Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
O zakázané lásce z kolekce Pohádky Pohádky
Autor: Breli (Občasný) - publikováno 27.2.2008 (20:00:00)
O zakázané lásce

Bylo nebylo v jedné daleké zemi, kde se louky zelenaly, polní kvítí hrálo všemi barvami, vítr jemně hladil pocestné po vlasech a ptáci každé ráno vítali slunce, kde žil jeden král a ten se jmenoval Václav. Úroda tu byla rok od roku lepší, zlaté klasy přinesly lidem obživu na další rok. Lidé z něho pekli chléb, housky a další pečivo. Všem lidem se v této zemi krásně žilo, jen jedno trápení zdejší lid sužovalo, a to to, že jejich král Václav neměl dosud následníka trůnu. Osud královskému páru nepřál, proto byla mladičká královna Milena den ode dne smutnější a pobledlejší. Královně její trápení ubíralo značně na kráse, dříve byla usměvavá a zářila štěstím. Byla šťastná, že její nápadník, král Václav, kterému jí zaslíbil její otec, král Severní říše, vládne spravedlivě a moudře, i když není úplně dle jejího gusta. Královna Milena je oproti svému králi a manželovi velmi mladá, královně je teprve 19 let a králi Václavovi už táhne na 40. Královna byla provdána za zdejšího krále sotva vyrostla z dětských střevíčků, aby mohl její otec zaplatit dluhy, které měl v širém okolí. Milena sice ze začátku protestovala, nechtěla se vdávat z rozumu, ale z lásky, ale nebylo jí to nic platné, Milenin otec její nářky a prosby nechtěl ani slyšet. A tak se z princezny ze Severní říše stala královna Jižního království. Pro mladou královnu Milenu zlato a drahé kameny nic neznamenaly, ona měla ráda přírodu, zvířata, svého koně, a zábavu, ale král už byl v letech, kdy měl raději klid než nějakou zábavu. Milena doufala, že se časem naučí krále milovat.

Královna si ve svém novém domově né a né zvyknout. Chyběly jí tu její sestřičky, dvorní dámy, milovaná chůva a vůbec jí tu chybělo všechno, chyběla jí tu láska. Král doufal, že se do něj jeho mladá královna postupem času zamiluje a že bude mít brzy i dědice trůnu, avšak vše bylo marné. Královna Milena si krále Václava vážila za to, že je moudrý a vzdělaný, ale lásku k němu necítila. Vzala si ho jen kvůli svému otci, který jí svatbu s králem nakázal. Královna vyzkoušela snad všechny babské rady, každý den jí navštěvovaly zástupy těch nejlepších doktorů, ale nebylo nic naplat, královská kolíbka stále zela prázdnotou.

Když už královnu navštívili snad všichni lékaři a báby kořenářky, dal král vyhlásit, že tomu, kdo královně pomůže, dá tolik zlata, kolik unese, jen aby měl dědice trůnu. A aby královna měla lepší náladu, rozhodl se, že uspořádá ples na její počest. Služebnictvo si mohlo nohy uběhat, když připravovalo ples. Sluhové museli nablískat každou sošku, vyprášit koberce a nástěnné gobelíny, naleštit všechny vázy a vázičky. A kuchtíci, ti pekli, vařili a smažili jako o život. Po celém zámku to vonělo pečínkou a dalšími pochoutkami. Královský zahradník vyzdobil taneční sál těmi nejkrásnějšími květinami.

Král dal své choti ušít nové plesové šaty. Ušití královniných šatů dostal za úkol ten nejlepší krejčovský mistr. Král se rád obklopoval těmi nejlepšími řemeslníky. Když byly šaty hotové, královna si šaty vyzkoušela. Byly opravdu nádherné, oči z nich přecházely. Né nadarmo si král vybral nejlepšího z nejlepších krejčovských mistrů. Šaty měly překrásný střih a také barvu, barvu připomínající podvečerní oblohu s červánky. Královna v těch šatech vypadala opravdu nádherně. Její upřímné modré oči a dlouhé světlé vlasy ty šaty krásně doplňovaly. Královna se na ples už začínala těšit. Teď už si nepřála nic jiného, než aby byl večer.

