Tlak. Štípavá bolest. Ta bolest sílila. Skrz svůj měkký spodní ret cítil železo. Pomalu se mu rozlévalo v ústech. Jako nějaké cukrátko z růžové pěny se mu lepilo na zuby. Spolkl ho. Připadal si jak malé dítě, když chtěl další sousto. Znovu se oddával bolesti, aby zakusil tu zvláštní laskominu chuti feritu. Chtěl by líbat, bez rtů to však nelze. To zjištění ho srazilo na kolena, aby mohl temnotu kolem sebe skropit krvavými zvratky.

Svoje ruce, ještě vlhké od slz, zabořil do bahna před sebou. Strachem třepetavé prsty ztratily cit, dlaně se změnily v hrubé lopaty, které nečinily rozdílu mezi rudě zbarveným jílem a vyvrhnutými zbytky. Mechanické šílenství vlastních údů ho tlačilo stále níž, do středu, do materie svých nejhlubších myšlenek. Konečně narazil na něco tvrdého a hmatatelného. Uprostřed jámy nejspodnějšího nitra to obrátil proti sobě. S prstem na spoušti sledoval, jak se na něj hroutí stěny díry z myšlenek a mění se v jeho zasloužený hrob. Stiskl.

Táhlý výstřel mu otevřel spánkem ztrápené oči rychlostí okamžiku. Vyskočil z postele, odhodil propocenou pokrývku bez rozmyslu do tmy, černoty, která ho stále obklopovala a dusila, aby se dostal směrem k vypínači, s jehož pomocí chtěl všechno změnit, zapnout. Teplo sálající na temeno jeho hlavy naznačovalo, že watty nabitá žárovka funguje. Jistě, vždycky fungovala, vždy když se budil s nadějí, že špatný sen už skončil. Dlouho pak s tou vizí svobody cvakal, aby se nakonec ujistil o světle, které nikdy neuvidí. Přes těžce unavené zápěstí mu něco viselo, poutkem pevně přitaženo do důsledku, že to nikdy nesundá. Byla to bílá slepecká hůl.

Na hrubém stole z matněného jilmu ležela osamělá kniha ošlehaná časem, zkrášlená čerstvým rukopisem. Nedojedená snídaně na ni vrhala stíny závisti. Průvan si pohrával s lehkými listy ztrouchnivělého papíru. Náhlé prásknutí dveřmi však poklidnou scenérii uvrhlo v chaos. Sklenice zazvonily sklem, některé pukly a vyvrhly svůj obsah. Stránky začaly tančit jako mysli zbavené baletky. Také ony se mnohdy roztrhly v půli. Ušlapávány davem dalších tanečnic, přehrávaly svými světlými plochami pohyblivý příběh plný beznaděje. Poslední labuť z toho roztodivného jezera měla peří nasáklé barvou rozsekaného života. Předzvěst nadepsaná rudým inkoustem mluvila jasně, dnes.

Téměř rytmický krok střídaný klapotem bílého prutu rozrážel sudé ticho. Dvě vlhké stěny tunelu mu lisovaly hlavu odraženým zvukem do tvarů odhodlání. Chladný kov v jeho rukou nabitý příjemně hřál. Podzim. Podrážky mísil s odumřelými listy a dočteným tiskem. Vítr mu vlasy čechral do oprátky. To všechno dokonale cítil, slyšel. V mysli si potichu modeloval svůj osud, který však nikdy nezachytí očima. Zbývá jedině smrt. Přijíždějící oprýskaná tramvaj ho vyrušila z rozjímání, aby nastoupil.

