Někdy kradu vlastní matce. Z té její špatně utajené čokolatérie zastrkané za úhlednými hromádkami spodního prádla a stoleté mýdlové krabičky, ze kterých již dávno vyvanuly zbytky aroma.

 Pak se toulám schválně dlouho Opuštěnkou, protože se přeci mrouskám a nechci být rušena. Cvrnkám si mezi prsty kuličkama jmelí, měním polohu překřížených nohou s narůstající chutí, na lavičce pod skupinkou jehličnanů. Staniól slastně šustí do tmy, podobně jako když se rozepíná po jednotlivých knoflících košile nedočkavého kluka. 

V té chvíli se mě nesmí zeptat žádná z unavených ženských se zlatými melírovanými vlasy a ťapajícími maltézáky na šňůře, které na téhle stezce každý večer venčí ty své miniaturní miláčky, jen tak ve zdravotních nazouvákách, v rozeplé, vyprsené bundičce, s jednou rukou zimomřivě položenou na paži a druhou popotahují  nervózně zlatou malborku,..."Kolik je hodin?", nebo ještě hůře, zda je ta cesta natolik promáčená , aby tudy zítra nejela na kole, na nákup do Kauflandu. 

"Jíš ji jako chleba, pořád kyneš, podívej se na sebe, je tě už dost, ať nedopadneš jako babička Lída, která se už jako dospělá učila plavat, pak si jednou vzala doslovně k srdci povel ambiciózního plavčíka "Paninko, nebojte se, skočte na mě" a málem ho tehdy přizabila."

"Ale mami, spíš se bojím, abys ty neumřela na cukrovku dříve než tvá matka. Už vidím, jak v závěrečné fázi jako ona popíjíš zařezaná v křesle litry malinové šťávy, a po dlouhých večerech předčasně zestarlých lidí, do sebe soukáš laciné čokolády s ovocným furé."

"Jsi drzá, do té huby si nevidíš, to máš po tatínkovi, kdybych už tehdá věděla, co si udělám, tak tě hodím prvnímu psovi, ať tě pořere..."

"A vidím,...vždycky se najde příklad z vlastní rodiny, abys mě nechala být...Sama je nesmíš, schováváš je a tajně si pro ně chodíš."

"Jano?!"

"Taky jsi Jana!"

---