V prvním pokoji zahrada;

-

 

Po zbytcích bytu maklury,

                  šípkové keře a dříny-

 

Lucie, vidíš tady ty stromy?

  V kuchyni rostou navíc břízy.

A v koupelně dělávám po nocích

                               křtiny.

 

Pohledem přes balkónové sklo -

    noční pantograf drží směr

    jako blázen v hospodě.

V bytě je prázdno, a mimochodem ráno.

Všude poházené listí z opadaných bříz

           a uprostřed druhého pokoje- lampa.

 

Jednou jsem se v tomto bytě zatoulal.

Hledal jsem cestu zpátky mnoho týdnů

                    a mezitím potkal pár lidí

                                                      a Lucii.

 

Jako kdybych našel něco,

                                           co jsem ztratil.

 

Vzpomínám si,                                            

                       na cestě zpět,

jak zatáčkou z jednoho pokoje do druhého,

sviští Eliška Junková a vystupuje z Aerovky

                              tak, jak ji pánbů stvořil-

         s bílou čapkou, závodnickými brýlemi

                                a nezdolným úsměvem.

Jednou se stalo, že v třetím pokoji

napadl první sníh.

Jak se má, prošel jsem se jím s Lucií.

 

Tak kouzelně ještě nikdy nenapadlo,

jako kdyby …-

 

nedopověděla a něžně v teplé ruce

                                                      topila sníh.

Do čtvrtého pokoje nechodím.

Celý rok tam padá listí

a k slunku neustále stoupá dým.

 

Bojím se, že Lucie zjistí,

když otevře dveře,

že je tam hřbitov.

 

Pak ztuhne a

nebude se moci hnout,

ba ani dveřmi probít.

 

A ten pocit, právě

proto tam nechodím,

ji bude chtít vhrobit.

V noci byt

v bytě klid

         v klidu bytu-

 

pátý pokoj-

       Lucii

       sněhusnítku.