TAJEMSTVÍ POUŠTĚ
Konečně se dostal až na samou hranici světa. V dálce už zmizela poslední světla aut. Posadil se do písku, bylo ještě chladno. Obloha se pomalu chystala procitnout z nočního spánku, a tak začala odhalovat černé siluety plátěných stanů.
Nemohl se dočkat. Za chvíli bude jen on a nekonečné moře písku. Těšil se na tu zlatavou nádheru, kdy všechno kolem zahalí záře východu slunce.
Popošel ke stanům a spokojeně kývl na vysokého muže v modrém turbanu. Tuareg se usmál, věděl proč muž přichází. Znal ho, tu jeho touhu, pro kterou se každý rok vracel, aby znovu spatřil to dokonalé přírodní divadlo.
Nemluvili, nebylo třeba slov. Od stanů sem dolehl důvěrně známý zvuk, to velbloudi vítali jeho příjezd.
„Máme dost vody?“
„Ano, příteli, můžeme vyrazit.“
Nasedli na vysokou vrstvu dek a velbloudi se těžce zvedli. Vyjeli. Zvířata rozvážným krokem obcházela duny a oni, jako dva kapitáni, vedli své koráby vpřed.
Mezitím se na obzoru objevilo slunce, představení začalo. Okolo nastalo posvátné ticho. Nekonečná tma se střídala s teplým jasným dnem. Vše se třpytilo v přílivu nebeského světla. Oba se stali součástí zářivého obrazu, součástí kouzla, pro které se tolikrát vracel. Věděl, že je to jen pár prchavých okamžiků, jež se rozplynou v nový horký den. Repríza nastane až zítra, kdy čarovná noc opět předá žezlo světlému dnu.
Zamyslel se, je to jen jeden z posledních koutů Země, kde je člověk svobodný, nespoután okovy doby. Podíval se na svého společníka, on nikdy nepřekročil hranice písečného ráje, nepoznal spěch všedního života, tu chvíli, kdy se z člověka stává stroj. To je ten rozdíl mezi životem a čekáním na smrt – vysvobození. Jaká pravda se skrývá ve starém arabském přísloví „Kdo spěchá již zemřel.“
Dva muži stojící na vrcholu duny, jeden se usmívá, druhý má ve tváři žal.
Snažil se zaplašit chmurnou myšlenku a radovat se z té chvíle svobody, která mu byla dopřána. Ale nedokázal překonat svůj smutek a z očí se mu začali sypat drobné stříbrné perličky.
Nebe se zatáhlo. Růžová se přelila v olověnou modř a na zem začali dopadat teplé kapičky vody. Zázrak, déšť uprostřed pouště.
Tuareg se hlasitě zasmál.
„Prší, prší“ volal a v očích mu zářila klukovská radost.
Evropan odpověděl: „Ano, nebesa pláčou.“
Pod kapkami deště byli šťastní. Jeden, protože poprvé v jeho životě pršelo. Druhý uvěřil, že existuje ráj.
| 
