|
|
Svítání bronzového
spadu
V dlani svíráš odlitky bronzu.
Svítá.
Čas bídu rozpoznal a větrem hnán,
roznesl ji do všech stran.
Svítá.
Vyzáblá stařena půlnoc vítá
a řetězy jako zvony
zastrašuje širý kraj.
A ty stále hledíš dál
(v očích možná úzkost, bázeň),
jako by ses bál o malého chlapce,
který sám přežil lázeň chutnající po krvi...
A nyní spí klidně, sotva dýchá.
Věčná minulost je tichá;
budoucnost pak hluchá...
Svítá.
Držíš v ruce odlitky bronzu,
z nichž plyne moci síla!
Dnes k ránu panenka,
chvilku rudá, chvilku bílá,
včera dýka. ..
Prach tíží - usedá na víčka.
Světlo ranní bez milosti
odhlodá vysušené kosti.
Svítá.
Svítá!
Třeseš se strachy - ne o sebe;
o syna malého,
jenž tiše leží - spí sladce,
a znamená pro tebe
víc než vlastní pýcha .
S kterou jsi večer vraždil otce.
Svítá!
(12/00)
|
|
|