Naštěstí den utekl jako voda a byl tu večer a s ním i královnin vytoužený ples. Na plese bylo opravdu veselo. Sál byl zdobený zlatými soškami, gobelíny dovezenými snad ze všech koutů světa a v každém rohu byla zlatem zdrobená váza s polním kvítím, které královna tak milovala. Na bál přicestovalo mnoho knížat, hrabat a vznešených dam a mezi nimi byl také jeden neznámý cizinec, který dlouho neotálel a vyzval půvabnou královnu k tanci. Král vrhl na opovážlivého cizince zlostný pohled, avšak cizinec si s nějakými pohledy vůbec nelámal hlavu, měl oči jen pro mladou královnu. Královně se nejdřív do tance příliš nechtělo, věděla, že to není králi po chuti, avšak nemohla přece dáti neznámému hostu košem. Neznámý cizinec tancoval jako kdyby tančil odjakživa. Královna Milena se s ním jen vznášela. Muzikanti hráli jeden valčík a menuet za druhým, dokonce zabrousili i do tanců, ze kterých čišelo slunce a temperament. Nejprve všichni sledovali královnin tanec s cizincem, ale po chvíli se k nim přidali. Na plese bylo opravdu veselo, jen král byl žárlivostí bez sebe. Jak si může nějaký cizí floutek dovolit požádat hned na začátku plesu o tanec jeho vyvolenou. Král byl rozhodnut, že to takhle rozhodně nenechá a opovážlivého mladíka ihned po plese potrestá.

Takový ples královna snad ještě nezažila. Byla veselá, byla šťastná. Během tance se královna snažila nenápadně zjistit cizincovo jméno a odkud do jejich země přicestoval. Cizinec však dělal se svým jménem a původem velké tajnosti a namísto odpovědi začal tancovat s královnou rychleji. Po chvíli s ní nenápadně vytancoval na terasu královského paláce. Cizinec měl hluboké hnědé oči, tmavé kudrnaté vlasy, snědou pleť a statnou postavu. Na královnino naléhání cizinec své jméno přece jen prozradil. A tak královna konečně zjistila, že se mladý neznámý cizinec jmenuje Marek. "Marek, o jak je to krásné jméno", řekla královna, která úplně zapomněla, že její manžel a král na ní netrpělivě čeká v tanečním sále. Král byl nervózní. Nelíbilo se mu, že jeho mladá choť tancuje tak dlouho s tím pohledným cizincem, proto za nimi poslal svého komořího, aby královnu upozornil, že za chvíli bude ples končit a že ještě netančila se svým manželem, což je velmi nevhodné. Komoří královně Mileně vše vyřídil a přitom si neodpustil opovržlivý pohled směrem k cizinci, protože byl zapřísáhlým odpůrcem všech neznámých cizinců na královských plesech.

Královna s krásným cizincem nenápadně přitančila zpět do tanečního sálu. Marek královně poděkoval za krásný tanec a rychle zmizel zpět na terasu.

Král vrhal na královnu Milenu vyčítavé a žárlivé pohledy, z jeho tváře mohl každý vyčíst obrovský vztek. Milena se cítila až provinile. Ale proč by se měla cítit provinile, vždyť nic špatného neřekla ani neudělala. Od toho přece plesy jsou, aby si všichni dvořané zatančili. Král jako by četl královniny myšlenky chytil královnu nenápadně za paži a řekl: "Chápu, že od toho plesy jsou, aby si lidé zatančili a pobavili se, ale drahá královno, žádám vás, abyste pro příště raději tančila jen se mnou". Královně se tato slova nelíbila a králi odvětila: "Pokud nesmím tančit na plesech s nikým jiným, než s vámi, můj drahý králi, musím říci, že od dnešního večera budu raději obývat západní křídlo našeho paláce, abyste mi byl vzácnější až s vámi budu na příštím plese tančit". Po těchto slovech se královna vytrhla z králova sevření a odešla z tanečního sálu se slzami v očích, což u ostatních vyvolalo velký údiv. Dvořané si málem odřeli čelisti o naleštěné parkety, jak se divili tomu, že se mladičká královna králi postavila. Vždyť královna králova slova vždy splnila každé jeho přání a uposlechla všech příkazů, které jí král kdy dal. Královna už měla všeho dost. Nejen, že se na tomto panství může ukousat nudou, nemá zde nic, co by její srdce alespoň trochu potěšilo, ale ještě dostane zákaz tančit s jinými muži, než s králem. Zjistila, že žít s králem Václavem, vládcem Jižního království, nebude žádný med.

