I

Již nastal všem dnům konec…

Asi navždy.

Ulicí lemovanou ostnatými dráty

procházejí lidé, jejichž lidství pomalu vyprchává.

A z povzdálí na ně hledí chladné oči

Pro mnohé životy smrt stala se

vykoupením

z pomíjivosti.

vlastní existence.

Je konec.

Nadobro.

Je konec.

II

Pacient ležící na lůžku

sténá díky ochromující bolesti.

Nikdy netoužil po konci jako teď.

Ztratil svůj pud sebezachování

a to jen kvůli trápení.

Jeho mysl se odevzdala do jiných končin,

kdežto tělo stále bojuje.

Ono konec nikdy nepřipustí bez boje.

Přesto je konec.

Snad.

Je konec.

III

Podvedl ji s jinou.

Teď vidí jak odchází, jak se vzdaluje.

Od něj dál a dál.

Oba vědí, že už nikdy nic nezažijí spolu.

Že už nic společného nebude.

Láska prostě umřela.

Jen tak.

Pro nic zanic.

Jizvy však zanechala.

Na lidské kůži, na lidské duši

Je konec.

Zřejmě napořád.

Je konec.

IV

Básník svými verši

zřejmě nikoho neoslovil.

Je zbytečné

ptát se: „Proč?“

Nenalezl ani svůj vlastní smysl.

Nemá, pro koho by žil.

Je to troska ukrytá sama v sobě.

Vydal ze sebe všechno.

A teď už v něm nezbylo nic.

Nic, co by mohl druhým předat.

Stal prázdnou skořápkou.

Je konec.

Nadobro a nastálo.

Konec.