Byl tím, kým chtěl být. Osvobodil se od svazujících pout jeho domova. Vdechoval chladný podzimní vzduch a byl šťasten. Jak dlouho toužil po tomto pocitu. Krajina kolem jako by lákala svojí nezkrotností. Barevné listí bylo všude. Zastřené barvy od modré až po červenou a hnědou oblékla krajina jako podzimní plášť. Roztrhané mraky se nenápadně slézaly do vějířů. Jiní bědovali nad tímto pochmurným počasím, ale on to miloval. Miloval klid čišící z každého stromu, co schodil tíži letního kabátce. Artag se spokojeně usmíval ze sedla věrného koně.
„Slyšíš to také?“ vyrušil ho Latharn. „Neslyším nic, ale podívej se na ty prapodivné barvy podzimu.“ odpověděl dál zasněně, jakoby si nevšiml znepokojeného výrazu přítele. „Slyším křik“ mluvil tiše Latharn. „Křik o pomoc.“
Latharn prudce zastavil svého koně a uháněl k lesu. Sotva se Artag vzpamatoval, vydal v jeho stopách. Věděl že Latharn se nikdy nemýlí. Na začátku lesa slezli z koní. Šli do něj hlouběji, ruce na jílcích, bedlivě sledující okolí. Zvuky boje byly čím dál zřetelnější. Spadané listí šustilo a oni se přesto pohybovali tak tiše. Dvě statné postavy, zahalené v kabátcích. Jejich plášť byl zároveň jejich stínem. Tmavomodré mraky ukrývali zlatý kotouč. V příšeří se jevily rostliny i stromy jako černé pruty, svázané zemí. „Pomoc“ neslo se unavené hlesnutí po čímdál víc burácejícím větru. Rozběhli se. Jsou už blízko. Chtějí pomoci a umějí pomoci. Listí vyznačovalo pěšinku po tmavých postavách. Vběhli na mýtinu. Na místo boje. Mezi mraky se vytvořil otvor a slunce ozářilo postavu. Byl to mladý muž, možná ještě chlapec. Zdatně odolával útokům dvou mužů. Ladně uhýbal úderů mečů. V pozadí ležela dívka. Kopala a kousala do dvou mužů, kteří se ji snažili znehybnit. To její křik je přivolal. „No tak pánové, nechte ty děti na pokoji“ zavolal rozlobeně Artag. Muži jakoby ani nezpozorovali nově příchozí. Avšak zpoza mohutného dubu se vynořili další dvě postavy. Těla zahalená v pláštích a klobouk zaražený do očí. Nechtěli být poznat. Uchovávali tajmeství jež nesmělo být vyzrazeno. Tasili meče. Artag s Latharnem se nenechali zahambit. Začal boj. Artag vířil s protivníkem v divokém tanci. Jeho nepřítel bojoval statečně. Vůbec se nepodobal ostatním čtyřem lupičům. „prosím pomoc“ zašeptala dívka, která už dál nemohla odolávat mužům. Vyčerpaná ležela bezvládně na lůžku z mechu. Muži ji svazovali zápěstí a kotníky.
Artag vlákal svého protivníka do léčky. Krok stranou. Rychlý výpad. Jeho nepřítel se skácel k zemi. Nevěnoval mu už ani špetku pozornosti. Rozběhl se přes palouček k dívce a jejím tyranům. Jeden z nich se ušklíbl. Otočil se na Artaga a zanechal mu ten nejkrásnější pohled. Ta dívka byla nádherná. Vlasy vzpurně stočené kolem obličeje měla protkané perlami. Do očí ji neviděl. Víčka měla skleslá únavou. A přesto její tělo vyzařovalo ohromnou auru. Viděl její jemný obličej. Byla jako panenka. Světlému obličeji dominovali plné růžové rty. Jak rád by ji probudil a řekl že všechno je v pořádku.--- Vzpamatoval se.--- Dva lupiči před ním se smáli. Jejich popraskané rty tak odkryly žluté zuby. „Radím vám, utčte.“ zahrozil Artag a pozvednul meč proti většímu. Ocel se zkřížila s ocelí. Muž neměl sílu a zřejmě ani ponětí o šermířském umění. Po chvíli už ležel v kaluži krve. Druhý muž zbaběle utekl. Artag ho nepronásledoval. Poklekl k té nádherné dívce a pohladil ji po tváři. Pohlédl na Latharna, ale ten už s pomocí mladíka vítězil nad posledním nepřítelem. Latharn zasadil poslední ránu a hlavou pokývl směrem k němu. Mladík klesl na kolena. Jakoby jeho meč najednou ztěžkl vším, co se zde událo. Bezmocně sklopil hlavu k zemi. Latharn ho mlčky poplácal po rameni. Chápal ho. Dnes poprvé bojoval na život a na smrt. Spatřil to v jeho očích. Dívka se pomalu probouzela. Bála se toho, co zde uvidí. Pohlédla na Artaga nádherně zelenýma očima. „Kde…“ špitla. Cosi ji dodalo sílu. Hbitě se zvedla a utíkala za mladíkem. Objala ho bezmeznou láskou a tiskla si jeho hlavu k hrudi. Z očí se jí spouštěly slzy. „Už nikdy, už nikdy tohle nesmíš.“ šeptala a držela ho jak nejpevněji uměla. Jakoby ho už nikdy nechtěla pustit. Artag píchlo u srdce. Záviděl. Toužil být milován. Toužil v oddanosti sloužit své paní. Avšak zatím na to nebyl připraven. Život rytíře nebyl vhodný na život s jednou ženou.
