Chan Jü (768–824)

Memorandum o Buddhově kosti (819)

Váš služebník prohlašuje:

Poníženě zastávám názor, že buddhizmus je pouze jedním z učení barbarských národů. Do Číny proniká od doby Pozdních Chanů, v dávnověku tu nebyl. V minulosti byl na Žlutý císař na trůně po dobu sta let a zemřel, když mu bylo sto deset. Šao-chao vládnul osmdesát let a zemřel jako stoletý, Čuan-sü se dožil devadesáti osmi let po devětasedmdesátileté vládě, císař Kchu byl na trůně sedmdesát let a skonal ve sto pěti letech, císař Jao vládl devadesát osm a dožil se sto osmnácti. Císař Šun i Jü žili sto roků. V té době se podnebesí těšilo všeobecné stabilitě, lid byl spokojený a radostný a dožíval se vysokého věku, přičemž v Číně o Buddhovi nebylo ani vidu. Potom jinský král Tchang žil rovněž sto let a Tchangův vnuk Tchaj Wu vládl sedmdesát pět let, Wu Ting padesát devět. Psané záznamy nemluví o tom, jak vysokého věku dosáhli, ale lze odhadnout, že méně než sto let to nebylo. Čouský král Wen se dožil devadesáti sedmi, král Wu devadesáti tří, král Mu byl na trůně sto let. V té době buddhizmus stále ještě nepřišel do Číny, a tudíž to nebylo způsobeno uctíváním Buddhy.

Za časů chanského císaře Minga se objevilo Buddhovo učení, a on na trůně strávil pouhých osmnáct let. Nato následovala řada zmatků a rozvratu a rozmezí, v nichž se střídaly dynastie po sobě, nebyla dlouhá. Za dynastie Sung, Čchi, Liang, Čchen, Jüan Wej a dále, kdy se buddhizmus těšil čím dál větší péči, byly doby vlády jednotlivých panovníků obzvláště krátké, a pouze liangský císař Wu na trůně strávil čtyřicet osm roků. Třikrát po sobě se zřekl pozemského života a vstoupil do buddhistického kláštera. Při obětech v chrámu předků nepoužíval obětních zvířat, za celý den jedl jen jednou a zůstával při tom u zeleniny a ovoce. Nakonec byl zatlačen do úzkých Chou Ťingem a zemřel hlady v Palácovém městě, přičemž také stát zanedlouho poté zanikl. Sloužil Buddhovi usiluje o přízeň osudu, a místo toho na něho přišla pohroma. Z tohoto pohledu je zřejmé, že Buddha nestojí za to, aby byl uctíván.

Když Kao-cu převzal abdikaci od Suejů, uvažoval zpočátku o vymýcení buddhizmu. Tenkrát však byli ministři omezeného rozhledu a nebyli s to do hloubky porozumět způsobům dřívějších králů či náležitostem doby, rozvinout světeckou prozíravost a napravit tento nešvar. Záležitost byla odložena, čehož jsem vždy litoval. Poníženě jsem si myslel, že Vaše nejosvícenější kulturní i bojovné císařské Veličenstvo za poslední tisíce a stovky let nemělo sobě rovného, pokud jde o mohutnost ducha či o vynikající udatnost. Nejdřív, když jste nastoupil na trůn, nepovoloval jste, aby se lidé dávali na dráhu buddhistických či taoistických mnichů a rovněž jste nedovoloval výstavbu nových klášterů. Stále jsem si myslel, že Kao-cuovy záměry budou bezpochyby dovedeny do konce Vašima rukama. Ale i kdyby nebyly, cožpak je možno naopak dovolit, aby se situace zcela obrátila a ještě přispět k rozkvětu oněch učení?

Slyšel jsem, že Veličenstvo povolalo mnichy, aby přivítali Buddhovu kost ve Feng-siangu, a chce sledovat ze svého císařského sídla, jak ji budou vnášet do útrob paláce. Zároveň jste přikázal klášterům, aby si ji předávaly jeden o druhého a konaly oběti na její počest. Ačkoli jsem krajně hloupý, vím jistojistě, že Vaše Veličenstvo není ošáleno buddhizmem  a že pořádá tyto ceremonie proto, že si chce vyprosit přízeň osudu. Jen proto, že byl hojný rok a lid zažívá radost, vyšel jste vstříc jeho smýšlení a pro učené muže i prosté chlapy hlavního města uspořádal neobyčejnou podívanou, pouhou to hračku k jejich pobavení. Kdepak by někdo tak osvícený byl schopen věřit něčemu takovému! Avšak lid je nerozumný, lze jej snadno ohlupovat, ale chápe jen ztěžka. Spatří-li, že se Veličenstvo chová takto, bude si myslet, že uctívá Buddhu s upřímným srdcem. Všichni si řeknou: „Syn Nebes je velkým mudrcem, a stejně jej cele uctívá a věří v něho. Co jsme pak my neurození za lidi, aby nám bylo líto svých živobytí a svých životů?“ Budou si zažehávat temena hlav a pálit si prsty, z desítek a stovek se stanou zástupy, od rána do večera budou rozdávat oblečení a rozhazovat peníze. Budou se navzájem napodobovat a bát se jen, aby snad nezůstali pozadu. Staří i mladí se budou honit sem a tam a opustí svá živobytí a postavení. Pokud to okamžitě nezakážete a nezabráníte jim v tom, nýbrž naopak dovolíte, aby kost kolovala po klášterech, jistě dojde na to, že si budou lámat paže a řezat maso z těla, aby obětí uctili Buddhův ostatek. Zkazit mravy a zvyky a nechat se vysmát všemi okolními zeměmi, to není drobnost.