Uplakaná a nešťastná královna šla do zámeckého parku a zrovínka, když procházela okolo malé fontánky, tak na ní ze křoví někdo zavolal. Královna se lekla a schovala se za fontánku. Z toho křoví na ní volal tajemný Marek: "Královno, královno, paní má, to jsem jenom já, vás neznámý tanečník". Královna po chvíli zjistila, že to není žádný zloděj a že se tedy nemá čeho bát, proto vystoupila ze svého úkrytu zpět na pěšinku a Marek vylezl ze křoví. "Co tu děláte, Marku?", šeptala královna. "Královno, musím vám něco říci,", odvětil Marek. "Tak tedy povídejte", řekla zvědavá Milena. Srdce jí při tom bušilo jako o život. Myslela, že jí snad vyskočí z těla. Neznámý cizinec, tedy Marek, se jí také líbil, ale nesměla to dát najevo, je to přece královna. "Královno, od první chvíle, kdy jsem vás na plese spatřil, vím, že jste ta nejkrásnější a nejlíbeznější žena pod sluncem", zašeptal do tmy Marek a přitom hladil královnu po jejích dlouhých vlasech. "To nesmíte říkat, Marku, už teď je na mne a na vás král rozzlobený kvůli našemu dnešnímu tanci. Dnes jsme se viděli poprvé a také naposledy, ano?", odpověděla Milena a přitom poodstoupila od Marka. Avšak, Marek se nenechal zahnat do kouta odmítavým postojem mladičké královny a královnu chytil pevně za ruce a řekl: "To neříkejte, Mileno. Lidé z mé země nemají ve zvyku vzdávat se uprostřed boje. Lidé z mé země si jdou tvrdě za tím, co říká jejich srdce a mé srdce chce jenom vás, Mileno". "Né, prosím, neříkejte tahle slova. Kdyby vás slyšeli stráže, dal by vám král nemilosrdně setnout hlavu, a to bych nepřežila", řekla Milena se strachem v hlase. "Mohu tedy doufat v to, že vám také nejsem lhostejný", řekl Marek nedočkavě. Ale než královna stačila odpovědět, ozvaly se z dálky něčí kroky a hlasy. "Pozor, někdo jde, musíme se schovat", zašeptala Milena a oba se ukryli do hustého křoví. V křoví nebylo tolik místa a tak si byli Milena s Markem velmi blízko. Marek toho využil a svou milovanou královnu políbil na její jemné rty, ale to neměl dělat, protože se Milena lekla a vykřikla, což zburcovalo stráže, kteří parkem právě procházeli. "Kdo je tam?", křičeli stráže do tmy. "To nic, to jsem jenom já, královna. Vylekal mne asi nějaký kocour", odpověděla Milena, která mezitím vylezla ze křoví, aby zachránila Markův život. "Královno, teď v noci byste neměla chodit sama po zámeckém parku, může se vám tu něco stát", varovali jí stráže. "Nemusíte mít obavy, kdo by mi chtěl ublížit", řekla Milena kráčejíc zpět do zámku. Mileně se toho teď tolik honilo hlavou.