Jakmile dívka utišila svoji lítost, otřela si slzy a přistoupila ke svým dvěma zachráncům. „Děkuji vám pánové. Jsem vám opravdu vděčná za pomoc. Jsem princezna Sinaella z Licstooku.“ vysekla dokonalé pukrle „Rádi vás na našem hradě pohostíme“ - „Bude nám ctí, má paní,“ uklonil se rovněž Artag. „Také se chystáme na zámek, u cesty máme koně.“ ukázal cestu. Princezna pozvedla svoji roztrhanou sukni a důstoujně kráčela naznačeným směrem. Mladík se nehýbal. Pouze se zvedl s hlavou stále skloněnou. Artag to přisoudil jeho stydlivosti. „Pojďme ke koním“ soucitně promluvil na mladíka. A on šel. „Artagu, ty dva muži v černým pláštích zmizeli“ zašeptal Latharn, aby ho ty dva neslyšeli. Prodírali se hlubokým lesem. Čím víc se blížili k cestě, tím více se větvičky stromů rozestupovali. Přistoupili ke koním. Artagův Neptun sohlasně zaržál a očuchal mladíka. „Je možné, aby jste byli přepadeni úmyslně?“ ptal se Latharn mladíka. Do řeči mu skočila Sin „Ne není. To opravdu není možné. Nemáme nepřátele. A navíc se dnes koná ten velký ples. Byli to jen obyčení lupiči co se snažili okrádat šlechtice, co se sem dnes sjížějí.“ Vysvětlovala. Zřejmně si ani nepřipouštěla, že by je mohl chtít někdo unést. „Promiňte, jsem nevychovaná“ ukázala na mladíka. „Tohle je..“ odmlčela se „můj sluha Cenat.“ Nevychovaný je spíš mladík, pomyslel si Artag.
Vyhoupl do sedla a natáhl ruku k Centovi. „Pojď chlapče“. Cválali po otevřeném prostranství přímo k zámku. Artag nemohl spustit oči z rincezny. Byla jako víla. V objetí Ltaharna, ušklíbl se. Jeho myšlenky dál vířili kolem té dokonalé bytosti. Všiml si podivných pohledů mladíka, ale nevěnoval tomu pozornost, zřejmě žárlí, že o jeho paní je zájem. Přijeli k hradu a mladík seskočil u brány z koně. „Zavedu vás ke stájím“ vysvětloval Artagovi. Zpod klobouku se na něj zlostně dívaly velké modré oči. Prošli branou na nádvoří. Odraz bohatsví byl vidět všude. Majestátné hradby obkroužily zámek jako nenasytní hadi. Hadi, co ukrývají ten největší poklad. Jenom nevěděl jestli tím pokladem je zámek, nebo sama princezna. Byl obeznámen, že princezny tu mají dvě. „Jaká je sestra princezny. Je také tak krásná?“ zamyšleně se ptal Cenata, který vedl jeho koně. „Není tak krásná jako princezna Sinnaella“ mluvil rozvážně „Je hrozně pyšná a ješitná. Myslím že dnes zůstane na ocet.“ Artag se usmál. „Jako noc a den“ dodal Cenat. „A teď mně omluvte, stáje máte přímo před sebou, pošlu někoho aby vám pomohl s věcmi.“ Mladík se uklonil a smekl klobouk. Odhalil záplavu zlatavých vlasů. A Artag oněmněl. Jeho rty naprázdno vyslovili kletbu. Připadal si jako pitomec. Ještě nikdy ho jeho smysly nezradili, až dnes. Jak je možné že si nevšiml, že má před sebou ženu. Měla světlé vlasy, jaké snad ani nemůže příroda nadělit. Jejich odstín byl něco mezi bílou a žlutou. Zářily jako slunce.
