|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Já
strom, nezvadlá dřevina
paměť, zarezlá
do kůry
závitů, šest století zaklíněných
v úpatí vrchu, listy navrch
koruny,
desítky válek, drcených prostorů mezi zuby, krev
vpitá do hlíny, napil
jsem se mnohých
duší,
bez bolesti v kořenech, hlístovitě hltaly železo olovo ocel
vystřílených nábojnic, vápník
erozí zahrabaných koster, uniformy zbroje
všech barev, tvarů, materiálů strávil
jsem je svou houžví
kmenu, nad všemi
jsem pronesl modlitbu, vynesl rozsudek
já, památník lidství, kronikář
krve,
čnící do ocelově bledého nebe, chladného
i žhavého jak kulka krájící
těla padající v deštích
šípů, v krupobití
dělových koulí, v lavinách
napalmu, ještě že
jsem nehořel touhou to vše
nevidět, nedotýkat se malíčky svých
kořenů rozpůlených
lebek, ještě že
jsem hbitě stáním uhýbal
v tetelení
blesků, zaživa ševelící ptáky listím
ve větvích na nich, ještě že
jsem se nestal hrdým, nebo nedejčlověče
pyšným na svou časem nedotknutelnou
bytost, možná, že
jsem se zasnil
v táhlých čarách stěhovavých
větrů,
ve vesmírném opojení omýván
časem, inertní
jak rtuť žihadlo vzdoru,
v nerozměru hracího pole,
pod lány nad senoseči s kosami
se srpy ukovanými
ze ztracených mečů kopí seker, prahnu
žízní po dalších ohních,
po bojových písních, po bublavých bubnech,
po vůni spálené kůže,
po strachu,
jsem ten, kdo stojí a ví,
že ten další den přijde zas
a zas
a dočkám se utišení
žízně.
|
|
|