Marek byl v nebezpečí, protože stráže ještě dlouho chodili po parku, aby zjistili, co královnu tak vylekalo, nevěřili tomu, že by se takhle lekla obyčejného kocoura, a také hledali toho opovážlivého cizince, který dnes tančil skoro celý večer s královnou. Stráže totiž dostali od krále příkaz, aby ho našli a zajali, aby ho potupený král mohl uvrhnout za jeho opovážlivost do toho nejtemnějšího žaláře. Po chvíli si stráže usmysleli, že už toho pochodování za dnešek měli dost a tak šli do zámku, aby se nechali vystřídat. Marek teď měl obrovskou příležitost k útěku, proto vylezl ze křoví, přeběhl zámeckou zahradu, přeskočil zeď a už byl v bezpečí. Teď už jen zbývá sehnat nějaký nocleh. Protože Marek nebyl žádný chuďas, šel do místního vyhlášeného hostince. "No, hospoda je to pěkná", pomyslel si Marek, když vcházel dovnitř. V hospodě bylo útulno, lidé tu pili pivo a víno plnými doušky a tak ani Marek neodolal a poručil si pivo a teplou večeři. Když se Marek najedl a napil, šel do svého pokoje, kde byla velká dřevěná postel, stůl, židle a velké hodiny a krásným ciferníkem a malé okno s výhledem na zámek. Marek byl po dlouhém dni unavený, lehl si na postel a přitom myslel na krásnou královnu Milenu, do které se dnes zamiloval. "Je tak krásná a milá, je jí škoda pro takového krále, vždyť ho nemůže ani milovat. Je to starý kmet a né muž hodný tak mladé dívky. Doufám, že se s ní zítra zase uvidím", přemítal Marek a jak tak myslel na dnešní ples a večer v zámeckém parku, usnul a spal jako špalek až do rána.

Když královna přišla do své komnaty, kde měla plno květin, vzácných obrazů a obrovskou postel s nebesy a v ní svého milovaného kocourka Mourka, rozpustila si své dlouhé vlasy a učesala si je stříbrným hřebenem, který dostala od otce k osmnáctým narozeninám, svlékla si nádherné červánkové šaty, ulehla na velkou postel do měkoučkých peřin, hladila smutně svého Mourka a přitom myslela na dnešní ples, na tanec s neznámým cizincem a na polibek, který od něj dostala v parku. Kdoví, co by se stalo, kdyby je nevylekali stráže. Teď už jí bylo jasné, že se do něj z celého srdce zamilovala. Ale to přece nemůže, vždyť je provdána za krále, za mocného vládce Jižního království. Královna věděla, že jejich láska nikdy nemůže být šťastná a že je to pro oba nebezpečné, snažila se proto zahnat ty krásné myšlenky na Marka, na polibek a na lásku, kterou k němu pocítila. Královna zesmutněla a po tváří jí začaly stékat slzy jako hrachy. Byla nešťastná. Po chvíli ze samého pláče usnula. Mourek se stočil do klubíčka a spal taky.

Brzy ráno se Marek probudil a rozhodl se, že se Mileny jen tak nevzdá. On přece nebyl zvyklý se vzdávat, proto se neměl o čem rozmýšlet. Už mu jen zbývalo vymyslet, jak zajistit, aby se s královnou viděl i dnes a nejen dnes ale, aby se s ní mohl vídat každý den, a to až do konce svých dnů. Marek Mileně zatajil, že je synem mocného krále ze Slunečního království, které je od tohoto království vzdáleno mnoho dnů cesty. Markovi bude za měsíc 25 let, a protože jeho otec, král Slunečního království, už byl starý a unavený léty vladaření, rozhodl, že se musí jeho jediný syn, co nejdříve oženit, a proto se Marek vydal do světa, aby si našel královnu, královnu svého srdce. Marek procestoval už mnoho zemí, mnoho království, ale nikde nenašel tu pravou. Jedna princezna byla sice krásnější než druhá, ale všechny byly namyšlené a očekávaly, že jim Marek bude neustále dvořit a chválit jejich šperky, drahé šaty a nové střevíce. Až tady v Jižním království našel tu pravou, bohužel jeho milovaná už patří jinému muži a k tomu ten muž je samotný král této mocné říše, ale srdci člověk neporučí.

Marek už měl dokonale vymyšlený plán. V hostinci si koupil staré šaty a umělé vousy od místního kupce. Princ Slunečního království se tedy převlékl do starých šatů, nasadil si vousy a šel se ucházet o službu na zámek. Doufal, že ho nikdo jiný kromě Mileny nepozná, jinak by mu jistě hrozil žalář a nebo dokonce smrt. Princ se ucházel o práci podkoního, protože koně, koně ty vždycky miloval. Do služby byl Marek naštěstí ihned přijat.