Děvče na něj spokojeně pohlédlo. Bavilo se jeho rozpaky. V blankytných očích hráli jiskřičky smíchu. „Jsem vám zavázaná za záchranu, můj pane.“ Neděkovala moc pokorně. Uklonila se znovu, a potom mrštně utekla. Mezi tím Latharn doprovodil princeznu a blížil se k příteli. Smál se. „To není možné,“ strnule pravil Artag „Jak by mohla nějaká sluštička odolávat dvoum mužům“ „Nekaž si náladu Artagu. Pojď, ubytujem se v komnatách“ všichni se baví jeho rozpakami. Mnul si bradu Artag.
I odpoledne bylo špatné počasí. Ale hosty dnešní slavnosti nic nezastavilo v radovánkách. Dvořané se sešli na dvoře, vzdálené deset minut od zámku. Tleskali a smáli se mužům, kteří před nimi křížili meče. Zřejmně populární zábava v této zemi, přemýšlel Artag, když si sundaval plášť. Byl vyzván neznámým šlechticem. Muž byl oblečen doslova skvostně. Modrá košile kontrastovala s béžovými kalhoty. Dokonalý gentleman. Uklonil se svému vyzivateli a ten vysekl dokonalou poklonu. Pozvedl meč. Artag se vždycky rád účastnil šermířkých turnajů. Krásné dámy, stateční muži a čest. To vše na jednom místě. A on si nikdy nenechal ujít shluk krásných dam. Povzbudivě se usmál na muže. Meč sekl těsně vedle Artagovi ruky. Elegantně se otočil a vrátil výpad. Nebojovali na vítěze, ale pro obecentsvo. Dokonalý šermířský souboj. „Tomuhle řikáte boj?“ ozvalo se ze vzrušeného davu. Lidé se rozestupovali. Stála tam ona. Měla obyčejné šaty, které podrthovali její krásu. Opírala se o meč. „Lorde, Guare, smím vyzvat vašeho protivníka?“ „Ovšem má paní.“ Má paní? divil se Artag. Jaké má postavení ta, jež se převlíká za muže a za služku? „Prosím, nešetřte te mě.“ Přistoupila k němu. Její tyrkysové oči se mu zahryzly až do hlouby duše. Topil se v jejích barvách. Nedaly se popsat. Pozvedla meč. Udeřila s nečekanou silou. Bojovali. Vířili v tanci jež nikdo jiný nemohl pochopit. Otočil se a vykryl její úder. Meče zkřížené a hlavy těsně u sebe.
„Kdo jste“ zašeptal chraplavým hlasem. Začalo pršet. Lehké kapky se pomalu snášeli do třpytu vlasů. „Jsem vaše noční můra.“ špitla „Budu vás strašit, dokud nedáte pokoj Sinaelle.“ Proč jen ho pořád dostává do rozpaků. Zapomněl na meče. Byla tu jen jeich blízkost. Jejich těla uprostřed záclony z kapek. Lidé se začali rozprchávat. Využila jeho poblouznění. V mžiku ležel na zemi. Podrazila mu nohy. Pád uspíšila navlhlá tráva. Ležel ohromen. Ona stála nad ním jako anděl pomsty. Nechápal ji a ani nemohl pochopit. Dlouhé vlasy se třpytily pod proudy vody.
Vítězně se usmála a naznačila mečem, že je v její moci. A on opravdu byl. Vzchopil se. Už už natahoval ruku, aby ji smetl k sobě, ale ona prchla. Utíkala seč ji nohy stačily. Vydal se za ní. Dohnal ji u ostrůvku z keřů, plovoucích mezi poli. Chytil ji za zápěstí. „Au, okamžitě mě pusť.“ „S muži si nemá cenu zahrávat.“ zahrozil Artag. Přitiskl ji k mohutnému dubu. Takhle je nikdo neuvidí. Kopala, ale uvěznil ji svým tělem. „Poslouchejte mě dámo.“ přitiskl se blíž a vnímal její tělo. „Sotva jsem přijel. Při tom jsem stihl zachránit tebe a princeznu. Jak ji můžu ohrožovat?“ „Co si to vymýšlíš ty zatracená ženská“ utrhl se, když ho kousla do ruky. Pohodila hlavou. „Viděla jsem jak se na ní koukáš. Všichni jste sem přijeli jen aby jste ji získali pro sebe. Jako tu nejkrásnější květinku ji drželi ve skle a sami vládli našemu království.“ Artag vytřeštil oči. To děvče se zbláznilo. Jak jen přišla na takové řeči. „Pche, myslíš si že všichni chtějí jenom ji? zas tak dokonalá není. Kdo by stál o svéhlavou princeznu, když si zde může najít jinou bohatou a ještě poslušnou ženskou!“ Byla rozzuřená. Chtěla chránit svojí sestru, ale nebylo před kým. On o ni rozhodně nestál, v jeho očích byla jen tato světlovlasá rusalka. Podařilo se ji vysmeknout ruku z jeho sevření. Udeřila ho do tváře. Ne jako dívka, jež dává políček muži za nevhodné chování, ale jako rozzuřená dračice. Chytil její ruku zpátky. Byla úplně pomatená. - A tak krásná. - Byla nafoukaná. - A její vlasy tak nádherné. Nechal se zlákat do pasti krásné sirény. Nebylo úniku. Nedal ji šanci. Přitiskl své rty na její. Byly měkké, plné. Její tělo se lehce podvolovalo. Byl jako opilý. Opilý její krásou. Ten, co nikdy nezůstal věrný jediné ženě byl teď zaslepený jediným dotykem. Odtáhl se a uvolnil sevření. Okamžitě vyběhla. S pusou plnou nadávek utíkala směrem k zámku. Díval se za ní s úsměvem na rtech.
