Kapky deště se pomalu snášely na mé tělo. Otevřel jsem oči. Byl jsem promočen od hlavy až k patě. Vstal jsem a začal jsem hledat své věci. Pokud jsem si dobře vzpomínal, včera, než jsem usnul, schoval jsem je do nedalekého houští, aby je nikdo nevzal. Nenacházel jsem se tou dobou totiž zrovna ve stavu, kdy bych byl schopen se o ně přes noc postarat.

Prohledával jsem pečlivě houští. Větvičku po větvičce jsem zvedal a díval se, zda pod ní neleží nějaká z mých tak drahocenných věcí. S povzdechem jsem však shledal, že věci jsou pryč. Někdo je musel v noci vzít. Byl jsem otřesen. Mé doklady, toaletní potřeby a fotka mého pudlíka-vše bylo teď nenávratně ztraceno. Stál jsem nad houštím, okraden, potupen, voda mi kapala z mých hnědých vlasů i z potrhaného oblečení. Propukl jsem v pláč.

Asi po čtvrt hodině jsem se sebral a pomalou chůzí jsem opustil mýtinu, na níž jsem strávil noc. Šel jsem skrz les. Mokré šaty mě studily. Navíc mě tížil nesnesitelný pocit hladu a vědomí, že nemám peníze, za něž bych si mohl cokoli koupit.

Kdyby bylo léto, mohl bych si alespoň nasbírat borůvky nebo lesní jahody, jenže byl zrovna pozdní podzim. Listy padaly ze stromů. Tedy ne zrovna tady, protože jsem procházel jehličnatým lesem, ale obecně byl prostě zrovna čas jejich padání a bylo krásné je pozorovat a kochat se jejich rozličnými barvami. To mi však momentálně, jak už jsem poznamenal, nebylo dopřáno.

Tak trošku se o mě pokoušela deprese. Částečně zřejmě i proto, že jsem zatím vůbec netušil, jak strávím dnešní den.

Věděl jsem, že brzo dojdu do města. Názorně jsem viděl před očima ty posměšné lidské pohledy : homeless a zmoknul - vypadá jako zmoklá slepice!

Popravdě já vlastně bezdomovec nebyl, lépe řečeno jsem se zatím tak necítil. Vždyť „venku“ jsem byl teprve týden. Teprve týden, ale už jsem zřejmě vypadal (a taky smrděl) jako bezdomovec odjakživa. Vstoupil jsem na přechod přes silnici oddělující město od lesa a upřímné pohledy kolemjdoucích občanů tuto skutečnost jen potvrzovaly.

Rozmýšlel jsem se, co udělám. Věděl jsem, že dva bloky odtud bydlí můj kamarád Jakub, snad by mi půjčil finance i suché oblečení. Jenže má hrdost mě od toho odrazovala. Přece nepůjdu za někým, nad kým jsem se celých devět let na základní škole vyvyšoval, komu jsem musel vždy dokázat, který z nás dvou je tím lepším. Přirozeně jsem to vždy musel být já.

Přece nebudu žebrat od někoho, koho jsem kdysi zradil tím, že jsem mu přebral holku. Což už dávno netížilo mé svědomí, jenže momentálně jsem byl jakousi vyšší silou donucen celou věc přetřepat. Byl to takový klasický příběh. Jakub se v devítce strašně zadíval do jedné blonďaté osmačky. Helena se myslím jmenovala. Ano samozřejmě že vím, že se tak jmenovala, vždyť jsem s ní pak také asi měsíc chodil. Ale zpátky k věci:celý ten jeho vztah byl dost nešťastný. On pro ni dělal první poslední a ona toho akorát využívala (lépe řečeno zneužívala). Ona ho totiž vlastně vůbec nechtěla, jen ho stále tahala za nos a ubližovala mu. No a já se celou tu dobu musel dívat na to, jak se Jakub trápí, chřadne a chřadne a jak z něj ta potvora doslova vysává veškerou radost a energii. Nedivte se mi pak, že jsem to jednoho dne prostě nevydržel a při nejbližší příležitosti ji prostě sbalil. A ona se nechala docela rychle sbalit. Jakub se to samozřejmě záhy dozvěděl, nadával mi do všech možných i nemožných zločinců a přestal se mnou komunikovat. Až na rozlučkovém večírku jsme opět našly společnou řeč a slíbili si přátelství. Značně tomu napomohla i skutečnost, že se zmíněnou dámou jsem se rozešel a ona o mě pak po celé škole rozšiřovala jen to nejhorší.

