Chceš-li radovat se z mého zpěvu,

pak mi musíš volnost dát,

v kleci mě máš sice na očích,

se mnou zavíráš můj cit…

Víš, hlavně mě do ničeho nenuť,

volný nemůže se bát,

možná tě tohleto zaskočí,

my dva se můžeme ctít…

Refrén:

Klec sebevíce zlatá

je stále jenom klec,

ten, kdo vězní, je katan,

nic živé není věc,

nic živé není věc,

nic živé není věc…

Chceš-li dát, co jenom srdce může,

pak mi dopřej svobodu,

v kleci, víš, se těžko rozletím,

se mnou vězníš i můj cit…

Klec mne spaluje více jak úžeh,

tak se tedy rozhoduj,

víš – i malých křídel rozpětí

může velký prostor chtít…

Refrén:

Klec sebevíce zlatá

je stále jenom klec,

ten, kdo vězní, je katan,

nic živé není věc,

nic živé není věc,

nic živé není věc…