Když se královna Milena probudila, bylo jí opět do pláče. "Co je to za život, co je to za lásku, když ji musím před ostatními a dokonce i sama před sebou skrývat", naříkala si Milena, když hladila malého Mourka. Ráno v Jižním křídle velkého paláce Milena posnídala s králem, který si chtěl Milenu udobřit, protože věděl, že včera večer své drahé královně křivdil. Věděl, že nic špatného neprovedla, že jen tančila. Však kdyby jen král věděl o tom, co se dělo včera večer v parku, že ten urostlý cizinec drze políbil královnu. Než se královna s králem stačili nasnídat, přišel za králem jeho komoří s dopisem od královy mladší sestry, ve kterém se dočetl, že je její muž nemocen a že potřebuje pomoci v Západním království, aby nedošlo ke vzpourám. Král neotálel a sdělil své drahé, že bude muset z království neodkladně odjet, a to nejméně na 2 týdny, aby pomohl své setře, která má nemocného manžela a nezvládá vládnutí a nepokoje ve své říši. Královna královi řekla, že to chápe a že doufá, že se král sousední země, tedy králův švagr co nejdříve uzdraví. Král prozatím pověřil správou panství svého komořího, kterému nade vše věřil.

Královně spadl obrovský kámen ze srdce. Byla ráda, že teď nebude muset 2 týdny krále vidět, nebude muset hlídat každé slovo, každý pohled a nebude muset předstírat lásku ke králi, jehož lásku nemůže opětovat, když její srdce patří někomu jinému. Když se královna rozloučila s králem, rozhodla se, že si vyjede na projížďku na koni. Šla tedy do stáje a řekla podkonímu, že si vyjede na koni, aby jí připravil koně, jejího milovaného grošáka. Královna se zatím převlékla do jezdeckých šatů, které jé jí opravdu slušely. Ale co se nestalo, v tu dobu už tam dělal podkoního princ Marek, kterého ovšem královna v jeho převleku nepoznala. Když už bylo vše připravené, nasedla královna na koně a řekla podkonímu, že se jede projet ke starému mlýnu a že se vrátí někdy po obědě, aby jí nehledali.

Milena se teď cítila alespoň na chvíli volná, vítr jí cuchal vlasy a zvedal jezdecké šaty, paprsky slunce jí jemně hladily po tváři. Královna měla ráda rychlou jízdu, jela s větrem o závod. Ale když královna jela okolo lesa, rozhodla se, že si na chvíli odpočine a posbírá si pár lesních jahod a borůvek. Když chtěla sesednout z koně, vyletěl z lesa velký pták, kterého se kůň lekl, postavil se na zadní, královna z něj spadla a při pádu se praštila do hlavy o starý pařez a omdlela. Splašený kůň běžel zpět do zámku. Když se kůň vrátil zpátky do stáje, Marek vytušil, že se Mileně něco stalo, proto nasedl na jejího grošáka a vydal se královnu hledat. Marek byl celý bez sebe, měl strach, že královna spadla z koně a srazila si vaz. Marek si vzpomněl, že mu Milena říkala, že se jede projet ke starému mlýnu a tak se tam vydal cestou kolem lesa. Už z dálky byl vidět obrys Mileniných jezdeckých šatů. Když Marek dojel na místo, rychle seskočil z koně a viděl, jak Milena leží na zemi ve mdlobách s rozbitou hlavou. Vzal Milenu do náruče a donesl jí do nedaleké opuštěné chaloupky v lese, ve které už párkrát přespal, když byl na cestách a zastihla do tma. Když už byly v chaloupce, Milena se probrala, Marek si sundal z obličeje koupené vousy a řekl Mileně: "Mileno, Milenko, já se o tebe tolik bál, není ti něco?" "Né, jen mě trochu bolí hlava. Kde ses tady vlastně vzal a jak jsi mě našel?, ptala se Milena nechápavě. "Vždyť jsi mi to sama řekla, že se jedeš projet ke starému mlýnu", řekl Marek se šibalským pohledem. "Ale já jsem to řekla jen podkonímu, když jsem si brala grošáka", divila se zraněná Milena. "No a ten podkoní, to jsem přece já. Našel jsem si službu na zámku, abych tě mohl denně vidět, Milenko", řekl Marek. "Né, to nejde, naše láska by všem okolo nás jen ublížila, ublížila by nejen králi, ale i nám samotným. Máme štěstí, že teď král není v království přítomen, protože odcestoval za svou sestrou, ale za 2 týdny se vrátí a já nechci, aby jsi tam byl i ty. Nechci, aby někdo zjistil, co se dělo včera večer v parku a co se stalo dnes. Nechci nikomu ublížit. Jsem nešťastně vdaná a teď i nešťastně zamilovaná", řekla Milena a přitom se jí v očích leskly slzy. "Mileno, tak utečme, utečme z tohohle království a bude žít spolu. Už nebudeš muset žít v téhle zlaté kleci", řekl Marek a vzal Milenu do náručí. "Ne, to přece nejde, co by na to řekl král, můj otec a všichni poddaní v tomhle království. Každý by se královi jen vysmíval" řekla Milena a slzy se jí z očí jen hrnuly. "Neplač, Mileno, neplač. Vždyť já nejsem žádný cizinec, jsem přece Marek. Marek, princ ze Slunečního království", prozradil Marek Mileně. "O to je to horší, král vaší zemi vyhlásí válku, a to by bylo kvůli jedné lásce trochu moc prolité krve, nemyslíš? Marku, pochop, že já se nemůžu sebrat a utéct z tohohle království, vždyť by nás stejně chytili, tebe by popravili, já bych už nikdy nespatřila světlo světa. Vždyť jsem proboha vdaná za mocného a žárlivého krále, který by mou nevěru tvrdě potrestal", odpověděla Milena princi". "Dobře tedy, jak myslíš Mileno, nebudu tě dále přemlouvat, ale poprosím tě jen o jedno, řekni mi, jestli mě máš opravdu ráda, jestli o mě stojíš. Jestli ne, vypovím v zámku službu a už mne nikdy neuvidíš", řekl smutně Marek a postavil Milenu na zem. "Marku, nech mne prosím o všem popřemýšlet a teď mne zase jako podkoní odvez zpět do paláce", prosila zraněná Milena. "Dobře, jak myslíš. Odvezu tě na zámek a odcestuji z království, nechci ti komplikovat život", řekl Marek naštvaně a přitom skrýval úzkost, kterou cítil, jeho srdce krvácelo. Pro svou lásku, pro svou Milenu by udělal cokoliv, ale nemůže nic dělat, když ona sama nechce.