Momentálně jsem si však nebyl vůbec jist, zda naše přátelství i po těch pěti letech, co jsme se neviděli, nadále trvá. Neměl jsem však jinou možnost, než se o tom jít přesvědčit. Zamířil jsem proto k jeho domu a doufal jsem, že Jakub mezitím nezměnil bydliště.

Nezměnil.

„Bezdomovcům nepomáháme. Nejsme armáda spásy!“ozvalo se z jeho úst, když po mém zaklepání otevřel a vzápětí s velkým třeskem zavřel domovní dveře.

Zaklepal jsem proto ještě jednou a zařval jsem: „Ale no tak Jakube! To jsem přece já

Robert. Copak si už nevzpomínáš? Tak to jsi teda pěkný přítel na věky!“

Dveře se posléze opatrně otevřely a vykoukla z nich černá Jakubova hlava. Chvíli si mě prohlížela, lépe řečeno pěkně na mě kulila oči (až se mi chvilku zdálo, že snad vypadnou).

„Robert Eckley! No ano, už si vzpomínám. Byli jsme nejlepší kamarádi, pak jsi mi přebral Helenu, já přísahal, že už s tebou neprohodím jediné slovo, ale na rozlučáku jsem ti slíbil přátelství, abys mi dal pokoj.“

Tón jeho hlasu se mi teda vůbec nezamlouval.

„No prosim! Kdo by to tušil? Robert Eckley tu teď stojí před mými dveřmi a vypadá jako zmoklá slepice a…,“ začenichal, „vypadá to, jako by už dost dlouho neviděl čistou vodu! Robert Eckley, ten Robert Eckley, který všechny ve všem převyšoval, ten Robert Eckley, který byl vždy ve všem nejlepší a nikdy si nenechal ujít příležitost, aby to mohl dát ostatním náležitě najevo. Jo chlapče, ne nadarmo se říká, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp!“

Na chvíli se odmlčel.

„Nicméně čemu vděčím za tvou tak neočekávanou návštěvu?“

„No víš, nejdřív bys mě třeba mohl pozvat dál, dát…teda půjčit mi čisté a suché oblečení, nabídnout mi sprchu a něco k jídlu, protože můj žaludek už věčnost nevi…“

„Ah tak, takže po těch letech, co jsi o mě ani myšlenkou nezavadil, přestože já jsem ti často psal a potom, co jsi mi odmítl pomoci, když mi zemřeli rodiče, na což si ještě obzvlášť barvitě vzpomínám, a raději jsi hrál hru „adresát neznámý“… potom si sem prostě jen tak přijdeš v zuboženém stavu a čekáš, že já jen mávnu rukou a okamžitě v sobě probudím veškerou sílu, abych ti pomohl?“

„Podívej Jakube, já vím, že jsem se obvykle…“

„…vždy…“

„…no dobře, tak vždy jsem se nechoval dobře, ale teď jsem opravdu v prekérní situaci! Utekl jsem z domova, rozešel se s holkou, pudlík je mrtvej, vyhodili mě ze školy… jsem docela na dně! Ty jsi navíc ten poslední, kdo mi může pomoci, protože nikdo jinej o mě nechce ani slyšet!“

„Aha, takže paradoxně to mám být já, kdo tě tahá z bryndy, přestože ty sám jsi mi tak ublížil, že tvé jméno mám doteď zapsáno na černé listině?“

