Usínám…
Nechávám si o tobě zdát.
Držíme se za ruce a běžíme s větrem o závod,
oděni v lehkých šatech po louce
poseté rozkvetlými květy,
na nichž se třpytí kapičky rosy
v ranním šeru.
Zpívající ptáčci nám poletují nad hlavami
a v dálce šumí les, se kterým si pohrává letní vánek.
Obloha je modrá, jako ten nejčistší potok.
Paprsky slunce prodírající se zpoza obzoru,
probouzí vše k životu.

Pomalu padám a zdálky slyším tvůj zasněný hlas.
Volá: „Pojď, pojď se mnou!
Budeme taky ptáčky!
Poletíme spolu až na konec světa!“
Však nerozumím, co říkáš…
Chtěla bych ti říct:
„Podej mi ruku a lehni si vedle mě.
budeme spolu sledovat ten děj kolem nás,
kdy na obzoru slunce vychází
a vše probouzí k životu.“
Ale má ústa jsou tichá,
nevydají ani hlásku.
A tak z nich vyjde pouhý bílý obláček,
naplněný touhou a pocitem ve mně ukrytým.
Zvedám se a očima marně pátrám kolem.
Kde jsi?
Zavolej na mě: „Tady, tady jsem!
Vidíš mě?
Už jdeme domů!
Pospěš!“
Hlas neslyším.
Běžím někam, odkud vychází bílá záře.
Vstupuji do ní.
Pluji v té záři.
Otevírám oči a pomalu se probouzím.