Stál v hloučku několika mužů. Neměl sice dneska moc společenskou náladu, ale snažil se alespoňt tvářit přívětivě. „vypadáš jak kyselý zelí.“ pošeptal mu Latharn. Jeho nálada se nezvedla. Myslel na ni. Na její třpytivé oči a chůzi víly. Na vlasy sluneční záře…. Trubači spustili famfáry. Lidé umlkli a davem se nesl tichý šepot. Lidé se nemohli dočkat příchodu krále a princezen. Pak to vše začne. Všichni protančí a propijí noc.
Otevřely se masivní dubové dveře. Za nimi stál král. Byl oblečen jak se na krále patří. Měl přes sebe tlustý červený plášť, který se za ním plížil jako stín. I přes šedivé vlasy to byl stále urostlý muž pln síly. Rozhodně kráčel do sálu. Lidé ustupovali a tvořili mu cestičku rovnou na stupínek, k trůnu. Tam bude mít král přehled o celé slavnosti. Sotva dosedl na trůn, v těch samých dveří se objevily princezny.
„Jako noc a den“ šeptal udiveně Artag. Poznal ji. Stála tam stejně hrdě jako se nesla v mužských šatech a stejně vzpřímeně jako v šatech služebných. Kolikrát ho ještě bude překvapovat. Kolikrát ho bude dostávat do rozpaků, než ji zmizí ze rtů ten spokojený úšklebek. Musel přiznat, že v životě neviděl nikoho krásnějšího. I její sestra jakoby stála ve stínu jejího třpytu. Nezahlédla ho, její oči těkaly po místnosti, chtěla si najít úkryt. Artag se také rozhlédl. Síň byla osvícená honosnými lustry. Uprostřed bylo místo na tančení a kolem se sdružovaly hloučky lidí. U stěn se tito lidé mohli napít a občerstvit. Vše bylo tak velkolepé. Jakoby se i jídlo lesklo, jakoby i pití bylo pozlaceno.
Princezny se smísily s davem. Měl ji stále na očích, to pružné tělo a třpyt vlasů světlejších než úplněk.
Hudba začala hrát. „No tak Artagu, pojď se také bavit“ šťouchl do přítele Latharn. Artag se jen mírně usmál: „Vždyť já se příteli bavím, jen se podívej pozorně. Tamhle je ten mladík co doprovázel princeznu a ještě k tomu ta služka co mi schodila do bláta.“ Poslední věta mu trochu drhla na jazyku. Naznačil Latharnovi směr. „No jo, máš pravdu. To je teda princeznička“ smál se Latharn a Artag se nechal strhnout nakažlivým veselím. I jemu teď přišly veškeré situace zábavné. „Chlape,“ poplácal Artaga po zádech, „myslím že by ta holka potřebovala pořádně naplácat. Měl bys jí ukázat, že ženská se nemá vydávat bezhlavě do nebezpečí“ Artag princeznu propichoval pohledem. Tančila s nějakým mladým floutkem. Naparoval se před ní jako okrasný pták a ona mu odpovídala chladnou tváří. Věděla, že ji sleduje. Prohlížel si ji od hlavy až k patě. Doslova ji svlékal očima. Tanec zkončil a lidé začali tleskat. „Sleduj, zkrotím ten její hřebínek“ usmál se Artag na přítele a procházel sálem k princezně. „Má paní.“ Vysekl hlubokou poklonu jaká se sluší na princeznu. „Věnujete mi tento tanec?“ Princezna se podívala nejprve na svého minulého tanečníka a poté na Artaga. Vypadala, jakoby porovnávala, který z nich je horší. Urazila jeho ješitnost. Snad ho nesrovnává s tim přidrzlým mladíkem. „Ovšem“ dodala jako by se zapomněla . Podala mu svojí ruku. Očima ho propalovala jako největšího nepřítele. Jednou paží ji obejmul v pase a tou druhou uchopil její ruku. Přitiskl se k ní jak jen to šlo, aby to nebylo nevhodné. Pluli po praketu v tanci spojujícím duše.