„Ale Jakube… černá listina? To je snad už trochu dětinské, nezdá se ti? Začněme se chovat jako dospělí, odhoďme minulost a dívejme se do budoucnosti. Co jsme si, to jsme si, jsme si fifty fifty, takže, značně tě prosím, pomoz mi!“

„Ano, správně, začněme se chovat jako dospělí! Ale svět dospělých je tvrdý, milý Robe, tady se hraje na pomstu a zadostiučinění! Zdá se, že zřejmě hraješ se zcela jinými kartami, než já. Bohužel, je mi to velice líto, ale momentálně pro tebe opravdu nemohu nic udělat. Jsem slušný člověk a ten se netahá s vandráky!“

Trpce se usmál a zavřel dveře. Dveře jeho domu a dveře mé jediné naděje.

Tak to bychom měli.

Brouzdal jsem pak jen tak po ulicích a utápěl se ve smutku a beznaději. Jak mě tak hlodala skepse, začal jsem zpytovat svědomí.

Proč jsem vlastně utekl z domova? Z toho krásného místečka klidu, míru a porozumění?

Můj otec byl vždy tak trochu alergický na pudlíka, který byl mimo jiné poslední dobou mým jediným přítelem. Pravda je, že přesně, jak se říká: „jaký pán, takový pes“, pudlík byl tak trochu jako já: nafoukaný a dělal si vždy co chtěl, nehledě na to, co by si třeba přáli jiní-pěkný sobec. Mnohokrát dokázal otce dokonale vytočit. Většinou to byly maličkosti, jako například když matka pekla kuře, pekáč na chvíli nechala stát na stole a pudlík nezaváhal a ukousl kuřeti jedno krásně vypečené stehno. Nic mu nebylo platno ani to, že si zřejmě pěkně spálil jazyk, jelikož kuře vyndané z trouby je většinou pěkně horké. Zkrátka kromě stehna ukousl také velký kus otcovy trpělivosti. Tenkrát se to ještě obešlo bez výprasku. Toho však nebohý pudlík nebyl ušetřen, když se porval se sousedovic čivavou nebo když rozkousal obě otcovy nové pantofle. Pudlíkových prohřešků proti otcově vůli bylo mnoho. Otec tak pomalu, ale jistě ztrácel trpělivost a pudlíkovy dny se sčítaly. Jednoho dne si otec domů přinesl siamskou kočku, což se pudlíkovi stalo osudným. Otec zastával názoru, že kočky jsou mnohem hezčí a inteligentnější než psy a zaslouží si proto více pozornosti. Pudlíka začal zanedbávat a vyvolával v něm tak zlou žárlivost a nenávist k novému členu rodiny. Za otcovy nepřítomnosti to pudlík jednou zkrátka nevydržel a kočku zakousl. Když pak otec přišel domu, přirozeně se začal shánět po svém mazlíčkovi. Po něm samozřejmě nebylo ani vidu, ani slechu, místo toho se hrdě přihlásil pudlík, jemuž z tlamy čouhaly dlouhé sněhobílé kočičiny chlupy – vše co zřejmě z milého tvora zbylo. Otec pak věrný svému přesvědčení – oko za oko, zub za zub – v žáru zuřivosti vzal kuchyňský nůž a několika bodnými ranami psíčka surově zabil. To však vyvolalo nesmírnou averzi ve mně - byl jsem navíc přinucen celému procesu přihlížet. Neudržel jsem nervy na uzdě a otce napadl. Nejdříve jsem mu vyrazil z ruky kuchyňský nůž, jež stále křečovitě svíral v ruce, a pak ho zasypal obrovským množstvím ran pěstí. Otec nebyl schopen jediné obrany – přece jen měl už taky nějaký ten věk a navíc já bych tehdy v takovém rozpoložení, že bych nandal snad i Miku Tysonovi. Nicméně poté, co jsem se unavil a s otcem skončil, přesvědčil jsem se, zda stále ještě dýchá, sbalil si ty nejnutnější věci a úprkem opustil domov s vědomím, že si vůbec nejsem jist, co si nadále počnu.