Mastné sedátko uvnitř ho přijalo jako jednu ze svých rychlých čmáranic. S bílou hůlkou opřenou o kolena poslouchal nemluvné okolí. Siluety okolních postav se mu jevily jako karikatury nechutností. Ostatně jako vždy. Znal je jen přes boty a údery do žeberních kostí. Zvykl si na ně. Jejich slova prosycená expresivními nicotnostmi přirovnával k frašce. Slova, trapná vyjádření ubožáků, raději si zacpal uši bariérou prstů, aby jejich význam nevnímal. Neslyšel svět, nechtěl ho poslouchat, nechtěl žít, chtěl si duši zahubit. Nezaslechl skřípění brzd tramvaje, zvoneček rozevírajícího se vějíře skládaných dveří, zvuky na schody dopadajících křehkých ladných nohou. Jediné, co cítil, byla vůně dosud nepoznané nádhery v kontrastu s ledem smrtícího kovu. Vyděsil se k životu.

Vzpomněl si na svůj sen, myslel si snad, že usnul uprostřed plytkého vagónu apokalypsy a sní jen další zvrácenou vizi vlastního osudu. Ne, poprvé snil realitu. Vůbec se bál čichat tu zvláštní neznámou vůni. Něžně přebíjela pach smrti. Obával se její změny ve známou noční můru.

Celou tu dobu jeho nos směřoval do epicentra oné slasti. Upřený pohled dosud neslyšícího slepce musel v ženě vyvolat rozpaky, když na ni narážely signály okolních lidí, že ji někdo sleduje mrtvýma očima. Netušila nic o jeho problému, který byl ještě více umocněn hrdě vzpřímenými prsty v uších. Chránil se, byl však tím roztomilejší, čím víc se o to snažil. Jeho mladá upřená tvář v ní dokonce zažehla požár sympatií. Mezi stále sílícími údery dívčina srdce a neutuchajícím zaujetím sedícího muže bila tenká hranice. Jemu přece srdce bilo výbuchy. Žena sebrala odvahu a ztrápeného mladíka nevázaně oslovila.

Vzduch kolem se zavlnil slabou vlnkou bezvýznamné výpovědi, než však dospěla ke svému cíli, přerostla v bouři myšlenek. Bílý proutek zatím klidně ležící na klíně napjatého pasažéra se probudil k životu. To mrtvé dřevo se vztyčilo směrem k vodě, jež čišela z jemných úst v podobě elektrizující esence, aby ji vstřebalo. Třesk. Nepopsatelný záblesk. Do mladého zkroušeného těla vnikla skrz slepý prut sladká aura ničící všechno postrádající světlo. Hřejivá síla okamžiku se táhla nešťastným nitrem jako med a mazala díry v mysli. Už se tomu krásnému vzácnému procesu přestal bránit. Zvedl ruce nad hlavu, aby se vzdal, aby slyšel víc z toho hladkého koncertu něžných rtů. Spolu s údery srdce cítil proudící energii slovní nirvány, která otevírala zašlé dveře ztracených smyslů. Uprostřed temnoty, jež ho dosud obklopovala, spatřil malou světlou tečku. Marně k ní vztáhl svoji zmámenou dlaň, chtěl se dotknout té nepatrné hvězdy naděje. Přibližující se paže nicotný plamínek pomalu rozdmýchávala. Na dně své podstaty poprvé spatřil v nepodstatném světýlku svůj odraz, obraz svého ukazováčku, pak dlaně, a když se přiblížil o krůček blíž, stál před velkým zrcadlem z tmavého skla, které ho po celý jeho chabý život obklopovalo, aby mu nyní vyjevilo dlouho ztracený portrét lidskosti. Slepý člověk za temnou stěnou ze skla. Hnán proudem nejtajnějších přání, touží se dostat ven, vzhlédnout ke světu za ní, dosud však nemá nástroj potřebný k procitnutí, k rozbití bariéry podobné černotě, která ho od něj dělí. Dosud. Střepy se náhle s řinkotem rozlétly do nekonečné dáli a zalily mu mysl bílým světlem. Někde daleko za ní se sjednotily v prvý pohled, nasály do sebe odraz reálného světa a počaly se vracet nepředstavitelnou rychlostí nazpět. Střípky viditelného světa probodaný skácel se v šoku na podlahu tramvaje porozen z lůna vlastního nitra. Vedle něj se válel slzami prosolený odznak slepcův, bílá hůl z narychlo natřeného dřívka, přelomená ve dví, rozsekaná na třísky silou lásky.

