/ke třem posledním hodinám aprílu/

zmuchlám papírek i s popelem

dojde mi, že už nedokážu psát

tužkou

jenom číst esemes

ťukat do kláves

zírat do monitoru

pár náčrtků o rozdílech

mezi citem a pocitem

patetický

dobrý tak k tomu utřít

tím vylitou vodku

a vrazit si střepy do prstů

„.. no víš.. doufám, že..

..že ti to nedalo nějakou naději..“

šeptne janis vedle

má o mě strach?

„neboj..“

odevzdala jsem nějaký to deko

bezpodmínečný podpory

jako by mě sžírala paranoia

že věštkyně ví všechno

opilost hraničí s odevzdaností

nemyslet na ráno

těšit se na ráno, na odpoledne

ještě pít.. budem se smát hovadinám

a já můžu hrát člověka

kterej je v klidu

a největším problémem na obzoru

mu může být

-podle nich-

falešný odér naděje

tehdy by přišla pomoc

říkali by "víš, ono to nemá smysl"

na krutost reality

jsem sama..