Detektiv se uvelebil ve svém koženém křesle, pozoroval, že mu je příjemně teplo a po očku sledoval své nejvěrnější – slečnu Lemonovou a „cher mon ami“, Hastingse.

„Ne, teď nebudu spát. Musím vám něco říci, co mne velmi trápí.“

Slečna Lemonová se na Poirota starostlivě podívala. „Neměl byste se tak vzrušovat, pane Poirote.“

„C´est impossible. Vždy se mi to připomene. Nedokázal jsem zabránit justiční vraždě, já, Hercule Poirot.“

„Tomu nevěřím, Poirote“, ozval se Hastings, přesvědčený, že přítel přehání, aby vše uvedl za chvíli na pravou míru.

„Slyšeli jste něco, mí nejdražší, o případu Eddieho Downhilla a Eileen Phillipsové?“

Zřejmě neslyšeli.

„Tak tedy, po pořádku. Bylo to po první světové válce. Theodor Phillips byl mladý statný muž, trochu nesmělý, s příjemným hlasem. Vážný a trochu osamělý. Bál se neúspěchu, už jako chlapec nechtěl, aby se na něj někdo zlobil – užíral se tím pak. Vytvořil si pevné zásady a těmi se snažil až úzkostlivě řídit. Byl bankovním úředníkem. Neustále se strachoval, aby se v něčem neunáhlil…“

Jako by to celé znovu vystupovalo před ním.

„Eileen nijak nenadbíhal. Patrně se mu líbila. Pracovala s ním, dojížděli spolu do práce, měla jen o něco nižší plat jako budoucí manžel.

Jednou jí dal nabídku k sňatku. Byla mladá, sotva dvacetiletá. Řekla si, že to zkusí. On myslil, že o něho stojí, když se pro něho rozhodla, aniž je kdovíjaký boháč, aniž jí cokoli předstíral, myslil, že ho chce se vším všudy. Ona zas myslila, že on chce ji a žila v očekávání, co bude.

Bon, to bychom měli. Nechci posuzovat jejich manželství. Vím jen, že děti neměli, necestovali – a snad do sebe ani nebyli zamilovaní. On ji chtěl udržet, jednou už se přece stala jeho ženou, že?

Měl sourozence – staršího bratra – ona byla nejstarší z několika sourozenců. Otec jí zemřel, když jí byly čtyři roky, přibližně. Matka se již neprovdala.

Po několika letech manželství se Eileen setkala s bývalým spolužákem ze základní školy – on byl o několik tříd níž, byl mladší. Bylo mu sotva dvacet, pracoval jako dělník v docích a jmenoval se Downhill.

Snad v něm viděla rytíře, něco, po čem marně touží. V každém případě se Eileen do o šest let mladšího chlapce zamilovala. Jejich vztah trval takřka dva roky, poměr měli asi půl roku. Potom na to přišel manžel a Eileen řekl, že se jí nevzdá, že jí všemi způsoby zabrání v odchodu.

Potom už události směřovaly rychle k tomu strašnému činu. Manžel si Eileen více hlídal od té doby, co ji přistihl s Downhillem.

Ti dva si psali spoustu dopisů, v nichž se Eileen hodně vžívala do romantických románových postav – a i o svém manželství v nich psala, jak si myslila, že by psaly hrdinky románů.

„Musíme to dělat nenápadně. Nedokážu žít s ním a toužit po Tobě. Mám jed, jenž nezanechá stopy. Nesmím nic uspěchat. Toužím po Tobě…“

A tak dále. V jiném dopise bylo, že nechce, aby někdo trpěl, že už ale nevydrží žít s někým z donucení, se strachem, co by bylo, až by od muže odešla. A že malé ostré hřebíčky v jídle mohou vše vyřešit.

U soudu se pak hájila, že to vše psala, aby unikla realitě, že to bylo jen jako. Její milenec tato slova potvrdil a patologická zpráva vylučovala, že by mrtvý dostával s jídlem nějaké hřebíčky.“

Hastings se neudržel. „Ona otrávila svého manžela?“

„Už se k tomu dostanu.

