Sny o Kachně

Na vlnách

Kradl jsem jídlo a teď běžím lesem. Boty mi kloužou po tlejícím listí na vlhkém svahu. Musím sklánět hlavu a chránit si ji před větvemi a jen těžko se mi zvedá lokty kupředu. Bitva mezi osudovostí a intelektem je znepokojivé prázdno a příliš jasný běh v slábnoucím hřmění a dešti. Kdo je vlastně ten chlap v maskáčové vestě, jemuž se Kachna tak snadno podvolila? Pro tu snadnost ji nadobro zavrhnout?

Na vrcholu haldy už se můžu opřít zády o hrubou kůru a trochu si odpočinout. Nikdy předtím jsem ho neviděl. Je tady, aby překazil vysněnou idylu mezi námi kdesi na mořském břehu. Bezděčně mu nastavila dlaň v pasáži pod výbojkami.

Vrátil jsem se do města s prázdnýma rukama oklikou kolem staré tovární haly.

Dospělá žena pohybuje rty v nekonečných samomluvách. Pro mé čelo na chladném skle je ale němá. Palčivost v břiše a bolest hlavy, nepříliš silná, o to však trvalejší. U kavárenského stolku s výhledem na schnoucí ulici jsem pocítil to neškodné slovo. Zešílel. Síla vyčerpaná až do dna. Nesmysl přece. Za ženskou pak ušmudlaná holka na tříkolce. Patří k sobě. Naše pohledy se setkaly a nezdálo se, že by to holku mělo nějak šlehnout.

---Kachna pro mě představovala démona koketérie, ale také bělostnou sochu a tichou ctnost. Snadnost, se kterou podlehla tomu, kdo nejvíce naléha odpovídala její neústupnosti vůči mě. Myslel jsem na ni, jak sedí obkročmo na houpačce, na druhé straně pak nehmotné děcko se špinavýma nohama a s očima na vlnách, předmět hledání, obsah hladovění. Pokusy o vyvážení ztroskotají, přestože používáme Boha i nejsilnější pojmy. Sedí znuděná s nohama zkříženýma na antuce a já postávám v rohu dětského hřiště. Pro bezstarostnou životní hru to nemohlo stačit...

Nad propastí

Plazil jsem se jako bych šplhal po vodorovné tyči nad hlubinou. Ta se však zlomila a já visel za paty pod pláštěm několika cizích hmyzích těl stravujících člověka. Je jen otázkou času, kdy jako kapka spadnu do propasti, už bez nohou, už bez chodidel. Tma.

Strach ze smrti: Ať už z přímého důsledku pádu, při kterém odlétnou užírající těla, nebo pomalého zániku blouděním v mlhavé krajině mezi dušemi sebevrahů – jen zdánlivá je záchrana v pasti, do které se mohu dostat oddělením myšlení a činu.

Na molu

Seděli jsme na škrábavých prknech na konci mola v pálivém slunci, drželi se v pase a cítili i ten nejmenší vzájemný pohyb. S trhnutím v ramenou se Kachna ohlédla k nedalekému stavení uprostřed louky čechrané větrem, svému domovu - „Pozor! Kormoráni!“, zakřičel za našimi zády hlas její sestřičky. Skutečně, nad jezerem jsem zahlédl dva šedé ptáky, z nichž každý byl střídavě výš a níž v letu. Na molu už jen tmavé stopy mokrých dětských nohou. Vysmekla se mi. Dohonila ve svahu svou sestru a po chvíli už pečlivě zavíraly za sebou dveře domu.

Ptáci se snesli na okraji mola a kolébavou chůzí se s natřepáváním přibližovali. Zobáky naráželi do dřeva. Ponořil jsem se do hluboké vody, vyplaval na hladinu co nejrychleji a prudkými tempy zamířil doprostřed jezera. První stisk jsem ucítil na zápěstí, zprvu jen jako brnění, jež lze ještě zpochybnit, pak vodopád bolesti a hrůza cizoty visící na krku, kůže trhaná ostrými zoubky lemujícími zobák druhého ptáka. Pochopil jsem nutnost bojovat a zároveň prohlédl jen zdánlivou nebezpečnost křehkých ptačích těl. Únava ztracené krve mi však brzy připoměla, že vody jezera už pohltily mnoho plavců--

