|
| |
 |
Severní Polsko aneb jak a s kým
Autor: cyklista (Občasný) - publikováno 28.5.2000 (13:58:00), v časopise 2.6.2000
|
|  |
Severní Polsko aneb jak a s kým!
Jak a s kým?
Odpověd na otázku první je zcela jasná, no přece na kole, jak také jinak! No a teď k té druhé otázce. Na cestu jsme se vydali ve třech, dva kluci a jedna holka a seznámili jsme se pomocí inzerátu v našem oblíbeném časopise Cykloturistika! Ten inzerát napsala naše Janina a já a Pepa jsme ji nezávisle na sobě zavolali a tak jsme se tedy seznámili. Dohodnuto tedy bylo, že vyrazíme do severního Polska, do oblasti Mazurských jezer, to měl být hlavní bod na naší cestě. Všechny přípravy probíhaly telefonem, jelikož Janina byla na ročním pobytu v Německu, jižne od Mnichova a já pro změnu zase severně od Mnichova, no a Pepa byl v Praze. Pouze jedenkráte jsme se před cestou viděli a to ještě ne úplně, Janina se sešla jednou se mnou a pak jednou s Pepou, a já Pepu poznal až den před odjezdem, když ke mně dorazil a přespával u mne, start jsme si totiž stanovili v Mnichově. Cíl byl tedy jasný a tak už zbývalo jen vyrazit.
A vyrážíme!
A to se stalo 22. května roku 1999, když jsme se sešli brzo ráno na hlavním vlakovém nádraží v Mnichově a odtamtud jsme vyrazili přes Würzburg, Halle a Berlín (zde jsme viděli krásně z vlaku mimojiné i nově zrekonstruovaný říšský sněm) do městečka Pasewalk, které leží na severu Německa těsně u polských hranic. Po 16-ti hodinách stravených ve vlaku a s pěti přestupy jsme tam přeci jen dorazili. Po tmě jsme nasedli na kola a já hned po prvních metrech zaznamenal první poruchu, nefungoval tachák, což mě vůbec netěšilo, ale naštěstí Pepa i Jana měli také tachometry. Můj to ale pak přece jen druhý den nakonec rozchodil a celou cestu fungoval už bez chybičky. Hned za městem jsme rozbili za úplné tmy a občasného svitu Pepovi baterky tábor a zalehli jsme, ani jsme nebaštili.
Křest v moři!
Druhý den bylo v plánu dostat se do Gdaňska. Vyrazili jsme tedy poměrne brzo ráno a upalovali k polské hranici, kterou jsme překročili kolem desáte dopoledne a jeli dále do Štětína, velkého polského přístavního města, odkud nám odjížděl vlak kolem poledne. Dorazili jsme tam akorát včas, koupili jízdenky do Gdaňska, naložili kola i sebe do vlaku a už si to svištěli. Ve vlaku si naše Janina usmyslela, že vystoupíme dříve. Jízdenky byly zaplacené sice ale až do Gdaňska, ale co můžete dělat, když si ňáká tvrdohlavka postaví hlavu, no nic samozřejmě, však to jistě znáte! No a tak jsme vysedli z vlaku dříve a na rovinu říkám, udělali jsme dobře. Prohlídli jsme si pěkné lázeňské město Sopot a všichni poprvé v životě jsme pokřtili svá kola mořskou vodou. Jana s Pepou se dokonce i koupali a to bylo teprve 23. května, tak si dovedete asi představit, jak bylo Baltské moře studené. No a pak jsme pokračovali dále na kolech přes Gdaňsk. Prohlédli jsme si centrum s pěší zónou, což bylo velice pěkné, ale zato průjezd Gdaňskem byl katastrofální, naštěstí jsme to prežili, z města se dostali a pak asi po patnácti kilákách jsme se utábořili na fotbalovém hřišti v jedné vesničce, kde jsme mimojiné ochutnali místní rybí specialitu, která nám ale vůbec nechutnala a byla navíc ještě dost drahá, ale jak se říká, zkusit se má vše.
Malbork - krása a první šrámy!
Třetí den naší expedice měl jasný plán, tím bylo město Malbork(Marienburg), kde se nachází největší středověký hrad ve střední Evropě. Než jsme tam ovšem dorazili, čekalo nas přelodění přes, Poláky posvátnou, řeku Wislu a poté asi 30 kilometrů jízdy proti silnému větru. To vše ale stálo za to. Pohled na zámek byl úchvatný, něco tak fantastického se jen tak nevidí, všem vřele doporučuji. Nakoupili jsme tam dost pohledů, nafotili pár fotek a vydali se do centra, kde nás čekalo první trápení. Pepa díky svojím supernášlapným pedálům zaznamenal první a podotýkám také že ne poslední drškopád a já našel první prasklý drát, ale na mém kole, bohužel! Pepa se z toho s odřeným kolenem vzpamatoval, ale můj drát ne a tak jsme museli vyhledat servis. To nás stálo 1,5 hodiny času a asi 100 kaček. No ale opět jsme to přestáli a pokračovali závodním tempem do Elblagu. Tu asi 35-ti kilometrovou trasu jsme zvládli s průměrnou rychlostí 30,1 km/h a to s plnou bagáží! V Elblagu jsme si našli pěkný kemp a tam to zapíchli. Dali jsme se tam do řeči s dvěma Bavoráky a ti nás obdarovali červeným vínečkem a tak byl večer docela mile zakončen. Další den ráno se nám z kempu nechtělo a tak jsme ho opustili až po poledni a nasměrovali si to na ruskou hranici, kterou jsme dosáhli ale až další den.