O té doby jsem už týden na ulici. Pravda je, že mi zde nic (kromě jídla, vody a čistého oblečení) nechybí. Jsem sám sebou a někdy se cítím dokonale volný a svobodný. Někdy. Někdy mě však také přepadne deprese ze samoty a nejisté budoucnosti. Bylo mi jasné, že takhle žít asi dlouho nevydržím. Ale teď, teď mě kupodivu přepadla vynikající nálada. Co na tom, že jsem byl promočen na kost, neměl jsem co jíst a vykašlal se na mě poslední člověk, jemuž jsem věřil. Každopádně, jak je známo, lidský tvor vydrží bez jídla i měsíc ne? Pití si snad někde seženu a oblečení časem uschne.

Přepadla mě strašná chuť jít dělat něco dobrodružného. Vzpomněl jsem si na staré filmy, kde odvážní kovbojové naskakovali za jízdy na jedoucí vlak a sváděli na něm životu nebezpečné souboje. Moc jsem najednou toužil vrátit se do starých dobrých časů a stát se jedním z nich. Co na tom, že byl momentálně konec dvacátého století, doba kovbojů i jejich přestřelek byla dávno pryč a vlaky jezdily sto kilometrovou rychlostí? Chtěl jsem se zkrátka vrátit zpět do dětských let, hrát si zase jako malý kluk a být tak bezstarostný a šťastný, jako snad všichni malý kluci jsou. Navíc mě to děsně táhlo na nádraží.

Nádraží v mém městě mělo jen jedno nástupiště – byl jsem tak ušetřen problému s jeho volbou. Sedl jsem si na lavičku, na níž obvykle sedávají lide, kteří čekají na vlak, a začal jsem čekat na vlak. Všiml jsem si, že naproti mně stojí dvojice mladých mužů. Tiše se mezi sebou bavili a občas se hlasitě zasmáli. Zdálo se, že se smějí na můj účet. Hned mi bylo jasné. Že z toho koukají pěkné problémy. Nebyl jsem totiž s to překousnout jakýkoli posměch či urážku směřovanou na mou adresu. Zdáli se mi dost slabí, věřil jsem, že jim pěstmi ukážu, s kým mají tu čest. Vždyť na škole jsem byl vyhlášeným rváčem, od kterého si všichni raději drželi odstup, aby si uchránili vlastní kůži. Rostla ve mně zuřivost. Ti dva si zasloužili pěknou nakládačku. Ještě jednou se kdokoli z nich zasměje a poznají tvrdou ruku spravedlnosti!

Vykročil jsem a zakřičel jsem na jednoho z nich.

„Cos to řek? Prosím? Víc nahlas, já totiž nerozuměl víš?“

„No ty teda páchneš, zplodila tě sama skládka, či co?“

Napřáhl jsem se a ubalil jednomu z nich ránu pravým hákem. Postižený spadl na zem a rukou si svíral nos, z něhož mu řičela proudem krev. Druhý z nich jen vyjeveně zíral. Pro jistotu jsem mu také jednu nadělil a jelikož jsem najednou přestal mít jedinou chuť v šarvátce pokračovat, odebral jsem se pryč.

Oba se však velice rychle otřepali. Jeden z nich mi skočil na záda, ve snaze povalit mě na zem. To jsem však přesně čekal. Rychle jsem se otočil a zatímco mi jeden z nich stále visel na zádech, druhého, který se na mě zběsile řítil (zřejmě ani jeden z nich neměl s bojem ani ty nejmenší zkušenosti) jsem vší silou kopl do slabin. Ten na mých zádech se mě posléze snažil uškrtit, nebo něco v tom stylu, jelikož mi křečovitě tlačil prsty na krk. Zamířil jsem proto pravačkou do míst, kde jsem se domníval, že se nachází jeho hlava, a udeřil ho. Sevření na mém krku povolilo a útočník se svalil na zem.

