Bojí se slabosti,

silou umanuti,

prý jen ty vlastnosti

podrží si s chutí,

jež jim moc dávají,

žádné pochybnosti,

bezcitnost žádají,

bez citu a sprostí…

Sprostí se soucitu,

lásku nepoznali,

z robotích pocitů

vyrůstali malí,

nic se jich nedotkne,

nic je nezarmoutí,

sucho v nich nemokne

a druhých svět hroutí,

s tyčí a benzínem,

amok vyšinutých,

v pohledu nevinném

dost jisker je krutých…

Němá tvář přátelská

zvykla na hlazení,

netvornost ďábelská,

lotři zatracení,

neznají vřelý cit,

jen rány a posměch,

od zla už petlici

hned sundali potmě,

mládě jde s důvěrou,

však oni jsou dravci,

úder a úder – jsou

bestie a chlapci,

z nichž jiným na hlavě

vlasy hrůzou vstanou,

vězení k nápravě?

Bičem nepřestanou

být krutí k okolí,

nenávist v nich ztvrdne,

z kotěcí mrtvoly

sálá milosrdné

poselství – bez lásky

rostou noví vrazi,

nemají otázky,

snad pro dvacku srazí

otce dvou capartů,

a mlátí a mlátí,

vše sází na kartu,

že stejně už platí

zákony džungle jen

a pražádné jiné,

krev se prý umeje,

dál hrajou si s džinem

z láhve, co bez zátky

ve stokách se válí,

co zbývá z památky

na kotě – vždyť hrály

si s ním ty děti dvě

vedle ze sousedství,

bezmoc, žal, prázdný svět,

bolest – a vztek čerstvý,

že kotě bezmocné

poznat musí muka,

kdy duše nemocné

mají ve svých rukách

osudy bez štěstí,

boří bezstarostnost,

v plamenech neřesti

hoří víra, volnost…

A v očích dobráckých

memento se píše,

zde nejde o facky,

ale možná spíše

o to, dát dětem vzor,

naslouchat a slyšet,

milovat – živý tvor

nechce kruté říše…