Vyjednavač

   Vešel do budovy, kývl na pozdrav ochrance, kterou zjevně vyrušil od televize, a vstoupil do výtahu. Zamračil se, protože i tady zněly reprodukované koledy. Vánoce neměl rád, ostatně proto dneska přišel. Všechno podstatné se stejně děje až večer. Pokud se ve dvacetiletém manželství ještě dá  na takových svátcích něco podstatného nalézt.

   Od chvíle, kdy na guvernérském patře vystoupil, měl čím dál silnější pocit, že něco nehraje. Tichou chodbou došel ke dveřím své kanceláře, a když pod nimi uviděl světlo, zarazil se. To bylo špatně, v tenhle den a čas tam nikdo kromě něj neměl co dělat.

 Rázně otevřel – a strnul. Za jeho stolem seděla neznámá žena ve stříbrných šatech. Ve vlasech měla zelenou stuhu  a soustředěně četla Zákoník práce, který byl původně v příruční knihovně.

-         Ahoj, řekla, aniž vzhlédla.

-         Dobrý den, přišel si jak ve špatném snu. – Co tu děláte?! To je moje kancelář. Zůstal významně stát mezi dveřmi a čekal, až se neznámá pohne.

-         Sedni si, řekla místo toho a rukou ukázala na židle u dlouhého poradního stolu. – Hned se ti budu věnovat.

-         Tak to ne. Dostával zlost. Byl zvyklý rozkazy dávat, ne poslouchat.- Buďto mi řekneš co tu děláš, přešel taky na tykání, - nebo volám ochranku.

Řekl by, že se v jeho křesle rozvalila. Ve skutečnosti  se pohodlně opřela a konečně se na guvernéra podívala zpříma. Musel uznat, že je krásná - ale neskutečně drzá.

-         Zkus to, usmála se, - čekám.

Vedle vypínače u dveří byl knoflík interkomu. Stiskl ho, do mluvítka řekl: - Přijďte sem, a pak už jen čekal. Neznámá začala zase listovat tlustým svazkem.

Když se objevil muž z ochranky, guvernér kývl ke svému stolu:

-         Kde se tu vzala?

-         Kdo?, černý šerif se zatvářil nechápavě.

-         Ta dáma, ukázal rukou.

Bojácně udělal krok ke dveřím: -Tam nikdo není, pane.

Najednou pochopil a nemínil se ztrapňovat dál. Mávl rukou: -  Jděte, jděte!

Jakmile strážný zmizel, zeptal se:

-         Tak kdo jsi?

Opřela se lokty o stůl, naklonila se dopředu a pomalu a pečlivě vyslovila: - Co bys myslel?

Ne nadarmo byl guvernérem.

-         Od nich?, ukázal k zemi o mnoho pater níž.

Rozesmála se. – Vypadám tak?, položila řečnickou otázku. – Máš snad špatné svědomí, že je čekáš? Hrála si s ním. – No třeba by i přišli. Kdybych tu nebyla já, vstala a zálibně se protáhla, ladně a pružně jako kočka. Zase se posadila, dala nohu přes nohu a řekla: - Jsem anděl.

   S buclatým andělíčkem, který na babiččině obrázku převáděl děti přes propast, neměla nic společného.

-         Bucláči jsou u nás taky, četla mu myšlenky, - ale pro děti, dodala. – Andělů je víc druhů, vysvětlila a vznesla se půl metru nad podlahu, kdyby jí náhodou nevěřil.

-         „Vzduch je naše moře“, napadlo ho přitom a konečně vzal situaci jako fakt. Dobře, vidí anděla, o Vánocích se stává všelicos. Ale i andělé mají nějaká jména.

-         Jmenuju se Berenika, odpověděla na nevyslovené. – Pro přátele Bea, a sklouzla zase na zem. A jsem vyjednavač.

-         A co máš vyjednat?, zeptal se.

-         Naleješ mi? Místo odpovědi kývla k  whisky na sekretáři.

   Tak už i andělé, ušklíbl se v duchu, ale beze slova nalil jí i sobě.

   Lokla si a slastně přimhouřila oči. – Nešidíš se. Dobrých sto let jsem něco tak skvělého neměla. Napila se podruhé a pak si uvědomila, kde je.

   - K věci. Máme zájem na uzavření smlouvy. Uvědomila si množné číslo a dodala: - Tedy nebe a já.

-         Oč jde?, nasadil profesionální tón a popaměti si dopnul si sako. – Musím tě ale upozornit, že sám žádné dohody uzavírat nemůžu.

Kývla hlavou: - To ani nechceme. Jde jaksi, udělala významnou pausu, - o rovné příležitosti.

-         Pro koho?

-         No pro nás. Hledala asi nejlepší slovo: - Pro NÁS Z NEBE.

-         A vy jste nějak v nevýhodě?, podivil se upřímně. – Vůči lidem asi těžko.

-         Tomu ještě nerozumíš, zpražila ho. – Nemůžeš, dodala smířlivě a vypila zbytek whisky na ex.

-         Chceme mít na Zemi zastoupení.

-         A co všechny ty kostely?

-         To je málo. Vyčítavě dodala: - Ve vašich novinách se pořád píše o rovné šanci pro všechny!

Na to se nedalo nic říct.

-         Chceme kousek země, kde by mohl být RÁJ. Hned ti to vysvětlím. Vstala a začala rychlými kroky přecházet po místnosti.  - Tisíce let na …TY DOLE, štíhlým bílým prstem ukázala k zemi, načež se koberec začal zlostně vlnit. Přidupla ho špičkou boty a pokračovala: - Doplácíme. Ale teď, když můžou rovné šance platit pro lidi… Naklonila se ke guvernérovi a pošeptala mu do ucha: - Nám stačí kousek. Ale peklo je všude.

Xxx

   Povedlo se mu nic závazně neslíbit. Utekl se k mlhavým řečem o dalším jednání.  Potěšilo ho, že nenamítala, od každého pozemšťana by už si něco vyslechl. Když zavíral okno, a díval se, jak se Berenika po whisky za letu  mírně kolébá, přemýšlel o tom, jakým způsobem by právní odbor tak asi sepsal smlouvu s nebem.

/17.prosince 2007 – 18.ledna 2008/