Otočil jsem se, abych obhlédl situaci. Vypadalo to jako scéna z dětského filmu, kde nezranitelný Kevin levou rukou drtí dva o tři hlavy větší zločince. Oba zúčastnění se váleli na zemi s bolestnou grimasou na obličeji. Jeden z nich si svíral slabiny a druhý oko z něhož stříkala krev a bůhví, co ještě jiného.

Celá akce se zdála být zdařile vyřízena, o to více jsem byl proto nepřipraven na její další průběh. Už jsem se měl zase pomalu k odchodu, s tím, že oba postižené ponechám jejich osudu, když však najednou ten, co si ještě chvíli předtím svíral zraněné slabiny, zvedl prsty k ústům a hlasitě zapískal. Ze všech koutů nádraží (a to byste neřekli, kolik takové nádraží může mít koutů) vyrazili muži, zřejmě komplicové těch dvou poražených. Samozřejmě si to mířili na mě a já v tu chvíli, ohromen, stál jsem tam jako solný sloup a připadal jsem si najednou strašně malinký a zranitelný. Stačil jsem jen pozvednout ruce k hlavě, abych se aspoň trochu chránil.

Dále si pamatuji jen to, že mě ,vůbec ne jemně, povalili na zem a zasypali ohromnou sprchou ran a kopanců. Pak se mi zatmělo před očima a já neměl čas ani na krátkou modlitbičku za znovu probuzení.

Když jsem se probral, byla už tma. Jen díky světlu z nádražních luceren jsem mohl spatřit člověka sedícího nedaleko místa, kde jsem ležel. Posadil jsem se, abych zjistil, co je zač.

Měl dlouhé, šedé vlasy a vousy, byl chatrně oblečen a vydával téměř nesnesitelný puch. Zdálo se, že jsem právě narazil na opravdového bezdomovce (ne na pouhého dočasně domov opustivšího chudinku, za kterého jsem se považoval já). Vypadalo to, že dědek buď spí, nebo je mrtev, neboť nejevil jediné známky života.

Chtěl jsem se proto zvednout, abych mohl jednu z možností vyvrátit. Vstávání se však nakonec ukázalo mnohem obtížnějším, než se mi zprvu zdálo. Celé tělo mě po rvačce samozřejmě neuvěřitelně bolelo a navíc jsem si nebyl vůbec jist, zda nemám něco zlomeného. Po neurčitém čase (mě to připadalo jako věčnost), se mi se zatnutím všech zubů podařilo zvednout všechny své kosti (doufal jsem, že jsem o žádné při boji nepřišel) a přesunout se k bezdomovci.

Lehce jsem s ním zatřásl.

Nic. Stařík ležel dál bez pohnutí.

Těžce jsem s ním zatřásl.

Zase nic.

Když nezabral fyzický kontakt, zkusil jsem zařvat z plna hrdla.

„Heejjj! Dědooo! Vstávej!“

Když se dědek pohnul, zhluboka jsem si oddychl. Kdyby se tak nestalo, ještě by se nakonec mohlo zjistit, že byl zapomenutým příbuzným někoho velice důležitého, mě by připsali na bedra vraždu a bůhví, co ještě, a z kriminálu už bych se nevyhrabal. Já jsem si na tyhle věci dával obrovský pozor.

Zatímco já se zaobíral staříkem, stařík se počal zaobírat mnou.

„Ha, ty nejsi mrtvej?“ ptal se očividně vyděšeně.

„Ne, jak vidíš.“ Odvětil jsem, ale jelikož se o mě opět pokoušela deprese, rychle jsem ještě dodal: „Bohužel…“

Potřeboval jsem trochu soucitu. V dnešním drsném světě ho není nikdy dost.

„Ale prosím tě, co takový mladík jako ty může mít za tak závažný problém, že mu stojí za to ukončit to nejkrásnější, co máme? Vždyť máš ještě celý život před sebou.“

Zdálo se, že má dobré srdce. Ale mluvil až příliš strojeně na bezdomovce, což se mi nezdálo a nutilo mě zachovávat si určitý odstup.

