Život

Nad propastí reality Život zadržuje dech.

Pak se konečně odhodlá, nadechne se a do nejstaršího ze všech jícnů zavolá:

„Co si myslíš?!! Co si sakra myslíš!! Myslíš, že se tě bojím?!!“

… Vyčkává …

Zpět se vrací pouze absolutní ozvěna.

Každý, kdo chce propast překročit, musí něco obětovat.

Něco svého a něco ze sebe.

A tím každej myslim fakt každej, to mi můžete věřit. Kdyby to byl můj Život, kterej by se teď nad tou propastí klátil – a jako, že fakt není. Je to Život jedný známý jedný mý kamarádky, fakt. – tak teda, kdyby byl můj, myslim, že bych vobětovala svý slzy a svý sny. Vodvážný to zrovna není, poněvadž za svý sny máte bojovat, ale je to snadný. Zbabělý, ale snadný. Pro mě na míru šitý.

Život kráčí přes propast a roní všechny své slzy.

Přestože by jeho pláč vystačil na malé moře, spolkne propast i poslední slzu jakoby nikdy nebyla.

Život kráčí přes propast a odpadávají z něj jeho sny.

Některé jako malé duhové ryby, jiné jako velcí tlustí noční motýli.

Jsou jich celé armády, na dno propasti však ani nyní nedohlédne.

Když Život konečně dosáhne druhého okraje propasti, je vyčerpaný.

To co z něj zbyde... to není život.