„Myslel jsem si že přijdete třeba v přestojení za muže.“ nadhodil Artag. Sežehla ho pohledem svých blankytných očí. „Možná by to bylo zábavnější, než v nudných šatech jako každý“ povokoval. Záměrně. Snažil se ji probudit k jakymkoliv citům, ať už radosti, či nenávisti. Ale ona mlčela. Zachovávala si svou kamennou tvář. „Nenávidím vás.“ promluvila „A mě se docela líbíte.“ vracel ji druhou stranou mince. „Proč nosíte mužské šaty?“ dodal smířlivěji „Aby si mne hned každý hlupák jako vy nevšiml.“ povzdechla si „Vaše oblečení je pohodlnější. Sukni musel určitě vymyslet chlap.“ rozvášnila se při zmínce o mužích. „Všichni muži nejsou tak zkažení“ nahodil teatrálně. Zřejmě byla hodně odměřeného názoru. „Všichni možná ne, jen ty co jsou zde a snaží se získat trůn, prostřednictvím sňatku s námi.“ – „Myslíte, že jsou zde všichni muži jen kvůli vám a sestře?“ – „Ano“ – „Tak to jste pěkně namyšlená.“ Urazila se. Znovu ho propálila pohledem. „Má paní, vy víte že vše není tak černé jak dáváte najevo, vy se jen bojíte, že díky svatbám přijdete o sestru.“ tentokrát na něj nepohlédla, strnule tančila v jeho sevření.
Hudba zkončila. Její tvář vypadala zmateně. Třeba ji přesvědčil o svých dobrých úmyslech. Že nepatří k těm, co si berou ženy jen jako služky a podle jejich bohatsví. Chápal, že kolem sebe udělala vysokou zeď před všemi muži. „Půjdem se napít?“ navrhl když zpozoroval jak se jí rychle zvedá hruď. „Ráda“ chytla se jeho paže a šli k nejbližšímu stolu s občerstvením. Podal ji číši s nazlátlou tekutinou. Okamžitě vyprázdnila její obsah a dívala se po další. „Ale no tak, má paní. Za chvíli by se vám začal plést jazyk.“ usmál se do jejího zachmuřeného obličeje. „Jen aby se nezačal plést vám“ ucedila. „Tuto výzvu nemohu přijmout, paní. Nebylo by to čestné.“ Snažil se vtipkovat. ale byla tak uzavřená. A přece jen alkohol měl nějaký vliv na její zasmušilost. „Ty muži, co nás přepadli v lese nebyli jen obyčejní lupiči, že?“ Nechtěl v ní vyvolávat obavy. „Myslíte že by vás někdo chtěl u nést? proč by vás unášeli?“ Promluvil vážně. Dívka si znovu nalila číši, avšak teď pila po doušcích. Pokrčila rameny. „To je přeci jasné, mají poslední příležitost než se provdáme.“ Dívala se mu hluboko do očí, až na dno celé jeho duše. Bál se, že uvidí celou jeho lidskost. Že prohlédne, to co nikdo jiný nevidí. „Musíme se provdat. A to hodně rychle. Otec nechce mít na krku dvě svobodné dcery. A v tom ho i trochu chápu.“ napila se „Jen že, my si musíme vybrat manžela dnes. To se k vám opravdu ještě nedostalo? a já si myslela že proto po mě házíte ty vražedné pohledy, že je to váš styl dvoření“ zasmála se. Jak krásný měla úsměv. Plné narůžovělé rty odkryly bílé perličky zubů. Nechtěl být od ní tak daleko. Nenáviděl těch půl metru vzduchu, co je dělil od sebe. Chtěl se jí dotýkat, chtěl poznat měkkost těch nádherných rtů. „Je vám něco? díváte se na mě jako na přízrak.“ Stále se usmívala. „Chápu, proč tedy mnou a jinými pohrdáte. Máte k tomu opravdu dobrý důvod. Jenže s takhle naštvaných pohledem se k vám žádný vhodný ženich ani nepříblíží.“ – „To máte pravdu, přiblžil jste se jenom vy.“ –„A já nejsem vhodný“ dodal skromně. „No to opravdu nejste. Celý život mám před očima svazek mých rodičů. Vzali se jen z politických důvodů. Nechci se vdávat. Nechci být loutkou v rukou nějakého muže...“ Zahleděla se k prázdnému trůnu. Král teď tančil. Neměla takové možnosti jako když si vybírá nevěstu muž.
