Jen jsi tam tak stála. Celá modrá, jen odpolední slunce, opírající se do oken, ti ještě více zlatilo Tvé již tak nádherně plavé proudy, které Ti sahají až někam do nekonečna. Svýma mandlovýma očima jsi něžně střílela po každém z nás. I po tak náročném dni, jako byl ten dnešní, působila Tvá přítomnost na všechny kolem Tebe tak svěžím způsobem. Od chvíle, kdy jsi mezi nás přišla, se všichni začali opět usmívat a bylo vidět, jak hlavně kluci ožívají. Všichni jsme věděli, že Ti nesaháme ani po kotníky, ale o to víc jsme se Tě snažili zaujmout. Všichni tedy ne. Od chvíle co Tě znám, vím, že ve Tvé přítomnosti nedokážu nic. Jsem maličký a tak bezbranný, když Tě vidím. Nepokouším se sám od sebe začít mluvit, vím, že by to bylo naprosto zbytečné. Když ses mne posledně zeptala na jakousi naprosto banalitu, dokázal jsem ze sebe vykoktat jen pár nesrozumitelných zvuků a temně zrudnout. Jsem takový slaboch… Přitom mám občas pocit, že bys se mnou hovořila ráda, ovšem postupem času, jak se pomalu uzavírám před Tebou do své křehké ulity beznaděje, už snad ani nevíš, jak na to.  A mně je to přitom tak líto.

Dnes se naše oči na chvíli setkaly. Už, už jsi otevírala svá krásná, stále usměvavá ústa, když jsem v poslední chvíli zbaběle uhnul očima a předstíral záchvat kašle. Už ses mne nezeptala. V té chvíli s Tebou začal mluvit Martin. Ale ne normálně, běžně, jak se mezi lidmi mluvívá. Ten bídák s Tebou flirtoval! Pochválil Ti nové šaty a zdálo se, že Ti to vůbec nevadí. Jako bys byla na takové jednání odjakživa zvyklá, dokonce i Tvůj úsměv se jemně rozšířil. Zuřím a v duchu si nadávám. Tohle jsem teď měl udělat já! Celá skupinka se teď něčemu zasmála. Je mezi nimi vidět taková soudržnost a vzájemné pochopení. Jen já se nesměju. Leda bych se začal vysmívat sám sobě, tomu dopisu, který už víc než tři týdny leží uložený v mé poště mezi neodeslanými. Tomu infantilnímu špehování, kdy sedím v restauraci o pár stolů dál, rádoby začtený do novin a sleduji, jak se bavíš s lidmi, kteří s Tebou dokážou komunikovat s naprostou suverenitou. A co teprve těm nocím, kdy hodiny koukám do stropu a představuju si … Ne, bože, to už je moc, já musím okamžitě pryč. Klidně bych se mohl vytratit, stejně se mne nikdo nevšímá. Jsem pro ně míň než vzduch. A pro Tebe? Můžeš mi ksakru říct, co znamenám pro TEBE??? Musím se uklidnit, než provedu nějakou hloupost. Začínám se bezdůvodně potit i dech se mi zrychluje. Ale co to, všichni umlkli… Úplně jsem zapomněl na čas. Sedím tady sám, všichni už odešli. Najednou na mne ode dveří zavoláš. Rychle pohlédnu tím směrem a naše oči se setkají. Vidíš můj uštvaný výraz, který se najednou zkřížil s tím Tvým, který vypadá laskavě, až shovívaje. Připadám si tak zahanbený. Rychle popadnu tašku, rychlým krokem se přesunu ke dveřím, a aniž bych na Tebe pohlédnul, zamumlám pozdrav a spěšně opouštím budovu. Jsem naprosto vyřízený a unavený. Jak s Tebou budu mluvit o samotě během kolokvia, to opravdu netuším…