Atom

Zastavil magneťák. Teď už by to mohlo vyjít. Třeba zrovna TEĎ. Moc nedoufal, ale ve skrytu duše asi hodně jo. Prostě věřil, že se mu to povede. Sice se navenek tvářil, že to asi zase není ono, ale to jen proto, aby pak mohl pořádně vybuchnout nadšením.
Přišel na to už dávno: jazyk se nakonec skládá z vět, ze slov a z hlásek. Ale co když je tady ještě něco menšího? Nějakej takovej jako atom, nebo tak, prostě něco ještě menšího, než hlásky. Pořídil si magneťák a rozbíjel slova. Trhal z nich kousíčky, ale zatím mu vždycky zbyly právě jen hlásky. Třeba ale někde dělá chybu. Třeba jsou slova, který se dají rozbít jednodušej než nějaký jiný, jen je objevit. Začínal tušit, že to má něco společnýho s druhou mocninou počtu éček a... ale to teď nebudeme rozebírat. Přetočil pásek zpátky a zapnul přehrávání. Ani nedutal.
Ozvalo se "á".
Zase jenom hláska.
Ale aspoň samohláska. Tušil, že je na dobré cestě.