Marek přemohl slzy a posadil Milenu na grošáka a šel vedle něj. Když už měli skoro půlku cesty za sebou, tak se Mileně zatočila hlava a omdlela. Jen tak tak, že jí Marek zachytil, oba spadli na zem. "Mileno, Mileno, co je ti?", ptal se Marek vystrašeně. Milena se po chvíli probrala, ale ještě ležela Markovi v náručí. Marek si nemohl pomoci a začal Milenu líbat. Milena poslechla své srdce a princovy polibky opětovala. Ale né, co se to děje, vrací se král. Král se vrátil zpět do království. Král naneštěstí jel cestou okolo starého mlýna a uviděl Milenu v Markově objetí. Milena si toho všimla a věděla, že teď už není cesta zpět. Věděla, že je zle a že tohle král jen tak nenechá. "Marku, Marku, pusť mě, král nás teď viděl a uháněl do zámku, určitě nás nechá hledat a vsadí nás oba do žaláře. Co budeme dělat? Tohle se nemělo stát. Tohle neměl král vidět", řekla s pláčem Milena. "Marku, rychle uteč, já se vrátím do zámku a odpykám si svůj trest, jinak to nepůjde. Když utečeme oba, král nás bude o to urputněji hledat a pak nás oba předá katovi. Miluji tě a nechci, aby se ti něco stalo, Marku běž a na mě se neohlížej, já jsem králi neměla být nevěrná, neměla jsem tohle dopustit a teď za to budu pykat", řekla Milena Markovi a šla ke koni, aby jela zpět do zámku. "Mileno, ne, ty už se zpátky na zámek nesmíš vrátit, králova ješitnost by tě zabila. Mileno, když se dáme útěk teď hned, tak nás určitě nenajdou", řekl Marek a vzal Mileně otěže z rukou. "Tak tedy utečeme, stejně bych se bez tebe utrápila", řekla Milena a naskočila na koně a Marek hned za ní. Vydali se na grošákovi do nejhlubšího lesa, aby je stráže tak lehce nenašli, když narazili na řeku, pustili grošáka, aby se vrátil zpátky na zámek a řeku přeplavali. Milenu mokré šaty táhly ke dnu, tak je musela trošku poupravit. Když řeku přeplavali, trochu se usušili na sluníčku a pokračovali dál, šli do Měsíčního království, kde po boku stříbrného krále Stanislava vládla Markova mladší sestra Valentýna. "Měsíčních království už je blízko, sestra nás ukryje a odtud už se do mé země nějak dostaneme", řekl Marek Mileně. "Doufám, že tam budeme, co nejdřív, protože už necítím nohy, necítím záda a umírám hlady", odvětila Milena. "Už je to opravdu jenom 2 míle a jsme u mé sestry Valinky", řek Marek a když se otočil směrem k Mileně zamrzl mu úsměv, protože uviděl, že mají společnost, stráže už je našli, a milenci jsou v koncích, tohle jsou jejich poslední společné chvilky. "Mileno, utíkej, už nás mají", zakřičel Marek a začal se se strážemi prát. "Marku, Marku, né, uteč", křičela Milena. "Mileno běž, já tě dohoním, odpověděl Marek a praštil stráž po hlavě větví z borovice. Milena neměla čas na rozmýšlení a dala se na útěk, ale bohužel nedoběhla moc daleko, protože měla v patách svého muže, krále Václava, který za ní uháněl na svém koni Čertovi. Když se Milena otočila, aby viděla, jak je král daleko, zakopla a upadla na zem, což byl její konec. Král Milenu