Píšu Ti pohádku, kvítečku, píšu Ti pohádku na přání, protože vím, jak moc po pohádkách toužíš, jak moc je máš ráda. Píšu Ti pohádku na pivní tácek dokolečka, pohádku pro Tvé krásné oči, pro Tvé naslouchající uši, pro srdíčko, které v sobě nosíš. Píšu Ti pohádku a směju se u toho na kluka v modrém tričku, který tu nade mnou už nějakou chvilku zvědavě postává. Má krátké světlé vlasy a mluví Tvým jazykem.

"Čo to píšeš?" zeptal se, sotva jsem stihnul dokončit první řádek.

"Píšu pohádku."

"Píšeš rozprávku? A o čom je ta rozprávka?"

"To zatím nevím," odpovídám mu pravdivě, "je to pohádka na přání, pohádka pro jednu moc milou dívenku."

"A ako sa volá?" ptá se ten kluk a já, místo abych odpověděl, schovávám bradu do dlaní a vzpomínám na Tebe. Ale on je zvědavý a netrpělivý; a proč se tomu divit, vždyť zvědavost a netrpělivost k jeho věku náleží.

"Ako sa volá a je zďaleka?"

"Zdaleka," říkám mu, "velmi zdaleka."

Jenže on se nenechá odbýt a táže se mě: "Je tu? Je tu niekde s nami?"

A já mu odpovídám Tvým jazykem: "Je, je tu s nami, aj keď ju nikto nevidí."

"Bože, povedz meno, povedz!" naléhá stále ten kluk, jakoby Tvé jméno bylo v tu chvíli tou nejdůležitější věcí na světě. "A to jej čítaš každý večer rozprávku?"

"Ano, skoro každý, najčastěji tu o modrém motýlu, má ji moc ráda, chce ji slyšet znovu a znovu."

Najednou přiběhly jiné děti a zvědavý kluk odběhl s nimi. Ztratil se stejně náhle, jako modrý motýl z mojí pohádky a já si uvědomil, že už dnes večer asi žádnou novou pohádku nanapíšu. Ale vůbec mi to není líto, protože jsem rád, že jsem potkal kluka v modrém tričku. Snad se nebudeš zlobit, kvítečku, když Ti místo pohádky budu vyprávět právě o něm.