Bylo to v noci a byla mlha. Prý hodně hustá. Eileen šla s manželem domů z jedné restaurace.

Pak víme, že kdosi slyšel ženský hlas – „Nedělej to, ne, prosím ne.“ V té mlze prý nic neviděl. Jiný svědek, náhodou lékař – říkal – „Ta žena zoufale volala o pomoc, že její manžel má něco se srdcem. Když jsem jí řekl, že jsem doktor, odvlekla mne k němu. Ať mu pomohu. Už to nešlo. Někdo ho bodl dvakrát do zad. Ostří zasáhlo srdce. Ten muž zemřel takřka okamžitě.“

Krev prý hned vidět nebyla. Sesul se zády ke zdi domu.

Vyšetřování se ujal jakýsi inspektor Valvern. Zjistil, že Eileen měla milence – i kdo jím je. Dal ho předvést na stanici. Eileen naznačil, že ho její výpověď neuspokojila. Musila přeci vidět, že někdo napadl do ní zavěšeného manžela. Taková mlha zase nebyla. Downhill zapíral. Zapíral i svůj poměr s Eileen. Našly se však u něho Eileeniny dopisy. Ona jeho dopisy zřejmě spálila.

Napadlo mne ptát se sám sebe, kdy je spálila. Víc jsem se tehdy nad tím ale nepozastavoval. Chodil jsem k soudu, abych ten případ sledoval. Poirot byl v úloze pouhého diváka.

Inspektor Valvern dal na policejní oddělení předvést též Eileen a dal jí najevo, že mají Downhilla a vědí o jejich poměru. Nůž – vražedná zbraň – se našel, otisky prstů nan něm nebyly a nešlo říci, že patřil Downhillovi.

Eileen se však přestala ovládat. Řekla, že jí Eddie odstrčil, v hádce pak zabil jejího manžela. Nechtěla to, prý si přála tomu zabránit.

Zarytě svou vinu popírající Downhill svou výpověď změnil hned, jak se dozvěděl o Eileenině výpovědi. Ano, udělal to, chtěl jen, „aby dal Theo od Eileen ruce pryč“, ten se mu vysmál – a on ze vzteku bodal. Ne, Eileen o ničem nevěděla. Rozhodl se ten večer. Prý snad ani nechtěl vraždit.

Soud vypadal jednoznačně. Nebyl jednoznačný. Mladík trval na svém. On to byl. Udělal to pro Eileen. Eileen to netušila.

V soudní síni se rozpitvávaly osoby těch tří, četly se Eileeniny dopisy nalezené u Downhilla – trochu jsem již naznačil, co obsahovaly.

Eileen byla přitažlivá mladá žena – hnědovláska s nádherným tmavým zrakem.

U soudu to pro ni špatně nevypadalo. Proč by riskovala být na místě činu, kdyby plánovala vraždu svého chotě? Volala by o pomoc a snažila se ne zmizet, ale někoho k manželovi přivést? Líčili ji jako ženu citovou, jež nemilovala manžela a vzplanula k mladšímu milenci, která však nešla přes mrtvoly. Nedokázala dlouho vraha manžela krýt, třebaže ho milovala. Zároveň jí však přitížilo, že neřekla vše hned.

Dopadlo to zvláštně. Mladík i žena byli odsouzeni k trestu smrti. Eileen vlastně jen na základě nic neříkajících dopisů.

Popravili je oba. Eileen do poslední chvíle běsnila a bila se o život, že je nevinná, že ji nesmí popravit, až lano na jejím krku ukončilo vše, co cítila, čím byla.

Eddie Downhill šel na smrt podle svědků klidně, jen řekl, že Eileen je nevinná, že ji nesmějí popravit.