„A už vůbec si nepředstavuji takového sebevědomého floutka, jako jste vy.“ provokovala ho. Lehce se k ní naklonil. „Paní, myslím že lžete.“ jeho dech zavadil o její tvář. Zachvěla se, cítil to a byl spokojený. Chtěl v ní vyvolat alespoň poloviční zalíbení, jakým je on připoután k ní. Zachytil pohled Latharna. Jeho oči rychle přelétali místnost. Spatřil je. Muži v černých pláštích nenápadně proplouvali davem. Kývl na Latharna a pohlédl na princeznu. „Má paní, měla jste pravdu, ,musíme se schovat.“ – „Ne, neplašte se. Buďte potichu“ vlastně nic říkat nemusel. Stála s doširoka otevřenýma očima. Mlčela a ani se nehýbala. Měla strach. Artag ji zatáhl za velký okenní závěs. Nebránila se. „Musím pro sestru“ špitla, ale nupustil ji. Nikdo je vidět nemohl. Jsou v pomyslném bezpečí „Ty muži chtějí přepadnout tak velký ples?“ divila se. Stála, chycená v jeho objetí a vnímala to silné teplo. Cítila se bezpečně. „Třeba to je jen planý poplach. Mohl jsem se jen splést.“ „Vy chlípníku“ začala mu bušit do hrudi „Jak můžete zneužívat mého strachu.“ – „Pšt, snažil jsem se vás uklidnit. Nechtěl jsem vás dostat jen do soukromí.“ Sklidnil ji.
„Vlastně ani neznám vaše jméno.“ prohodil smutně aby nadhodil jiné téma. „Jmenuji se Cean.“
V sále zhasli světla. Lidé začali panikařit. Držel ji pevně v teplém sevření bezpečných paží. Přitiskla se k němu co nejvíc mohla. Teď měla jistotu že ji opravdu chrání před nebezpečím. Měla strach, jak vše dopadne. Má tam otce, sestru. Oni určitě nebyli připraveni na nebezpečí, které jim teď hrozí. Rozsvítilo se. Lidé byli vyděšeni. Byli uvězněni v síni. Mezi nimi se pohybovali muži v pláštích.
Otočila k němu své prosebné oči. „Ach pane, odpusťte mi mé předchozí chování. Netušila jsem, že ve vás najdu spolehlivého přítele.“ Konečně mu odkryla svou duši. Konečně mu důvěřovala. Pohladil ji po jemných vlasech. Už od prvního setkání po tomhle toužil. Nikomu ji nevydá. Už navždy bude jen jeho, pokud bude sama chtít. V sálu se ozval chraplavý hlas. „Vážení a milý přítomní. Přišli jsme si pro princeznu. Budeme skromní.“ muž se posadil do královského křesla a přehodil nohu přes opěradlo. „Stačí nám jen jedna princezna. Cean, drahoušku, kde jsi.“ Cean se zatřásla v náručí muže, který pro ni byl světlem mezi ostatními. „Znám ho“ – „Má paní, jak můžete znát toho ničemu?“ – „To jeho jsem stále provokovala. Snažil se získat království a já s jemu vysmívala. Měla jsem to tušit, byly bychom lépe připraveni.“ – „Já vás nikomu nedám“ konejšil ji sladkými slůvky a ona tála v jeho sevření.
Znovu se ozval ten protivný muž. „Dobrá, když to nejde po dobrém, a naše líbezná princeznička se tu někde schovává, tak to pujde po zlém.“ otočil se na své kumpány. „Přiveďte tu druhou princeznu!“ zvolal hlasem, že ani v tom nejvzdálenějším rohu místnosti ho nemohli přeslechnout. Dav šumněl vzrušením. Nebylo jak pomoci. Všichni lupiči byli ozbrojení a připraveni pobít mnoho lidí. Hosté neměli u sebe ani nožík. „Ale jak se jim povedlo dostat se až do sálu?“ zoufala Cean. „Je jich hodně, a král nejspíš nepočítal s armádou, aby uchránila ples.“
„Musím jít Artagu.“ pravila smutně. Netušil že zná jeho jméno „Každičkým dnem na vás budu myslet. Ukázal jste mi oddanost. Děkuji vám.“ Vykroutila se z jeho sevření. Naposledy ji zatáhl k sobě. Jejich ústa se sešla v polibku. Líbal ji a nechtěl ji pustit. Opájel se sladkostí jejích rtů. „Věřte má paní.“ vtiskl ji další polibek „Najdu si vás.“ Pohladil ji tvář. „Musím vás ještě odnaučit tvrdohlavosti“ usmál se. Byl to úsměv zoufalství. Už nic neříkala. Vyšla zpoza závěsu. Narovnala se jako královna. Kráčela hrdým krokem k trůnu. „Tady jsem Felingu. Pusť mé příbuzné, chtěl jsi jenom mě.“ Muž se temně zasmál. Zvedl se z trůnu. Nečekal až přijde k němu. Rychlými kroky byl v mžiku u ní. Jeho ledové prsty se jí obtočily kolem ruky. Měl ohromnou sílu, jemu nikdy neuteče. Táhl ji ven ze sálu a za ním se hromadili jeho muži. „Nepokoušejte se nás zastavit. Mám mnoho vojáků na rozdrcení celé této říše“ pohorzil spěšně do davu a vlekl princeznu pryč.