Vždyť Buddha byl barbarského původu, mluvil jazykem v Číně nesrozumitelným a nosil šaty odlišného střihu. Ústy nepronášel příkladné výroky dřívějších králů, na tělo neoblékal příkladný oděv dřívějších králů. Nerozuměl tomu, jak má vypadal náležitý vztah mezi panovníkem a poddaným, mezi otcem a synem. Kdyby jako člověk žil ještě dneska, přišel s pověřením své země na císařský dvůr do hlavního města a Vaše Veličenstvo by se uvolilo jej přijmout, dostalo by se mu leda jednoho slyšení v síni Zářné politiky a jednoho pohoštění v křídle Hostů, byl by obdarován jedním oděvem a v doprovodu stráže by byl vyveden za hranice země, aby nemohl šálit lid. Natožpak když je jeho osoba už dávno mrtvá. Patří se snad, aby se jeho zpráchnivělé kosti – prokleté, nečisté ostatky – dostaly do zakázaných komnat paláce? Konfucius říkával: „Mějte duchy zemřelých v úctě a držte se od nich v povzdálí.“ A když ve starých dobách lenní knížata prováděla obřady za mrtvé ve svých městech, ještě si pozvala šamany, aby za pomoci broskvoňových větví a košťat z palic orobince vymítali zlé síly, a teprve poté k nim přistoupila. A Vy nyní bezdůvodně vezmete shnilou, nečistou věc a osobně si ji zblízka prohlížíte, aniž by tomu předcházeli šamani, aniž by bylo použito broskvoně a orobincových košťat, nikdo z ministrů však neřekne, že to není správné, censor nezmíní, že se jedná o pochybení. To mi přijde vskutku hanebné.

Prosím, abyste tu kost předal pověřeným osobám, nechal ji vhodit do vody nebo do ohně a navždy utnul tento kořen, přerušil nejistotu, jež panuje v podnebesí, zamezil pomýlení následujících pokolení a dal vědět lidu podnebesí, že to, co Vy, velký mudrc, činíte, převyšuje běžný průměr o desetitisíce desetitisíců. Nebylo by to velkolepé?! Nebylo by to radostné?! Má-li Buddha zázračné schopnosti a je schopen po své smrti škodit živým, nechť veškeré neštěstí dopadne na mou hlavu. Nebesa na výšinách jsou mi svědkem, že nebudu roztrpčen ani že nebudu litovat. Nemohl jsem přemoci nejvyšší míru rozrušení a podávám k Vašim rukám memorandum, abych Vás o tom zpravil. Váš služebník, pln hrůzy, pln strachu.

Poznámky

Buddhovou kostí je míněn Buddhův prst, kterážto relikvie měla být za velkolepých slavností uvítána v hlavním městě.

Pozdní Chanové vládli 25–220 n. l.

Žlutý císař, Šao-chao, Čuan-sü, císař Kchu, císař Jao, Šun a Jü, legendární panovníci dávnověku; císařové Jao, Šun a Jü patří k nanejvýš moudrým vládcům, jejichž ctnosti byly v konfuciánské tradici vychvalovány jako nepřekonatelné, i když teoreticky dosažitelné vzory. Velký Jü byl považován za zakladatele dynastie Sia, jež měla předcházet před Šangy.

Jinský král Tchang, Tchaj Wu, Wu Ting, králové dynastie Šang, někdy nazývané podle její pozdní fáze též Jin (asi 16. stol.–1045 př. n. l.). Král Tchang s přívlastkem Čcheng, ‚Završitel‘, je v čínské tradici považován za zakladatele dynastie a řadí se k mužům ztělesňujícím ideál panovníka. Tchaj Wu měl být jeho vnukem, Wu Ting (přelom 13. a 12. století) je prvním historicky doloženým čínským králem, z doby jeho vlády pocházejí nejstarší dochované psané záznamy v čínštině.