A pak mi došlo, že došlo k justiční vraždě.“

Hastings vykřikl. „Poirote, to je strašné. Chudák, ta Eileen. Ale, jak jste jí mohl pomoci? Vždyť ten soud jí prokázal jen nevěru, kdo mohl tušit, že ji popraví? A co byste zmohl vy? Vždyť ani nešlo o důkazy.“

„A to je právě ono, mon ami, vždyť ani nešlo o důkazy. Jinak by k té hrozné justiční vraždě nedošlo – a Downhill by žil déle.“

Hastings i slečna Lemonová zkoprněli. „Downhill? To přece Eileen byla obětí, Poirote?“

„Možná, justiční vražda však byla spáchána na Downhillovi. A bylo to tak prosté. Jen nepřejímat, jak je vám kdo líčen. To stačilo…“

Trochu se uklidnil a pokračoval ve svých úvahách.

„Víte, některá fakta jako by vůbec nebyla brána v úvahu.

Policie předpokládala, že vrahem je Eddie a že naplánovali spolu s Eileen vraždu jejího manžela. A motiv? Peníze? Jistě, Eileen by zdědila pěkný dům a slušnou peněžní částku. Připusťme i, že se bála manžela, že jí nějak zničí život, odejde-li od něho. Zatím však motiv ponechme stranou.

Bon. Policii mělo především zarazit, zda ta vražda byla plánovaná. Eileen milencovy dopisy před vraždou či po ní zničila, on tak neučinil. Kdyby vraždu plánovali, Eileen by chtěla, aby ty dopisy zlikvidoval. Proč by si je ponechal? Nechtěl se s nimi rozloučit? Chtěl milenku s jejich pomocí držet v šachu?

Ne, myslím si, že si skutečně připadal jako rytíř, její ochránce. Pro ni by šel i na smrt, aby tím dokázal, že jeho láska je – hm, jak vy to… Výjimečná.

A teď k té noci. Svědek Eileen neviděl. Slyšel ženský hlas, co volal něco jako: „Nedělej to, ne, prosím ne.“Co když volala – „To mi nedělej, ne, prosím ne“ – a myslila tím „neumírej“ – mohlo to tak být?“

Hastings zvolal – „Ale Poirote, vždyť tak to mohlo být, jenže, ty dopisy, co psala, to, co jste říkal, je dost otřesné.“

Poirot se trochu usmál. Podíval se na slečnu Lemonovou. „Slečno Lemonová, jaký je váš názor na to celé?“

„Víte, Poirote, mám dojem, že ta ženská v tom má nějak prsty. Ale, nevím jak. Navíc to vypadá, že nám řeknete, že byla nevinná. Ale řekl jste, že ona obětí justiční vraždy nebyla, že, pane Poirote?“

„Merci, slečno Lemonová, vystihla jste to podstatné.“

„Přesto nerozumím, co kdo vlastně udělal.“

„Eddieho jsme si už přiblížili dost. Mladík, silný, pohledný, s romantickými představami „čisté lásky“. Dovedl toužit, obdivovat, navíc poznal svou milou i intimně. Byl ale mužem činu?

Na policii do Eileeniny výpovědi vše zapíral – a mezi námi – nic moc by se mu nedokázalo. Pravda. Byly tu ty dopisy. On by svou milou nevydíral a při pomyšlení, že by ji dopisy mohly do vraždy namočit, by je obětoval, byť je třeba chtěl nosit všude s sebou. Nebo rytíře jen hrál před soudem a veřejností, a tajně ji toužil strhnout s sebou na popraviště? Nemyslím si to.

Doznal se ke všemu, neřekl, že Eileen lže. Měl na dobu vraždy alibi? Do Eileeniny výpovědi tvrdil, že byl sám doma. Byl? Nebo byl jinde?

Nespáchal-li vraždu, proč se nepostavil proti Eileen? Myslím si, že ho napadlo, že Eileen viděla někoho jemu podobného, a že je přesvědčena, že to udělal. Že už by s ním stejně nemohla žít – a popře-li její výpověď, že ji ohrozí.

Nu, a teď k osobě Eileen. Jaká to byla žena? Cílevědomá, jdoucí za svým cílem bez skrupulí? Nepraktická, zasněná, toužící po velkém citu? Vypočítavá? Svědomitá a zásadová? Nábožensky cítící? Cynická? Nevyzrálá?