Pozdě v noci

Pozdě v noci mě touha k rozhovoru přiměla zastavit v lesnaté krajině neznámému muži. Dlouho jsem mlčel a když jsem zahlédl staršího stopaře s hladkými tvářemi a pleší, představoval jsem si, že budu náš dialog řídit podobně jako auto mezi kmeny ve světelných kuželech. Ale sotva jsme se rozjeli, ten muž v trampském oblečení natáhl ze sedadla spolujezdce paže k volantu jako dítě toužící po obdivu. Slabost jeho tlustých prstů a paží, tak mohutných proti mým dlouhým prstům mě překvapila - rvačka se přesto zdála nevyhnutelnou. Podařilo se mi zastavit u lesní cesty odbočující z hlavní silnice. Rázně jsem strhl masité prsty ze svého krku až kosti zapraštěly - zdálo se, že muž vůbec nepomýšlí na obranu. Nohou jsem jej vytlačil dveřmi spolujezdce, obešel auto a loktem mu přitlačil hlavu k zemi. Zaklínila se týlem v mechu mezi dvěma špičatými kameny, přesto dokázal sípavě promluvit. „Ty se jenom bojíš, abys to náhodou neměl v ksichtě! Abys náhodou nebyl milován!“

--Naproti sobě jsme stáli na louce pod stavením v mírném svahu a blízké topoly šuměly listovím. Někdy se ozvalo lomození jak větve narážely do sebe. Zvuk potoka bylo možné chvílemi rozeznat. Jako dítě jsem stál čelem ke slunci ve světlých letních šatech. Kachna bosá v bílé sukni sepla ruce za zády a sklonila hlavu. Zdálo se mi, že chce ukázat obličej z profilu. Její zorničky mohly být rozšířeny a zářit krajními city v nejčistších podobách. Zatoužil jsem dlaněmi sevřít nahá ramena, bránila mi však zloba, přece jen jsem však vykročil a dotkl se jí. Zřetelně jsem cítil, jak se napjala. Na krku jí vystoupil každý sval. Semkla dlaně v pěst a zakymácela se jako socha přestože jsem se jí stále dotýkal. Pokusil jsem se jí pohladit a pak uchopit za zápěstí. Trhla sebou dlouho zadržovaným pohybem a uvolnila se mému slabému sevření. Cosi ostrého se mi zarylo do svalů na předloktí. Necítil jsem žádnou zvláštní bolest ale přemáhala mě únava. Sevřela rty do úzké nerovné linky - „Nenávidím tě!“

Prohmatával jsem si zápěstí v záblesku umlčovaných instinktů.

---Tak milovala! Ach. A slečna nemá odvahu ani k tomu, aby zvedla telefon. Jak dlouho si myslí, že tady budu schovávat její hadry! Teď jí vadí, že je ignorována! Nikdy sama od sebe nic neudělala. Nic! Kdo z vás, pánové, mě nejvíce bude olizovat-- A čím je pak pro mě každodennost, když ne bolestnou zkušeností nebo nudou? Zapamatoval jsem si její tuhost, dokázala být jako tělo zdřevěnělé čekáním na smrt.

„Podívej se na ni, ona nemluví. Jinak ona je dobrá, to jí nikdo nebere. Všichni chlapi si ji chválí.“ Tlustá stařena seděla v křesle s klenutýma nohama blízko vchodu do místnosti se zeleným kobercem. Těsný růžový svetr zdůrazňoval její obezitu. „Jenže já ji chci pouštět s dobrými pány, chci, aby těma bosýma nohama šlapala po žlutých kobercích ve druhém patře, ale ona ne, nemluví.“ Za okny polední svit působil dojmem mléčného jasu, ve sloupech světla před okny svítil poletující prach.

„Tak už jí to řekni!“ Ozval se za dřevěnými dveřmi naproti oken hlas patřící zřejmě staršímu muži. „Řekni jí to.“

Kachna stála před stařenou bosá v přiléhavých černých šatech a s chodidly směřujícími k sobě. Vlasy jí padaly přes obličej. Pozvedla hlavu a tvář nastavila stařeně v úhlu, o kterém věděla, že ji ukazuje dokonalou. Napětí na rtech polevilo. „Já nemohu než mlčeti, spolu s tím básníkem nebo vědcem, který nás už nikdy nebude obtěžovat svými názory, protože svět je starý názor, a nový názor začíná vlna, končí vlna a mezitím je vlna, vlna...“

Stařena s námahou povstala, dobelhala se ke Kachně a třásla jejími rameny tak, jako by ji chtěla zatlačit do země. Kachna je však němá navždy.