Čouský král Wen (před r. 1050 př. n. l.), král Wu (vládl asi 1046–1043 př. n. l.) , král Mu (vládl asi 976–922 př. n. l.), králové dynastie Čou. Její zakladatel, král Wu, a jeho otec Wen v kulturní tradici konfuciánského ražení vždy zaujímali vrchol pomyslného panteonů osvícených vládců-světců.

Chanský císař Ming (28–75 n. l.), schopný panovník dynastie Pozdějších Chan, během níž se v Číně začal ve větším měřítku šířit buddhizmus, a to za císařovy činorodé podpory. Podle posledních výzkumů se ovšem zdá, že už před přelomem letopočtu zde byly známy např. Buddhovy sochy a byly dovezeny první sútry.

Dynastie Sung (420–479), Čchi (479–502), Liang (502–557), Čchen (557–589) a Jüan Wej (471–499), dvory z období roztříštěnosti známého jako Jižní a severní dynastie. Čína byla tehdy rozdrobena na několik nestálých a krátkověkých státních útvarů, které mezi sebou neúspěšně válčily a v nichž docházelo k častým převratům, doprovázeným vyvražďováním šlechtických rodových linií. Sung, Čchi a Liang patří mezi dynastie jižní, Čchen a Jüan Wej, známější jako Severní Wej a charakterističtí etnicky tabgačským původem, mezi severní. Doba se díky rozvolnění politicko-kulturní hegemonie imperiálního konfuciánství vyznačovala nebývalým kulturním rozkvětem, stoupající oblibou buddhizmu a taoizmu a intelektuálně neobvykle svobodným duchem.

Liangský císař Wu (464–549), nejvýraznější panovník období roztříštěnosti, známý svou podporou umění a především svým zanícením pro buddhizmus. V roce 527, 529 a 546 odešel do kláštera Tchung-tchaj-s´ „nabídnout se Buddhovi), kde poprvé jednoduše strávil tři dny, podruhé však s tím, že se oddá službě světci, odložil císařský šat a po tři dny vedl běžný mnišský život. Vrátil se prý jen na naléhání ministrů a svého syna a poté, co byl klášteru věnováno nezanedbatelné jmění. Naposled v Tchung-tchaj-s´pobyl měsíc, než jej zachvátil a požár. Zmíněné odmítnutí obětovat předkům zvířata muselo být pro pravověrné konfuciány, jako byl Chan Jü, skandální, protože proti všem tradičním obřadním předpisům.

Chou Ťing († 552), vojevůdce, který prošel službami dvora Severních a Východních Wej a jižních Liang, proslulý svou proradností, věrolomností a krutostí. Podobně jako se vzbouřil ve východwejských službách, vyhlásil vzpouru proti císaři Wuovi (548), kterou dovedl do úspěšného konce. Dostal pod svou kontrolou většinu císařského rodu, císaře držel v domácím vězení a r. 549 jej nakonec nejspíše vyhladověl k smrti. Do čínského povědomí se zapsal mimo jiné bezcitným zacházením s obyvatelstvem hlavního liangského města Ťien-kchangu (dnešní Nan-ťing), když dobyl vnější okruh a od zimy 548 obléhal císařskou pevnost, tj. Palácové město (Tchaj-čcheng).

Kao-cu, posmrtný titul Li Jüana, prvního císaře Tchangů (566–635, vládl 618–626). V r. 617 využil rozkladu předchozí dynastie Suej (580–618), která po dlouhé době opět sjednotila Čínu, podnikl povstání, které završil ustavení loutkové vlády a nakonec vyhlášením nové dynastie. Disputace o omezení buddhistického vlivu probíhala r. 626 na popud hlavního dvorního obřadníka Fu Iho, který zákaz této nauky navrhl (hybatelem tedy nebyl císař sám) Návrh se nesetkal s kladnou odezvou a další projednávání bylo přerušeno incidentem u brány Süan-wu-men s dalekosáhlými dynastickými důsledky.

Lámat paže a řezat maso z těla – podobné sebetrýznivé praktiky, kdy někteří kropili zem před Buddhovou relikvií krví z paže, kterou si předtím uřízli, nebo si zapalovali pelyněk na temeni hlavy a pálili si jím skalp, jsou zaznamenány v Rozmanitých zápiscích z Tu-jangu  jistého Su E pro r. 873.

Vaše nejosvícenější kulturní i bojovné císařské Veličenstvo je zdvořilostní titul udělený císaři Sianovi r. 808.

Feng-siang, starý okres Čchi-šan, dnes provincie Šen-si. Na tomto místě se nacházel klášter Fa-men-s´, v němž měl být uchováván Buddhův prst.

Síň Zářné politiky (Süan-te-tien) sloužila k přijímání tributu od cizích vyslanců, křídlo Hostů (Li-pin-jüan) pak k jejich hoštění.