Bála se, že ji muž vyhodí z domu a nějak ji připraví o práci? Bála se nového života s Downhillem? Co kněmu vlastně cítila?

Ano, tady mi neseděly výroky soudu o obžalované. Prý je to žena citová, jež zjistila, že miluje jiného než manžela, přesto nebyla schopna jít přes mrtvoly. Po vražedném útoku na manžela sháněla pomoc. Milence nakonec udala, nedokázala by žít s vrahem. A tady se ptám. Pokud svého manžela nenáviděla a bála se ho, a zároveň toužila po Eddiem, udala by soudu svého milence, který vše popíral a důkazy proti němu nebyly? Třeba by ho už nechtěla vidět, nesnažila by se ale žena zblázněná do svého milence udělat vše, jen aby neskončil na šibenici? Těhotná nebyla, pro co tedy toužila tak žít, když její milý už s ní nebude? Říkala, že jí na manželovi nezáleželo, Eddieho ale milovala.

Ještě k těm dopisům. Některé byly dojemné – doslova překypovaly citem. Proč si ale Eddie nechával i ty, jejichž obsah se podobal romantickým románům, ale těm hodně přitaženým za vlasy? Zvlášť, věděl-li o vraždě Eileenina manžela.

U soudu se v podstatě neřešila rekonstrukce vraždy. Policii i soud uspokojilo, když do sebe zapadlo, co zapadat mělo. Milenci a nepohodlný manžel.

Podle lékařské zprávy byl Theodor Phillips bodnut dvakrát do zad, popošel několik kroků a zády se sesul k jednomu domu u chodníku. Nebránil se. V době vraždy byl zavěšen do své manželky. Ta, ač byla docela hustá mlha, vypověděla, že ji Eddie odstrčil a po hádce bodl manžela. Otočil ten by se k sokovi zády? Jako výraz pohrdání? Sesul by se pak ale zády k domu?

Jak si mohla být Eileen jistá, že viděla v mlze skutečně Eddieho? Žádný ze svědků prudkou hádku neslyšel, žádnou hádku, do ticha noci se neslo pouze ženino volání o pomoc.

Jak to tedy bylo? Působila Eileen na Eddieho tak, aby jednou ten čin spáchal, a ona byla takříkajíc mimo?

Měl jsem dojem, že je tu někdo třetí. Někdo, kdo najal vraha – nějakého mladého bezprizorního muže. Někdo, kdo ovládl Eileen a získal ji pro svůj plán. Někdo, kdo ji štval proti manželovi a vysvětlil jí, že Eddie po ní bude jen toužit, položí za ni život, ale sám pro život není, nikdy ji nemůže mít, a on to ví.

Byl to někdo, kdo měl zájem na Theodorově smrti. Muž pohledný, sebejistý, s charismatem. Muž přitažlivý a rozhodný. Starší než Eileen, ale zřejmě mladý.

Eileen ho neprozradila – skončila by na šibenici stejně, a ona do poslední chvíle věřila, že ji popravit nemohou. A s tím ten muž počítal.

A proč Eileen neřekla policii hned, že vraždil Eddie? To ji nakonec paradoxně vyneslo provaz. Bála se, že to by i rytíř Eddie prohlédl, bránil by se – a třeba by měl i alibi. A proč byla vraždě přítomna? Jen tak mohla později označit vraha, navíc do ní zavěšený manžel se nemohl bránit. Vše se odehrálo vlastně tiše, žena pak scénu ozvučila.

A Poirot byl pouze divákem toho celého. Nezabránil jsem justiční sebevraždě Eddieho Downhilla. Přijímal jsem to, co se mi říkalo. I já jsem dopustil zkreslení skutečnosti. Já, Hercule Poirot.“

Hastings chtěl přítele utěšit. „Poirote, on to chtěl. Třeba by už nedokázal žít s vědomím, že byl podveden, že byl jen něčí loutkou.“

„Sebevraždě se mělo zabránit už proto, že Eddieho kat se stal vlastně jeho vrahem. Jak k tomu přišel?“

Všichni si ještě chvíli povídali.