„No právě, celý život před sebou. To mě dost děsí. Jestli bych následující dny měl prožít jako ten dnešní, tak vážně není o co stát. A to ještě dnešek patřil k těm lepším dnům, aspoň se něco dělo.“

Pak jsem mu vypověděl celý můj příběh, proč jsem na ulici, o pudlíkovi, Jakubovi a tak.

„To je moc zlý chlapče, ale počkej, až uslyšíš můj příběh.“

A pak mi vyprávěl o tom, jak měl ženu, děti a byli všichni strašně šťastní. On že učil psychologii na universitě a jeho žena zůstala v domácnosti, aby se mohla starat o děti. Jejich manželství bylo jako vystřižené z příručky o dokonalém manželství. Vše šlo jako po másle však jen do té doby, než se David (tak mi děda prozradil, že se jmenuje) začal více zdržovat v práci a jeho manželka si našla milence. Když to David zjistil, došlo k rozvodu a jak už to většinou chodí, ženě bylo přiřčeno vše: děti i dům, ve kterém do té doby žili. David skončil na ulici a zanedlouho přišel i o práci.

„Vidíš,“ dodal pak na závěr, „ a zdám se ti snad nějak nešťastný?“

„Ne.“

Vážně, vypadal docela vesele.

„A víš proč?“

Zakroutil jsem hlavou.

Místo slov vytáhl David z kapsy láhev rumu.

Zasmál jsem se. Ten člověk tedy vážně dokázal rozesmát.

„A na to se napijem!“ zvolal, „Na to, že se budem celý večer smát a nejen ten dnešní večer.“

David už měl zřejmě trochu upito. Abych nezůstal pozadu pořádně jsem si přihnul.

„Ty už máš ale, Davide, pěknej náskok viď? To není dnes tvá první láhev, že ne?“

A tak jsem chlastal o sto šest, abych se mu aspoň trochu přiblížil.

Naší další konverzací vás už raději nebudu obtěžovat. Snad vám postačí vědět skutečnost, že naše věty pomalu ztrácely význam, až ho ztratili úplně, pak už se ani nedalo mluvit o větách, ale pouze o samostatných slovech a nakonec jsme se omezili na pouhé zvuky a skřeky, připomínající spíše debatu dvou zvířat než lidských bytostí.

Až do konce večera jsme jen pili a smáli se, jak jsme si slíbili. Ukázalo se, že David má v zásobě ještě další láhev. Vůbec jsem nechtěl vědět, kde k nim přišel.

S přibývajícím alkoholem v mé krvi se snižoval můj spleen, až jsem se nakonec cítil dokonale šťastný. Ta Davidova teorie štěstí měla tedy přeci jen něco do sebe. Musel jsem uznat, že lepšího psychologa jsem si ani nedokázal představit.

Moudří lidé říkají: „Ráno moudřejší večera.“

V mém případě se musel stát někde omyl. Mé oči (nebo spíše to, co z nich po včerejšku zbylo) spatřili světlo nového dne. Bohužel. Bylo mi příšerně. Hlavu jsem měl rozpálenou od počínající horečky a bolela mě tak, že jsem chvíli uvažoval, jestli je vůbec moje. O tělu se radši ani slovy nezmiňuji. Nedalo se na něm najít místo, které by nesužovala palčivá bolest. Srdce mi bilo jako o závod tak, že plíce jen tak tak stíhaly okysličovat krev, a žaludek mi plaval na vodě.

Nicméně jsem to, stejně jako včera, nějak překousl a poté, co jsem si spočítal všechny končetiny a dospěl k očekávanému výsledku, postavil jsem se na nohy.

David jsem nikde nespatřil, místo něj na mě však zíral tisíce jiných, viditelně znechucených očí. Bohužel jsem nebyl schopen přemoci svou touhu a na majitele jednoho opravdu kyselého výrazu jsem se vyzvracel.

Postižený pán stačil ztropit takový rozruch, až přivolal pořádkovou policii, jež snad jinak ani neexistuje, nebo aspoň o své existenci nedává příliš vědět.