Král byl zničen, zrazen. Unesli jeho dceru, jeho malou Cean.
Atrag mezitím opustil svou skrýš. Postavil se ke shrbené postavě krále. „Přivedu vám ji zpět.“ pravil odhodlaně. Nečekal na odpověď. S Latharnem vyběhli do noci plné černých přízraků.
V mžiku byli na koních. „Latharne, orel“ rozhodně nabádal přítele. Byl vycvičen na boje, na války. Věděl co má dělat. Jenomže nikdy nebylo zasaženo jeho srdce. Nikdy se tak nebál o dívku, co se ve třela hluboko do jeho vědomí.
Ani nemuseli čekat dlouho. Po chvíli se mezi stromy objevili jezdci. Stříbrnomodré šaty prozářily pochmurné počasí. Jeden muž sesedl a přišel k Artagovi. Poklekl. „Můj pane, dostali jsme váš vzkaz. Jsme připraveni vyrazit.“ Díky ti příteli, poplácal velitele po rameni. Nasedli na koně a vydali se po stopách mužích v černých pláští. Při západu už dorazili na místo. Stáli u lesa. Před nimi se tyčila tvrz. Černá stavba plula v červeno-žluté záři. „Musíme se tam dostat.“ Promlouval Artag k příteli. „Počkej až na ráno Artagu. Musíme vymyslet plán. Nevíme ani kolik je tam mužů.“ Artag se mračil. Věděl, že nemůžou nic udělat. Nemůžou bezhlavě vtrhnout do neznámého hradu
Mezi tím zavřeli Cean do komnaty. Z portrétů se na ni zlostě dívaly oči knížat. Jako vystrašená laňka se schoulila v rohu místnosti. Mohla jen čekat.
Byla vyčerpaná z dlouhé a rychlé jízdy na koni. Tahli ji s sebou jako kus dobytka. Víčka těžkla únavou. Ozvalo se dupání. Někdo se blížil. Zpozorněla. Hledala úkryt, ale před tím mužem nebylo možno se schovat. Dveře se rozrazili. „Má paní“ poklonil se jí s výsměchem muž. Vešel do místnosti. „Teď budete patřit mě“ blížil se k ní rychlým krokem. A čím víc se blížil, tím více obcházela místnost aby prodloužila jejich vzdálenost. „Nenávidím vás.“ prskala vyděšená. „Na tom mi opravdu nezáleží. Já si vás zkrotím“ a rozběhl se k zelenému křeslu, za nímž se ukrývala. Jako kočka a myš obcházeli ten kus nábytku. „Nikdy!!“ její strach předčila zloba. Nenáviděla toho muže, co ji chtěl jen pro větší moc a slávu. Už neměla sílu. Chytil ji za ruku a přitáhl k sobě. Přitiskl své rty na její v hrubém polibku. „Au“ zařval když ho kousla. Rukou si utíral krev. „Ty mrcho“ burácel. Využila jeho nepozornosti. Vyběhla z pokje. Feling byl neopatrný, nezamkl dveře. Utíkala ze schodů div že se z nich neskutálela. Ale bylo jí to jedno. Neměla šanci utéct. Po celém hradě se pohybují jeho muži. Nezáleželo ji jestli se zřítí z těch kamenných schodů, nebo spadne do hradního příkopu. Na ničem nezáleželo.
Slepě utíkala ze studené věže. Nevnímala okolí. A pak do něčeho vrazila. Kříčela ať ji to pevné tělo pustí. Přísahala, proklínala, zuřila. Jeho paže ji zklidnily. Pohlédla do jeho obličeje. To známé teplo ji dodávalo klid. Byl tu. Byl tu s ní a už nikdy ji nepustí, jak sliboval. Už nic nevnímala. Sesunula se mu do náruče.