„A vy víte, Poirote, kdo byl ten muž, ten, co dal zabít Eileenina manžela? A jak víte, že to neudělal sám?“

„Trochu jsem se po popravě odsouzených nad případem zamýšlel a došel jsem k závěru, že tu byl někdo, kdo uměl velmi na Eillen působit, kdo s ní manipuloval, kdo dokázal chladně uvažovat a určitě má na dobu činu prokazatelné alibi. V tom peněžním ústavu, co pracovali Phillips i jeho žena, byl zaměstnán i jistý Gerald Gedrell. Dopouštěl se podvodů a Phillips mu na to přišel. A nechtěl to tak nechat být. Možná, že do toho byla zapletena i Eileen. V každém případě Gedrell zmizel ze země ještě před popravami Eileen a Eddieho. Někam do Jižní Ameriky. Nevím, jak dál žil a co s ním bylo – či stále je.

Ta žena mohle Eddieho zachránit – říci, jak vše bylo. Nedokázala se o něho bát. Non. Nechala ho zavraždit a z jiného učinila vraha – z jeho kata. Jak by se asi Eddie vyrovnal se skutečností, kdyby ji znal?“

Řeč se stočila jinam.

Jednou se jeden muž sešel se svými známými. Rád s nimi probíral všechno možné. Právě jim vyprávěl o případu, jenž kdysi prý velmi trápil nějakého jeho vzdáleného příbuzného – velmi vzdáleného příbuzného, Hercula Poirota.

„ Víte, myslím, z toho, co jsem našel v jeho zápiskách, myslím, že přišel na to, jak to tehdy celé bylo. Řekl bych, že s tím bojoval, ale neubránil se vidět v té Eileen „zlo“. Nechala jít na smrt manžela i milence. Přitom její muž nebyl tyran a milenec byl rytířem v tom nejideálnějším smyslu slova.

Přesto si nemyslím, že ztělesňovala „zlo“. Některá žena si možná muže vybírá podle toho, nakolik jí může zabezpečit život, jenž považuje za bezstarostný. Pro jinou je hlavní hmotné zabezpečení jejího potomstva, atd.

Člověk naplňuje nějakou svou vizi – a často nevidí toho druhého.

Eileen si řekla – žádá mne o ruku, zkusím to s ním. Zjistila, že k tomu muži nic necítí. Něco se v ní vzpínalo – když k němu nic necítí, neměla by s ním žít. Co ji drží? Majetek? Strach? Strach z čeho? Ponižovalo ji, že se bojí odejít, aby se nepřipravila o hmotné statky? Ponižovalo ji, že se bojí něco radikálně řešit?

Jak o manželovi smýšlela? Co jí dala výchova matky? Přemýšlela, co je cit, co láska? Řekl bych, že ano a že obojí hledala.

Manžel chtěl, aby mu byla plně oddána a ctila ho jako autoritu. Že si s nikým jiným nezačne, bylo samozřejmostí – ne proto, že ho tak miluje, ale že je její povinností být na jeho straně.

Matka jí toho moc nepředala. Muži jsou tu od toho, aby ji uspokojili – ona si musí najít „toho pravého“. Vztah, kde je panovník a poddaní s sebou nese stav, kdy budeme otrokáři zotročenými otroctvím svých otroků. Hodně zdůrazňujeme, jak teď máme ve všem svobodnou volbu. Volbu jít všemi prostředky k cíli, jenž si vytyčíme jako žádoucí, nebo na ten cíl rezignovat s tím, že jsme prohráli.

Eileenino jednání bylo tragické, ale nepodílela se na něm sama. Byla to souhra okolností. Byla i obětí, nejen bestií.

No, snad vás už příliš svými úvahami neunavuju.“

Hovor pokračoval, téma se odlehčilo, od vzpomínek se přešlo k aktuálnějším problémům.