chytil, vzal na koně a jel s ní na zámek. Stráže mezitím zajali troufalého Marka. Král Mileně za celou cestu neřekl ani slovo, což bylo pro Milenu horší, než kdyby jí za to, co udělala vynadal. Když dojeli na zámek, tak král sesedl z koně, sundal Milenu a zavolal stráže, aby jí zavřeli do věže. "Králi, prosím, prosím odpusť mladé dívce, která nedokázala poručit svému srdci, která si neuměla lásku k tobě poručit a k jinému zakázat. Prosím, odpusť Markovi, on za nic nemůže, to já, já za všechno můžu," prosila uplakaná Milena krále. Milena padla na kolena, chytila krále na plášť a znovu prosila. "Neponižuj mě a sebe ještě víc, než si nás ponížila do teď. Vstaň a jdi se stráží do věže, zítra rozhodnu, co s tebou udělám", řekl král zhrzeným hlasem. Pro Milenu už tu byli stráže a vedli jí do věže. Věž byla vysoká skoro až do nebe, těch schodů, co musela Milena vyšlapat, než došla do pokoje, ve kterém měla čekat na zítřejší ortel, bylo snad tisíc. Stráže Milenu strčili do pokoje a zamkly na 2 západy. V pokoji bylo chladno, byla tam malá dřevěná postel a jedno malé okýnko, kterým procházelo jen trochu světla. Ten pokoj byl skoro tak temný, jako Milenino svědomí. Milena měla strach o Marka. Věděla, že král je ješitný a že se mu určitě bude chtít pomstít. Až do noci plakala a přemýšlela, co si s Markem počnou. Bála se, že už se nikdy neuvidí. "Proč jen jsem mu jeho polibky vracela, proč jsem se do něj jen zamilovala", naříkala Milena. "Mileno, za svou lásku nemůžeš, srdci neporučíš", ozvalo se z rohu pokoje. Milena se otočila a koukala, kdo to na ní mluví. "Kdo jste?", zeptala se Milena nedočkavě. "Jsem víla. Víla, která chrání lásku a všechny zamilované", řekla krásná víla. Měla vlasy do pasu, nádherné hedvábné šaty a upřímné oči. "Jmenuji se Oldřiška a jsem tu, aby pomohla tobě a tvému milému", dodala víla. "Vílo Oldřiško, prosím tě, řekni mi, co se stalo s Markem. Žije?", žadonila královna o odpověď. "Neboj se Mileno, Marek je v zámeckém žaláři, je pravda trochu potlučený, ale jinak je zdráv", odvětila víla. "To se mi ulevilo. Měla jsem strach, že stráže Marka na místě zabijou", řekla Milena. "Když jsem za tebou spěchala do věže, tak jsem zaslechla, že král chce dát Marka zítra popravit a trestem pro tebe má být, že se na popravu musíš zítra dívat", řekla víla smutně. "To né, to né. To radši vyskočím z tohohle okna, pohled na Markovu popravu bych nepřežila", řekla Milena a stoupla si na okýnko a chystala se, že z něj vyskočí. "Zadrž. Zadrž Mileno, pomohu vám", řekla víla. "Ale jak? Nám už není pomoci. Zradila jsem svého muže, svého krále a teď za to budeme oba pykat", vzlykala Milena. "Mileno, teď dobře poslouchej. Dám ti tuhle kouzelnou harfičku a když zítra před Markovou popravou na popravišti zahraješ tuhle písničku, kterou ti teď předvedu, a pak bude působit kouzlo harfičky na krále, který vaší lásce už nebude bránit. "Dobře, udělám všechno tak, jak jsi mi řekla, krásná vílo", odpověděla Milena.