Artag si prohlížel měsíc, jenž se vyhoupl na nebe a prosvědcoval tu temnotu. Tak jako prosvítila jeho temné srdce ona. Přemýšlel, jak se dostat na tu prokletou tvrz. Měsíční kotouč pouštěl stříbrné nitky skrz stromy a utkával pavučinu ve větvích. Mezi nimi se objevil stín. „Artagu, Artagu“ dožadoval se ženský hlas pozornosti. Ta postava se blížila. Hnána důvěrně známou silou - strachem. Zastavila u něj. Atrag pomohl Sinaelle ze sedla. „Má, paní,“ uklonil se. „Můj pane“ Uklonila se mu i princezna, jakoby si byly rovni. Ale teď nebyl čas řešit jeho postavení. „Znám ten hrad, znám všechny tajné chodby, můžu vám pomoci.“ Její tvář byla unavená. Jak bláhově se vydala na tak nebezpečnou cestu, jen pro záchranu sestry. „Musíte si odpočinout princezno, ráno nám vše povíte.“ „Ráno už může být pozdě. Znám Felinga, je to náš vzdálený bratranec. Několik měsíců jsme zde trávily prázdniny. Vím o tajné chodbě, která nás zavede doprostřed nádvoří.“ Podíval se ji pozorně do obličeje „Má paní, máte ještě sílu nám ji ukázat?“ „Ovšem“ pravila dotčeně, ale bylo vidět, že touží po odpočinku. Artag rychle svolal své muže. Vzali louče a vydali se podzemní cestou do útrob hradu. Sin zůstala v táboře. Po chvíli už byly vidět dřevěné dveře. Byly zamčené, ale vykopli je. Objevili se na nádvoří. Zachmuřený hrad proplouval tmou. Svítilo se téměř ve všech oknech. Jak rychle se dostali nepozorováni do hradu, tak rychle v něm byli spatřeni. Začal boj. Artag s Latharnem se snažili rychle projít k vysoké věži. Kryli je jejich přátelé. Vrthli do věže. Vydali se po nekonečných schodech. Byli ve střehu. Každým krokem byly slyšet silnější výkřiky. Pak vykřikl muž. Vše bylo zběsilé. Běželi. Utíkali vstříct podivným zvukům, co určitě patřili jeho princezně. A pak do něj vrazila. Byla celá udýchaná, zničená. Bezvládnou ji vzal do náruče. Podal ji Latharnovi. „Běž s ní do bezpečí, tato odplata patří mně“. Latharnovi se bleskly v očích pochybnosti, ale poslechl. Artag dál šphal po schodech, až narazil na dveře. Otevřel je. Za nimi ve strohém pokoji stál Feling. „Čekám tu na tebe“ pravil pomalu. „Až s tebou zkoncuji, vezmu si tu malou potvoru a pak ji ukážu, co je chlap zač.“ Bezohledně se smál. Artag neodpovídal. Nesnášel ho. Tasil meč. Už jednou s ním bojoval. Poznal ho. To on se ji snažil unést tehdy v lese. Meč se střetl s mečem. Dva muži bojovali na život a na smrt. Měsíc se díval strohým oknem na ten boj. Muži kolem sebe kroužili jako vlci. Kdo prohraje, ztratí vše. Fertag byl ve výhodě. Stihl si alespoň trochu odpočinout po zdlouhavé cestě. Zatlačil Artaga ke zdi. Udeřil. Modrá tunika se stříbrnými výšivkami zčervenala krví. Chytil se za ránu. Oči se zdály být skleněné. Feling se vítězně smál. „Nejseš pro mě soupeřem Artagu.“ Obcházel nepřítele s vítězným úšklebkem. Ale Artag se vzchopil. Udeřil s obrovskou silou. Feling přišel o meč. Pod silou rány padl na kolena. „Ty mizero…“ rozpřáhl se Artag k zasazení poslední rány. Nemínil ho zabít, jen zastrašit. „Nikdy neumřu rukou takového slabocha.“ rozkřičel se Feling a s mrštností tygra vyběhl k oknu. Skočil.
Artag klesl na studenou podlahu. Jedině ta chladila jaho horkou ránu. „Artagu!!“ křičela histericky žena. Doběhla k vláčnému tělu. „Artagu“ zjemnil se jí hlas. Odhrnula mu spocené pramínky z čela. Ve dveřích se objevil Latharn. „Utekla mi“ krčil ramena. Ale Artag byl rád že přišla. Objímala jeho tělo tak, jako tehdy její sestra ji. Tehdy v lese po něčem takovém toužil. A teď to měl. Dosáhl nevětšího naplnění o které stál. Krásná žena, co smáčela jeho tuniku slzami ho pokrývala zlatými vlasy. „Miluji tě.“ šeptal z posledních sil. „Artagu, zůstaň tu se mnou, buď mým králem.“ Slabě mluvila k bezvládnému tělu. Už neodpověděl.
