Temnota, beznaděj a lichá naděje, že sálodlouhé klepání na dřevo snad něco probudí. Je pozdě. Na všechno. Prsty pronikají zeminou, ale nedokáží ji uchopit, jsou až příliš nehmotné na to, aby snad dokázaly změnit až příliš prázdnou realitu. Povzdechnutí nikdo neslyší, je jenom součást jemného vánku prohánějícího se zchátralým hřbitovem, co je zahalen v nevinně sněhovém šatu.

Je to již pár měsíců, pár měsíců, co tělo okusilo sladkou příchuť smrti a začalo tlít v hrobě. Příliš mnoho kapek vody v pramíncích spadalo na blátivou zem během toho, co duše bloudila po okolí a volala a toužila po tom, aby se mohla vrátit zpátky.

Pár měsíců od toho, kdy tělo s duší zabloudilo ve skutečnosti a docela se ztratilo.

V tu chvíli za ním byla pustá zem a před ním až příliš hluboká propast na to, aby se snad odvážilo pohlédnout na dno. Most v nedohlednu a pravděpodobně ani žádný nikdy neexistoval. Tělo stálo a přemýšlelo. Dlouho. Snad čekalo, že se z nicoty vynoří správná odpověď, ale možná jen sbíralo odvahu, které nikdy moc nemělo. Stále ještě dýchalo, hrudník se mu rytmicky zvedal a popraskané rty drmolily cosi, co by se dalo možná nazvat proklínáním duše.

Někdo ho ale začal pronásledovat. Kdoví, jestli to bylo skutečné anebo jestli se jednalo jenom o další z mnoha paranoií. Běželo podél jámy hledajíce místo, kde by se třeba trochu zúžila a ono se mohlo dostat bez obav na druhou stranu.

Nohy se mu komíhaly v rytmu, který hrál osud, co si vždycky potrpěl na žertíky. Srdce mu bilo jako splašené – již rozumělo téhle frázi natolik, že se divilo, že ještě bít nepřestalo, vždyť bylo tak vysílené.

Když už nemohlo dál, nešťastné a zchátralé zkusilo jámu přeskočit. Jako zvadlý list padalo ve spirálách dolů, až na samotné dno. Vnímalo vítr v uších, vzdalující se oblohu i svůj tep a pěnící se krev.

Spadlo. Zemřelo. A nikdy již nebylo tak, jako bývalo dřív. A ono samo také nebylo takové, jaké by si snad někdo mohl pamatovat.

Našli ho v místě, kde mělo mít domov, na posteli. Topíce se v krvi svíralo v pravé ruce inkoustem promočený dopis na rozloučenou. Nikdy ho nikdo neměl přečíst, to se duše loučila se svým tělem, které bylo okouzlené smrtící souhrou alkoholu a prášků na spaní.

Nikdo jiný jim totiž nezbyl.

Až teď si na ně nějací lidé vzpomněli. S maskou na tváři stáli na pohřbu, na ostatní se dívali soucitně a snad čekali, že všichni kromě nich to myslí vážně.

A tělo, mrtvé, nedýchající, jen naprázdno okupující tento svět, usnulo ve své černé rakvi. Navždy.

Plakali, lidé plakali. Duše stojící za stromem je obviňovala, že spíše úlevou než smutkem. To ona by nejraději prolévala tisíce slzí…

Ale nemohla. Kdo to kdy slyšel, že duše mohou plakat?

Byla osvobozena od pout příliš brzy, příliš nevyzrálá na to, aby snad mohla přežít sama a vydat se splynout s nicotou. Necítila se ještě na to, že by neměla existovat, děsilo ji to. Ale nemohla dělat nic – jen se dívat, jak její tělo mizí za zvuků nějaké kýčovité truchlivé melodie, kterou by si zaživa nikdy nepustilo, dolů, pod zem. A pod nějaký kámen, který se zatím blýskal.

Kdyby měla srdce, asi by se jí zlomilo ve dví. Ale to ona neměla, to zemřelo společně se schránkou. V tom případě ale netušila, proč cítí více emocí než kdy předtím. Za ní blikala absolutní tma konce, ale ona si vybrala. Nechtěla pryč! Chtěla svoje tělo nazpátek! Tak zoufale moc toužila se opět schovat k němu do bezpečí!

Ale čas plynul a ona neměla jak se k němu dostat. Bloudila po hřbitově, sedávala na svém vlastním náhrobním kameni a doufala, že přijde na nějaký způsob, jak se dostat k němu, tam dolů, kde leželo. Ale neměla jak, nemohla hrabat svýma nehmotnýma rukama. I to, že seděla byl spíše stav, že se podivným způsobem vznášela. Hmotné věci na ni nepůsobily. Ona sama byla neviditelná, neviditelná všem těm, od kterých chtěla pomoct. Ale nikdo jí neslyšel. Nikdy.

Bylo brzké jaro, takové to protivné, co vás nutí vstávat brzy ráno i když se vám chce ještě spát. Ale zde ne, zde spalo všechno až na několik zvířat, která začínala být otupělá věčnými nářky jedné zbytečné duše, co se nechtěla vzdát bláznivé naděje, že snad může něco změnit, když nepůjde tam, kam patří. Zvířata narozdíl od uspěchaných lidských bytostí vnímají. A to i když by snad ani nemělo být vnímat co.

Vždyť po smrti nic není.

Jenže co si o tomhle mohla myslet opuštěná duše? Měla se brát za halucinaci, za nějakou chybu, která se jen tak někde v časoprostoru stala? Když přeci věděla, že je skutečná!

Nevěřila v konec a bála se, že to utrpení potrvá navždy. Chtěla alespoň vidět sebe, svoje tělo a vědět, že to celé nebyl jenom podivný sen. Připadalo jí to tak vzdálené.

Opustila i hřbitov, jenom aby si prošla místa, která dříve znala a milovala. Lidi, na kterých jí záleželo, přestože se jich často bála a snažila se od nich dostat pryč. Chtěla ještě jednou vidět svoje oblíbené věci, aby se mohla ujistit, že alespoň něco ze zdání skutečnosti, té dříve až příliš kruté a sžíravé skutečnosti, zůstalo.