Ráno vzbudily Milenu bubny, oznamující Markovu popravu. Milena se lekla, že už poprava probíhá, a tak začala bušit na dveře a bezmocně křičet: "Né, né, nezabíjejte ho. Nezabíjejte mého milého, nebo vyskočím z okna". Ale to už král šel pro královnu do věže. Odemkl dveře a řekl Mileně, aby šla s ním. Milena tušila, oč jde a tak šla. Když už byly z věže dole a došli až na nádvoří, řekl král Mileně, že její milovaný Marek bude dnes popraven a že ona je odsouzena k tomu, aby jeho popravu sledovala. "Jsi krutý králi, dříve jsem si tě alespoň vážila pro tvou moudrost a vzdělanost, ale teď jsi pro mne jen ješitným tyranem, který se mstí za lásku, které se mu nedostalo", řekla s pláčem Milena. "Mysli si třeba, že jsem krutý tyran, ale jednou jsi mou ženou a tak mne budeš poslouchat. Ponížila jsi mne. Ponížila jsi sebe. Uspořádal jsem pro tebe ples a ty sis na něm našla za mne náhradu", řekl král naštvaně. "Ano, našla, ale našla jsem jí v okamžiku, kdy jsem žádnou náhradu nehledala a kdy jsem byla smířená s tím, že prožiji život po boku muže, kterého si sice vážím, ale kterého nemiluji", řekla Milena. Za okamžik už kati přivedli Marka na popraviště. Když Marek uviděl Milenu živou a zdravou, spadl mu kámen ze srdce. Měl strach, že ji král ze žárlivosti zabije. Když začínala poprava, král řekl: "Zadržte, poprava se ruší". Milena nevěřila svým uším, nevěřila, že by jí a Markovi král odpustil, ale bylo to tak. Milena měla v jezdeckých šatech ukrytou kouzelnou harfičku, kterou ani nemusela použít. "Děkuji ti králi, děkuji. Jsem ráda, že jsem byla manželkou muže, kterého jeho žárlivost tak úplně nezaslepila", děkovala Milena za Markův život. Než král stihl Mileně odpovědět, objevila se na popravišti víla Oldřiška a pošeptala Mileně, aby tu kouzelnou harfičku dala za odměnu králi. Milena tak učinila, král si harfičku vzal a párkrát na ní zabrnkal a co se nestalo, vedle něj se objevila ovdovělá královna ze soudního království, kterou král vždy miloval. Král byl šťastný, že má teď svou milovanou královnu a Mileně a Markovi požehnal.


Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 28.2.2008 > na můj vkus moc opakuješ slova, takže je to trochu nuda, takže jsem už ani nedočetla... zkrátit na polovinu a hned to bude lepší .-)
<reagovat 
 Breli (Občasný) - 29.2.2008 > Quotidiana> díky za kritiku. Určitě si vezmu tvojí radu k srdci a trochu to protřídim :-)
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 14.3.2008 > Taky bych to trochu zkrátil (alespoň pro internetovou verzi:-), ale jinak celkově moc pěkná pohádka..
Body: 4
<reagovat 
 Breli (Občasný) - 29.3.2008 > Martin> díky. Jsem ráda, že se pohádka líbila.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter