Je už podvečer, a tak jdu jako každý den vyvenčit své psí kamarády do obecních bažin, kterým se v naší pohraniční vesnici honosně říká "park".

Za vrátky už na mě čeká můj mazlíček Šarínek a toužebně kňučí a vyje; jódluje a trylkuje jako kanárek.

"No, hned půjdeme, moje lásko. Jenom ti ještě nasadím košíček na hubičku. Musíš košíček, miláčku! No tak, nastav už tu svojí tlamu."

Šarik je krásný, urostlý, nebo spíš přerostlý, německý ovčák v nejlepších letech, a náhubek na tlamě bere jako pohanu. Při nasazování stále čumákem uhýbá na stranu.

" No tak drž, potvoro. Lidi nevědí, že jsi hodný pejsek a že jim nic neuděláš. Bojí se tě, protože jsi velký kolohnát."

Velký kolohnát je přítulný a mazlivý, ale úplně hodný pejsek to také není. Odhání a napadá ostatní psy, a to bez rozdílu velikosti. Ze všeho nejradši ale malé jorkšíry. Ty chlupaté pejsky mezi dva chleby; asi si je plete s kočkou.

Nedávno jsem viděla v televizi, že majitelka pejska za toho svého ubožáčka, kterého museli držet na kapačkách, aby vůbec přežil, chtěla odškodnění půl miliónu po chudince veterinářce, která se ho marně snažila udržet při životě. Že prý to byl nejmenší pes na světě! A co kdyby Šariček na takového narazil? To bych pak musela prodat grunt a vykopat si zemljanku v lese.

Konečně má kolohnát Šarik tlamu v náhubku a teď mě čeká další nelehký úkol. Pod nohama se mi totiž plete a svíjí další chlupaté psí stvoření. Je to moje zlatíčko, pětiletá pitbulí kníračka Aminka.

Když je to v klidu, vypadá to, jako černý knírač střední. V klidu to není nikdy! Dokonce i ze spánku vrčí, chrochtá, poštěkává a kosmaté nožky stále hrabou. Jenom jednou po narkóze byla tak klidná a ubohá, že jsem volala veterináře, že umírá, a vůbec jsem nevěřila jeho ubezpečování, že bude v pořádku. Pan doktor ale měl pravdu, a Aminka mě o tom přesvědčila už za pár dnů, když vesele devastovala zahradu, a zakrátko pak dohonila všechno, co zameškala.

Na Amince její tatínek, potulný pitbul, vidět není, ale cítit je pořádně. Aminka je černý běs a můj noční děs. Střídavě se mi zakusuje do jedné i druhé nohy, občas stisk povolí a obrací ke mně věčně uslintanou tlamu, cení ostré zoubky a výhružně vrčí a chrochtá. A tohle všechno provádí mně, svojí paničce, která se s ní pět let piplá, a vychovala ji od štěňátka.

Opakovaně se bezvýsledně pokouším zapnout karabinku do kroužku na obojku. Je to stejné, jako navlékat nit do jehly, se kterou vám stále někdo ucukává. S tím rozdílem, že při navlékání jehly vám žádná zubatá tlama nechňape po ruce.

Teď se ta moje zlatá kočička zmocnila volného konce vodítka, zakousla se a zuřivě s ním třepe. Zase to bez proutku nepůjde! Je mi to líto, ale co se dá dělat? Naši psi nás vychovávají, a ze mě, staré dobračky, se pomalu, ale jistě, stává Brutální Nikita.

Chápu se proutku, který leží na zemi. Vlastně to ani proutek není, ale kousek suchého chrástu z černobýlu; o motýla bych ho přerazila. Ale vypadá dost mohutně, a psi ho asi chápou jako pořádný klacek. Několikeré švihtutí po zubaté tlamě napraví vzpurnost. Aminka praští tělem o zem, bleskurychle se převalí na záda, roztáhne všechny čtyři pacičky a ztuhne. Tady mě máš, paničko, jsem ti vydaná na milost a nemilost, dokonce už nejsem ani živá!

Konečně můžu připnout vodítko. Nastává další fáze: stavění ztuhlého psa na nohy. Jde to dost špatně, protože se kácí. Konečně strnulost povolí a začíná nové kolo zběsilého tance. Ještě, že vlčák Šarik je tak klidný a trpělivě stojí a čeká, až je jeho kamárádka přemožena a připoutána. Kdyby začali řádit oba najednou, rozhodně bych neměla proti nim žádnou šanci.

Sláva, oba mí miláčkové jsou ke mně připoutáni a můžeme vyrazit.

Teď hlavně brzdit! Zapírám se patama o zem a volnou rukou zacvakávám zámek na dvířkách od zahrady. Rychle se chytám zábradlí u schůdků. Hlavně vydržet první nápor, aby mě neshodili se schodů. Nejhorší je, když táhnou oba jedním směrem. To se dá ubrzdit stěží. Šarik má asi padesát kilo, Aminka dvacet. Já mám jenom šedesát, takže jedu.

Takováhle situace nastává ale jenom, když je v dohledu kočka nebo paní Mrkvičková, která jim nabízí salámek. To pak musím využívat všech nerovností terénu, abych se na nich zachytila a nebyla odvlečena. Naštěstí mají oba psi různé temperamenty a také různý názor na to, kterou cestou se půjde. Aminka, kterou pět let učím chodit u nohy, se většinou plete pod nohama. Povel "K noze!" chápe jako povel k zakousnutí do nohy. Působí tak jako protizávaží.

Při tomhle způsobu procházky mi sice už odvlečení nehrozí, zase se to ale dost podobá středověkému napínání na skřipec.

Suchým chrástem biju přítulné zviřátko po zubaté tlamičce a Aminka konečně pouští rozhryzanou holínku.

Hyjé, smečko, vzhůru do bažin!