se nedobytný
na kolena i tvář srazí
tváře je nevinné
skrytá je v ukrytu bláhová láska
Plní příkopy a bourá hrady
a když se vynoří bázlivý prchá.
#
Zimní noc
Venku je chladno, spíš mráz
kolemjdoucí závidí rozvíceným oknům
kterých je již po skrovnu
že za barierou z cihel
jest teplo překrásné
a dají větší rychlost svým krokům
Zhaslo okno, další krok
taje svíce, kape vosk
Je krásná, vážná, zimní noc
hvězd svítí na nebi na tisíc
Psík v boudě zsíná
pro nej je ta noc
jako každá jiná
Vzduch se nehne, mráz ho staví
je klidný, teď nikoho nezastraší
Stáda hvězd a v srpu mesic
kdo to má rád dýchá z plných plic
kdo má to rád.
Pokojnou zimní noc
Ráno ještě spokojeně spí
však přichytá se do boje
nový den trvá na s noci dávno ujednané dohodě
že, každý má svůj čas
že, noc zítra může přijít zas
A bude-li stějně chladná zimní noc
či bude jiná její tvář
o kolik bude silnější měsiční zář?
Zda odnese si s sebou život některý
to zdá se nikdo netuší
Má-li zimní noc ještě dost sil
zda pomůže ji stín
co by světlo ještě na čas skryl
Pouliční lampa skryta v noční tůni
v pokoře před nocí se sklání
Nic a nikdo
pod ní stín nevrhá
Teď i poslední světlo v oknech zhaslo
už vládne jen černá nádhera
jen velká černá tůně
jenž svět skrývá
jak v matčině lůně
#
Matka země
Už je to mnoho let
co jest světem svět
Vzhlíží člověk pouhý k nebi
v duchu však nejvíce důvěřuje své zemi
Po ní tančí, na ní leží
shlédne na ní a je zase svěží
Čeká na zem, až se zjara vzbudí.
Nebýt země, matky země
byli by jsme lidé chudí
Přešla bouře, liják ztich
matka země, pevná pod nahami
a každý člověk spláci ji dluh.
#
V hlavě
Moje pamět snaží se strávit slova
snaží se neustále, snaží se znova
Vím že musím
to slyšel jsem už snad,
tisíckrát a uslyšim to zas
Mrtvoůné pusto tam mám
jak ten nejzapadlejší a nejchudší vzdálený krám
však povinosti odkládám na kolej vedlejší
na kolej slepou
odkad jistě neutečou
Já nebráním jim at si jdou
u mě štesti stejně nenajdou
Dám i m průběh volný
i bez nich budu stále štastný
Vím že musím ba i nutím se
však stejně vím že sklamu
knihu jako vždy
bez zájmu a potěšení
stejně jako vždy zavřu
|
