Zoufalé zkřehotání vzpomínek, závan pominutí dýchá na zátylek.

Sošné bílé tělo se třepotá, bez duše brodí močály živích.

Změna míjivosti, zubaté kostrbání, zúčastné tvarosloví lepí se mi na prsty

po vzoru kanagonu.

Zvonivý smích společnosti se mi zavěsil na boltec a drobnými, ostrými zoubky

ho lehce drtí.

Praskot, šum, davové ozvučení je mi příjemnou kulisou, splynu s ní jako první

neviditelný člověk na planetě Zemi.

Troufalý zoufalci propírají své nezkušené zážitky, založí kdesi v podloží téma

ke konverzaci.

Tělo odprosy vykoštění žvýká kostru z ryby, asi pstruha, vzpruha druha nepomáhá vždy,

navždy není smutek smysl života.

Bloudící hlupáci ukradli nám inteligenci, chudí paraziti kutají tunely všední posloupnosti.

Hodnoty znehodnocuje pevný postoj chmurného tvora, tvořivše dotvořil, je vyčerpán

zástupem nadanějších a silnějších než je on.

Basovou linku otvírá klíčem houslovým, disharmonicky upírající své oči k ocelové obloze

nevelkého města.

Osiřelý plac nabádá k zaplnění, jen když oči zůstanou suché.

Modré světlo okolo hlavičky sírové vzbudí vzrušení plicím kuřáka, obrazový se nepromítl na

čipové zařízení reálně, zmodral, zfialověl, dojel…..

Zkusit okusit nedozírnost snů, bublajících v pěně malé kádě dnešního dne…