Snaha do Ruska!
S Janinou se nám chtělo do Ruska, Pepa nás od toho zrazoval, ale my se nedali a jelo se, Rusko nás prostě lákalo. Podle mapy jsme dojeli k místu, kde se mělo nechat přejet, ale ejhle, najednou konec cesty, silnice překopána, zátarasy, pletivo, ostnáč a něco jako přechod, to se tam nevyskytovalo. Dali jsme se do řeči s místními babičkami a po velice milém rozhovoru jsme se dozvěděli, že máme ještě štěstí, že nás zatím ruská armáda nechytla, prý každý, kdo je v pohraničí, musí mít nějaké povolení od Rusáků. Nechápali jsme, byli jsme přece v Polsku, tak proč mít nějaké ruské svolení, prostě komedie, ale bohužel tvrdá realita! A tak jsme se vydali dále a to přímo tam, kde byl na mapě vyznačen oficiální hraniční přechod, což bylo o 40 kiláku dále na východ. Jenže asi kilák před údajným přechodem byla cedule, že pokračovat už smí jen vojenská vozidla. Pepa se opět zdráhal, ale neuspěl, my tam chtěli a tak se jelo. Dojeli jsme tedy až na místo a viděli skoro to samé jako předtím, konec cesty, zátarasy, ostnáče, ale uvítal nás tam navíc polský celník. Dali jsme se s ním tedy do řeči a bylo nám řečeno, že tady si hrají stále „na železnou oponu“ a že dál nemůžeme a stále opakoval dvě slova: „Cholera jasna“. To mělo znamenat, že za tím plotem to je prý šílené. Také jsme si všimli, že jsme pozorováni ozbrojenými vojáky z ruské strážní věže a tak jsme se pro jistotu zbalili a odjeli, abychom neměli ještě nějaké problémy. Asi po dvaceti kilakách jsme docela utahaní rozbalili tábor a šli spát. Ten den jsme najeli 120 kiláku, rekord naší cesty.
Ketrzyn a okolí!
Druhý den po probuzení, unaveni z předešlého dne, jsme vyrazili směrem do Ketrzynu, což už je městečko v oblasti Mazurských jezer a poblíž něho jsme si také chtěli prohlédnout veliký komplex Hitlerových bunkrů, tzv. Vlčí doupě. Z toho ale sešlo, jelikož se nalézaly trochu bokem naší trasy a my měli už málo času a tak tedy bylo nutné jet dále. Mimojiné Pepa hned po ránu musel dvakrát za sebou měnit duši, holt neměl ten den štěstí! Na trase ale byla velice známá historická stavba a to katedrála ve Sv. Lipce, kde byli v minulosti voleni polští králové a tam jsme se tedy zastavili, bylo by hříchem, tuto nádheru jen tak objet. Mnoho zahraničních turistů svědčí o kráse a vyhlášenosti tohoto místa. Tato katedrála stála určitě také za navštívení. Pak jsme si zajeli ještě ke hradu Reszel a pak už jsme konečně byli v bezprostřední blízkosti jezer, která byla vytyčena jako cíl naší výpravy, ale teď už jsme věděli, že je jen lehce mineme, tlačil nás totiž bohužel čas.
Odplata!
Dojeli jsme k jednomu z menších jezer a tam se utábořili v kempu, který na nás také zanechal jeden vrásek, zapomněli jsme tam totiž klíčky od našich cyklozámků, zjistili jsme to bohužel až o mnoho déle, když už se nešlo vrátit. Možná to byla odplata za to, že když jsme ráno brzo opouštěli kemp, tak nikdo nebyl na recepci a my odjeli bez placení - bylo to ale poprvé a naposled!
Časovka!
To dopoledne bylo velice „našlapané“, museli jsme se dostat do 75 kilometrů vzdáleného Olzstynu, odkud nám v poledne odjížděl vlak do Wroclawi. Dofrčeli jsme tam ještě skoro s hodinovou rezervou značně utahaní, což bylo způsobeno tím závodním tempem v obrovském horku.
Naposledy vlakem!
Vlak jsme tedy v Olzstynu stihli a jeli s ním až do Wroclawi, kam jsme dorazili večer a ještě za šera jsme spěchali někam za město, kde bychom mohli přenocovat. Průjezd městem byl opět šílený, polští piráti se předváděli a výfuky jejich plechovek byly nesnesitelné. Asi po hodině jízdy jsme se ale vymotali z města a hned při první možnosti to zabalili, a to v jednom jabloňovém sadu.
Poslední den ve znamení vody!