Tentokrát však existovala až příliš a důsledně plnila svou práci. Dostal jsem pěstí a pak jsem byl surově vyveden mimo budovu nádraží. Těší mě aspoň, že jsem se cestou stihl dvakrát pozvracet.

Měl jsem nyní v úmyslu opustit město. Chtěl jsem odsud utéci co nejrychleji. Chtěl jsem uprchnout od všech svých problémů, od reality a od vzpomínek, jež ve mně právě toto město vyvolávalo.

Dnes jsem se snad neměl probudit. Anebo jsem se měl probudit někdy jindy, někde jinde a nejlépe v úplně jiném těle.

Mrzelo mě samozřejmě, že David odešel a nechal mě na nádraží samotného. Včera jsem ho skoro považoval za svého nejlepšího přítele a stejně tak snad cítil i on a dnes… ponechal mě samotného mému strašnému osudu. Nejraději bych se s ním nikdy nesetkal. Na co jsou přátelé, kteří vás vyslechnou, konejší a vzápětí vás raději opustí, aby už s vámi a s vašimi problémy neměli nic společného? Je to tak snadné – umýt si ruce a tvářit se, že se vás to už netýká. Vy jste zrovna strašně šťastní a bezstarostní, tak proč se přetvařovat a dělat, že strašně soucítíte s tím druhým a strašně chcete řešit jeho problémy. Ty vám buď připadají banální a byla by proto ztráta času je řešit, anebo vám banální nepřipadají a pak by to byla také ztráta času, neboť jste právě zjistili, že váš přítel už pro vás najednou neznamená tolik, co dříve.

Nejhorší je, že ani já jsem neměl v tomto směru čisté svědomí. Jak už se Jakub zmínil, před lety, když mu zemřeli rodiče, jsem se na něj vykašlal. Přišlo mi tehdy, že by se s tím snad měl vyrovnat sám. Stejně jsem nevěděl, co mu na to mám říct, jak mu pomoci, tak jsem od toho dal ruce pryč. Tím jsem ho ztratil a způsobil jsem tak, že se Jakub stejně zachoval včera ke mně. Přesto jsem věřil, že mi snad odpustí. Proto mě to tak sebralo, když se nezachoval, jak jsem očekával. Na světě snad nežijí jen špatní a bezcitní lidé. A když už jsem takový já, měli by se přece najít, kteří takoví nejsou! Jenže svět se ke mně otočil zády.

Proto jsem chtěl z tohoto světa odejít co nejrychleji, z tohoto světa, jenž mi nyní připadal tak zkažený a pustý lásky a milosrdenství. Chtěl jsem odejít a přijít do jiného světa. Najít takový svět, kde budou všichni milovat i mě, s mými prohřešky a chybami. Anebo jsem chtěl přijít kamkoli a změnit se. Začít znovu jako úplně jiný člověk, lepší člověk, kterého budou mít všichni rádi, i kdyby sami nechtěli. Ta první možnost se mi zdála poněkud přitažlivější.

Chtěl jsem odejít co nejdál a opustit své problémy a minulost zde. Navíc jsem věděl, že mě nikdo hledat nebude. Momentálně jsem neměl nikoho, kdo by se po mně mohl shánět nebo si o mě dělat starosti.

Vyšel jsem ven z města. Šel jsem po silnici vedoucí kamsi, kam jsem sám netušil. Snad k lepším zítřkům.

Silnice lemovaná stromy se táhla zelenou krajinou a později pokračovala v most. Zaslechl jsem hluk dálnice, řev desítek aut prchajících kamsi stejně jako já.

Přišlo mi to najednou strašně směšné, jestlipak je na tom někdo z nich stejně bídně jako já?

Došel jsem na most a dostal jsem ještě jeden nápad. Asi ten nejbláznivější v celém mém krátkém životě.

Podíval jsem se dolů na jedoucí auta, potom nahoru k nebi a napadlo mě: neumím náhodou létat?