Mrazivá ocel plná ohně v jeho kapse znenadání vychladla. Láska mu otevřela oči pouhými slovy plaché dívky. Udivena tím zázrakem prožívala nyní stejný šok pomáhajíc čerstvě zrozenému chlapci na nohy. Jeho dech se třásl vzrušením spolu s jejím, když ho objímala. Byla přesně taková, jakou si ji vymodeloval z pouhé vůně krásy. Instinktivně položil svoje rozechvělé rty na její a políbil ji jako ve snu. Snil pravou nezničitelnou lásku uprostřed reálného světa bez zábran. Se zavřenýma očima ji pomalu ochutnával nekonečným polibkem. Byli jako jedno tělo, jedna duše, láska je pojila v jeden celek až do konečné stanice na kraji půlnočního velkoměsta.

Držíce se za ruce čekali společně, až se otevřou dveře prázdného pochmurného vagónu. Byla to poslední překážka na cestě do opravdového světa, který potud nespatřil. V jedné ruce hladil dívku, již vnímal jako ztělesnění nejčistšího citu, v druhé stále svíral smrtí nabitou věc, snad se jí hodlal někde co nejrychleji zbavit. Zvoneček vějířovitých dveří se ponenáhlu rozezněl, oranžové světélko hlásilo výstup skokanů mezi oblaka, oba se nadechli a se zavřenýma očima pomalu se zájmem naslouchali, jak se jim otevírá opona plného života.

Dveře pozdní večerní tramvaje se otevřely zašustěním tvrdého plechu zvětralého prachem ulic. Poslední krok je dělil od pevné studené země plné louží a trouchnivého listí. Otevřel oči. Neváhal. Pro lásku zde neviděl místo.

Prostřelil si hlavu uprostřed mdlé tmy tichého podzimu. Bezvládné tělo se sesulo na betonový chodník do mrazivé louže plné nedopalků. Zabarvila se do červena. Zkrvavený zbytek slepcova bílého proutku ležel opodál zahalený dýmem kouřící zbraně. Dívka pochopila.

Střípek bílého proutku v její ruce již neznamenal prokletí, slepotu. Slepé byly krůpěje krve na úlomku nešťastného dřívka, než je všemocná láska zbavila domnělé temnoty, aby jim výstřel směl ukázat cestu skrze pravdu. Slepá byla mysl vyvoleného, který ten dar nechápal díky tlaku zevnitř. Sen. Tlak. Snažil se rozbít tmavé milosrdné zrcadlo vzácného nitra. Proměnit jej konečně ve vysněné střepy. Otevřít mu oči, najít pravdu za stěnou ze skleněné matné temnoty. Tlak požádal o pomoc smrt. Smrt přivedla tlak k lásce. Láska je nejmocnější silou života. Ona rozhoduje o našich osudech, darech, smrt je pouze převozníkem, slabým dělníkem. Láska mu otevřela oči, vzala si zpět, co tlak nepotřeboval, o co nestál, aby to předala dál. Poslední krok. Porod. Svět. Šok.

Výstřel. Smrt je pouhou porodní bábou, jízdenkou. Novorozenci v ruce nabitou volbu neunesou, zbývá zvyk, svět, tlak. Štípnout jízdenku do jiné tramvaje pro něj bylo snadné. Stanice láska. Nastoupil.

Zvednout krví znásilněnou zbraň z mokré země krutého světa pro dívku nebylo těžké. Ještě žhavé kouřící ústí hlavně na něžném spánku jemně hřálo. Druhý náboj ji lákal za ním. Spoušť. Znovu se narodila. Tlak. Výstřel.

Láska přetrvá. Prolétlo jí hlavou těsně před masem svištící kulkou. Láska je věčná.