V poslední den naší cesty jsme jeli z Wroclawi k české hranici, do Broumova, cíle naší výpravy. Asi ve třetině nás potkala první bouřka toho dne a vůbec první bouřka na cestě. Naštěstí se ale bylo kde schovat, kde jinde, než v hospodě. Během chvíle to přestalo a za nedlouho bylo i skoro sucho a tak jsme mohli pokračovat dále na Walbrzych, no a právě tam nás chytla druhá vlna vody, ale opět jsme měli štěstí, schovali se zase, tentokráte ale na vlakovém nádraží. Jelikož nás čas tlačil, tak jsme vyjeli hned, jak přestalo a ani jsme tentokráte nečekali, až to uschne, a proč také, vždyť už nám chybělo jen nějakých 40 kilaků do cíle. Hned za Walbrzychem nás čekalo tvrdé stoupáni, sice bylo dlouhé jen asi 6 kiláčků, ale převýšení stálo za to. A právě tady v tom stoupáku nás chytla třetí vlna vody, která na nás nenechala ani místečko suché. To nás ale nerozházelo, zmokli jsme totiž na naší cestě poprvé a to by nebyla správná tůra, aby se nezmoklo! No a pak po zdolání nejvyššího bodu stoupání už jsme jen sjížděli ke státní hranici. Právě když jsme k ní dorazili, začalo něco, co jsem ještě nezažil. Obrovská bouře, déšť a blesky. Chvílema bylo vidět až pět blesků najednou a vody na cestě bylo tolik, že nestíhala odtékat a kupila se na asfaltě až do výše deseti centimetrů. Čekali jsme pod střechou na hraničním přechodu asi 1,5 hodiny a když megabouře přestala, tak jsme v pořádném lijáku vyrazili do Broumova, kam už to bylo asi jen 12 kiláčků. Asi po pěti kilometrech nebyla nikde ani kapka, ani jedno mokré místo a to až do konce, do Broumova, mého bydliště a oficiálního cíle naší cesty. Tam nám nechtěli ani věřit, co jsme o 12 kiláku dále zažili. Byli jsme tedy v cíli a teď nás čekalo už jen posezení v hospůdce v krásném prostředí pod pískovcovými skalami Broumovských stěn.
Tachometr ukázal v cíli 661 kilometrů za sedm dní čisté jízdy.
A co říci na závěr?
Z naší cesty mám dobrý pocit a určitě plno pěkných vzpomínek. Vzhledem k tomu, že jsme se před cestou vzájemně vůbec neznali, tak jsem byl mile překvapen, jak vše perfektně klapalo. A už teď plánujeme novou cestu ve stejném složení a snad přibereme do týmu ještě jednu zástupkyni nežného pohlaví. Počasí nám také vyšlo a tak co chtíti více, snad jen ještě nějaký ten čas navíc, abychom mohli projezdit Mazurskou jezerní pláň, která byla původně vytyčena jako hlavní bod naší cyklocesty a kterou jsme jen tak lehce minuli. Snad někdy příště ... .
Martin Stiller, Broumov
PS: Touto cestou bych chtěl říci díky za pěknou cestu oběma mojím spolujezdům, Janině Kulichové a Pepínovi Burianovi.
Devatero poznámek, rad a postřehů:
1) Pro přesun vlakem v Německu je ideálni jet o víkendu, kdy je možné si za 35,-DEM koupit tzv. “Wochenendeticket“, na který může jet až pět osob najednou a to buď v sobotu či neděli po celých 24 hodin.V našem případě, jelikož jsme jeli ve třech, tak nás to stálo necelých 12,- marek na osobu, jinak normální jízdenka by stálá 274,-DEM pro jednoho!
2) Převážení kol vlakem po Německu je bezproblémové, každý vlak má specialní vagón určený cyklistům, kde pohodlně sedíte a kola máte přímo u sebe, odpadá tedy jakékoli odstrojování naložených byciklů jak to známe z našich železnic. Jízdenka pro kolo stojí 12,-DEM, ve spojení s “Wochenendeticket“ pouze 6,-DEM.
3) Převážení kol vlakem v Polsku je podobné asi jako u nás, někdy máte problémy, ale jde to.
4) Cesty v Polsku jsou o něco horší než u nás, doporučuji trekingové či horské kolo.
5) V severním Polsku jsou samé roviny, kopce jsme tam nepotkali.
6) Lidé jsou tam velice milí a ochotní. Domluvíte se tam buďto českopolsky nebo velmi často také německy. Někdy anglicky a rusky.
7) Spát se dá volně v přírodě, ale raději nocujte někde, kde nebudete na dohled lidí, člověk nikdy neví.
8) My jsme používali německou mapu od nakladatelství Ravenstein a až na ty přechody do Ruska byla velice slušně propracovaná.
9) Ceny potravin tam jsou jen o minimum vyšší než u nás a sehnat se dá vše.
Dodatek:
Tato oblast je pro cykloturisty ještě poměrně neznámá, ale opravdu velice krásná a stojí určitě za to se tam vydat. A tak Vám všem přeji štastnou cestu.
|
|
|
