z kůže bez srsti a vybledlé
jako kolem mokvajících ran
prosvítají žíly
jakoby na jejich nahá těla
zbytky světla otiskly
lámané hřbety vln
hladiny
která jim brzy bude jen k odplavení špíny

zatímco žerou

ze strachu z dalšího jeho rána
se skloněnou hlavou mu vlasy ve spirálách padají
do krví ztěžklého porostu

jejich první jídlo, k nasycení postačí málo

tolik, aby jako podřadné

ulovili ty

se stále dutými břichy

-----------------------------------------------------------------

vždycky takoví byli
zvěř, nikdy tam neměli dětské hřiště
pískoviště by mohlo zarůst
ale odnikud nevystupují rostlinami popnuté prolézačky

nemohli tedy zdivočet

svítání, kdy slunce naposled patřilo do oblohy

přežili jen stranou od hladiny

ve které se druhého dne

už ne jako smečka

ale nakrmený dav

omyli

nezabili ho

ne oni

nabral hrstě už navždycky rudé hlíny
a zalknul se

když k nim pozvednul hlavu

než uvěří ve smyšlená božstva

z těch domů

zbude drť

ani prach

až, jim nepotřebná, uhynou

a svět bude stále 

jenom jeho

dokud z pod skal bude vyvěrat voda