|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Říkal jsem si, že už nebudu psát o Bohnicích, ale ty pobyty tak závažným způsobem ovlivnily můj život, že se tomu někdy nevyhnu.
V roce 1964 jsem absolvoval průmyslovku a odešel z Prahy – do Rokytnice nad Jizerou. Tam jsem začal pracovat v továrně Elektropřístroj jako zkušebák. Zároveň jsem začal toužit po motorce, protože myslet na auto při platu pouhých 800 Kčs čistého byl holý nesmysl. Auto si tenkrát pořizovaly jen rodiny, kde všichni členové vydělávali. Takže motorka. Životu nebezpečná motorka, ale i na ni si člověk musel udělat autoškolu. A podmínkou autoškoly už tenkrát bylo úspěšně absolvované lékařské vyšetření. O tom jsem si však mohl jen nechat zdát, protože v mých lékařských záznamech byl červeně zanesen můj první pobyt v Bohnicích v roce 1964. (Později mně tentýž doktor kvůli Bohnicím zakázal studium na VŠ, takže obavy byly oprávněné.) Ale náhle se objevila možnost, jak se zákazotvorné lékařské ordinaci vyhnout – udělat si jen takzvanou Autoškolu pro malé motocykly (do 50 cm3), kde nebyla lékařská prohlídka vyžadována. Malé motocykly představovaly jednak mopedy Stadion a jednak motocykly Pionýr, přezdívané Pařez, u kterých však existovala dvousedadlová verze, po které jsem zatoužil.
Autoškolu jsme dělali v továrně a zúčastnila se jí i nějaká děvčata. Mladá děvčata, samozřejmě, protože na Pařeza by dobrovolně neusedl nikdo, kdo měl peníze na silnější motorku. Ale s těmi děvčaty v autoškole jsem měl trochu potíže. Konkrétně s jednou – jmenovala se Lída Pecháčková, ale volali jsme na sebe příjmením. Lída mně připomínala mou lásku Martu z tanečních a tak jsem po ní trochu pokukoval. Ona do mě naopak pořád ryla a všelijak mě zlobila.
Když jsme absolvovali výuku předpisů, začali jsme se učit prakticky jezdit. Ale nebyly to jízdy s instruktorem na tandemu a spřaženými řídítky, protože místní Svazarm měl k dispozici pouze jednosedadlového Pařeza, a tak, jelikož jsme ještě řidičské průkazy ještě neměli, nesměli jsme na Pařezu vyjet na silnici. Tak jsme jezdili dokola po fotbalovém hřišti, trénovali rozjíždění z klidu a řazení rychlostí pravou nohou. Lída samozřejmě trénovala také a v době, kdy seděla na Pařezu, se pekelně soustředila na ovládání vrtošivého erárního stroje a přestala si ze mě dělat šoufky. Na chvilku. Jakmile sekočila, už to zase začalo.
Jelikož jsem to měl na cvičné hřiště dva kilometry, jezdil jsem na kole. Lída mi u zadního kola vymontovala ventilek a schovala mi ho. Nechtěla mi ventilek vydat dobrovolně a já nepřišel na lepší nápad než se s ní začít na hřišti prát, leč ani s tím jsem neuspěl. Lída byla zdravá sedmnáctiletá holka a měla náležitou sílu. Chvíli byla nahoře ona, chvíli já, tak jsme se, vzájemně objati, váleli po trávě a škváře.
Ventilek jsem nedobyl a tak jsem na zpáteční cestě musel kolo trapně vést. Doma jsem nasadil jiný ventilek a do autoškoly jsem už raději chodil pěšky. Teprve mnohem později jsem přišel na řešení, jako na něj postupně přichází řešitel obtížných šachových úloh. Použít nečekaný gambit: v době, kdy jsem se s Lídou válel ve vzájemném sevření po hřišti, jsem ji měl políbit. Možná, že bych od ní získal aspoň ten ventilek. Jenže já byl tenkrát navztekaný, že mě ta holka, ta zatracená Pecháčková, pořád něčím zlobí a trápí, zatímco ona sama se mi docela líbí.
|
|
|
