Stíny navždy rozeštvané
smutně víří tmou
mění krásy nepoznané
nekonečnou hrou.

Tichý výsměch v jejích očích
krůpěje krve na listech kapradí
z víry jen popel a prach a
hvězdy, věrné hvězdy, které tě nikdy nezradí.

Plamen tančící v slzách vzpomínek
hořkých, slaných, bez naděje
hoří, spaluje, co bylo a je
bouří se moře, země se chvěje.

Vítr přináší vůni přešlých dní
kaskády, laguny, ztichlé noci
smích bez žáru zamrzl na rtech a
sivá, prašná země bez pomoci.

Stín racka křičí v dáli
beze snů, ve vírech světlušek zahalen
vyprahlá země bez vody
ach prázdná pláň, tichý sten.

Vějíř rozprašuje slzy, ty poslední
toulavé kroky utichají za obzor
zítra, zítra snad, ach
vždyť já ji měl tak..., černý mor.

Procitnutí, jitro s červánky barvy rudé
smývá chtíč noci, tmy navždy ztracené
tmy, která pokrývá závojem vše kruté,
kruté, duté, bezhlavě krocené.

Řeka se vrací a břeh je prázdný
není víry, není již člověka
co čekal by, již jej není
není toho, kdo čekal by po setmění.

Není slov, není, již jich není
víc není slov, jež řekla by
zašeptala, pověděla, porozuměla
víc není slov, jež řekla by:

Líce chladí pláč bez slz a vzlyků
již nehraje si Měsíc s tvými vlasy
s rty tvými, s krajinou nepoznanou
s ohněm v srdci, jehož ztratila jsi.

Vlny se vrací úbočím, ze strání
blankyt nebes se poddává chladu
havran krouží, letí a vrány
ach ty také; a svíce ztrácí svoji vládu.

Ach vlny, vlny se vrací po úbočí
už žádná z nohou nevykročí
bránou strachem potřísněnou,
údolím, dolem, roklinou.

Dávno to je, kdy cítil jsem
ten letmý dotek hebkých perutí
které odešly neznámo mi kam
per, která svévolně si vynutí
abych zůstal. Sám, jen sám.