V tomto dílu bych vám ráda přiblížila další dvě cesty v okolí Moabu, na něž máme velmi příjemné vzpomínky. První z nich je cesta po Bílém okraji, tak zvaném White Rim Trailu. Je to jeden z  nejdelších a nejkrásnějších trailů, které můžete v Utahu absolvovat, a jehož pouhé vyslovení vyvolává příjemné mrazení v zádech a oživuje vzpomínky na studenou noc a zářivé ráno v poušti. Už teď vím, jak těžké bude napsat něco o White Rimu – slova jsou často na tu krásu příliš hrubá.

Druhá z nich je “cesta ke kuřatům”, jak jsme obratně překřtili Chicken Corners Trail, neboli “trail ke koutům kuřat”, kam jsme původně ani jet nechtěli. Jenže člověk míní, pán bůh mění. A jak jsme byli nakonec rádi!

White Rim Trail

Národní Park Canyonlands (Země kaňonů) byl založen roku 1964 a rozkládá se na ploše 527 čtverečních mil (1350 čtverečních kilometrů) jihozápadně od Moabu. Uprostřed Země kaňonů se do tvaru písmene ypsilon stékají řeky Colorado a Green river (Zelená řeka) a dělí tak Canyonlands na tři části. Mezi snoubícími se řekami roste do výše sedmi set metrů “dvoupatrový dort” Island in the Sky, na levém břehu Colorada se rozkládá část pro své typické skály zvaná The Needles - Jehly a na pravém břehu Green river je oblast zvaná The Maze, Bludiště.

Nejzajímavější a nejnavštěvovanější je Island in the Sky, neboli Ostrov v Nebi, domov stovek pouštních kamzíků, kojotů, lišek a barevných ještěrek. Čtyři sta metrů nad hladinami řek se tyčí první patro masivu Ostrova a dalších tři sta metrů vysoké je druhé patro, které tvoří vyhlídkovou věž a nabízí jedinečné pohledy na tuto zvláštně nádhernou krajinu. Pro svou bílou barvu je okraj prvního patra masivu zván White Rim a právě jej kopíruje i “náš” stomílový trail.

Součástí White Rim trailu je i Shafer Trail Road, kdysi stezka pro nákladní auta společnosti, jež před rokem 1964 těžila v Canyonlands uran. Se Shafer trailem jsme se seznámili hned třetí den pobytu v Moabu, kdy jsme byli prozkoumat indiánské malůvky na skalách kopírující pravý břeh Colorada, tzv. Potash Road a z Potash Road se napojili na Shafer Trail z východu. Celkem slušná Shaferova cesta na dně kaňonu se mírně, leč neúprosně vlnila směrem ke tří set metrové kolmé stěně masivu a nám vrtalo hlavou, kudy bude pokračovat. Nikde ani stopy po nějaké cestě. Pod stěnou už nebylo o čem polemizovat, cesta široká právě na jedno auto se v prudkých serpentinách vrhla přímo do stěny. Ve vrchních partiích ležel ještě sníh, zejména pak v zatáčkách, kam se nedostalo sluníčko, a se stále se zvětšující šachtou vpravo metr od auta jsme cítili lehké šimrání okolo žaludku. Poslední čtvrtek v listopadu, na den Díkůvzdání, jsme první metry White Rimu absolvovali právě zde, jenže cestou dolů, což zdaleka není tak hrozné, protože člověk alespoň vidí, kam jede a co ho čeká.

Budka se závorou a cedule – to jsou ve většině případů oficiální vjezdy do Národních Parků ve Spojených Státech. Ani v Canyonlands to ono listopadové ráno nevypadalo jinak, jen domeček pro “strážce brány“ byl ještě opuštěný. Po několika stech metrech následovalo Visitor Centrum, kde se v těchto případech platí vstupné a čerpají informace. Vstupné se platí za auto a obvykle činí asi deset dolarů. Pěší, kterých je poskrovnu, zaplatí dva až tři dolary. Výhodou je Golden Eagle Passport, který stojí padesát dolarů a opravňuje automobil držitele s celou osádkou ke vstupu do všech Národních Parků USA po dobu jednoho roku. Vydává se na jméno a je nepřenosný. Existuje i řada dalších výhod a slev – pro rodiny, pro veterány, pro studenty, pro seniory…. Úplný přehled těchto slevenek najdete u pokladny každého parku. Parky – jak národní, tak i státní - většinou skýtají možnost ubytování v kempu, přičemž cena kempu je obvykle zahrnuta v ceně vstupu. Výjimkou je tzv. backcountry permit, neboli povolení k přenocování ve volné přírodě. V Canyonlands stálo pětadvacet dolarů na noc, jenže my, přestože jsme už dlouho dopředu věděli, že budeme zůstávat přes noc na White Rimu, jsme toto upozornění přehlédli a tak se stalo…. Ale nebudu předbíhat událostem.

Zkrátka jsme to ráno vyrazili a ve Visitor Centru si nechali zkontrolovat Golden Eagle pas a dostali nějaké mapy. Pro prvních pár mil jsme věděli, co nás čeká. Nikterak obtížný, jen lehce morálový Shafer Trail. Pohled dolů na nitku silnice vlnící se ve stěně pod námi byl fascinující a velmi, velmi “vzdušný”. Svítilo sluníčko, obloha byla jasně modrá bez jediného mráčku a celé to ráno bylo předzvěstí krásného dne. V červeno-hnědo-béžové stěně skotačili kamzíci s velkými zakroucenými rohy. Američani je nazývají Bighorn Sheep, velkorohá ovce. Jeden z kamzíků měl na krku obojek s vysílačkou, což v té pustině působilo více než komicky. Evidentně byli na lidskou společnost zvyklí, protože klidně stáli a z výšky asi deseti metrů si nás pozorně, možná dokonce posměšně, prohlíželi. Pořídili jsme pár fotografií a “frčeli” dál.

O tři sta metrů níž začínal opravdový White Rim. Kam oko dohlédlo rudohnědá zem, pískovcové skály a pusto. Prašná cesta rovná jak podle pravítka mizela v dáli. Po několika rychlých mílích nás dovedla až na samou hranu masivu. Viděli jsme na klikatící se Colorado někde v hloubce pod námi a pravěkou vodou rozervanou zemi na druhém břehu. Na obzoru se rýsovala malá pyramidka a něco, co mi připomínalo Bratislavský hrad. A pak jsme jeli dlouhou dobu podél okraje a scenérie okolo nás se neustále měnila a nabízela stále nové a nové pohledy, přestože jsme stále kopírovali hluboké kličky Colorada. Míjeli a objížděli jsme hrady a zámky, mosty a veliké sochy, vše tak bizarní, že si to člověk chtě nechtě spojoval se Salvadorem Dalím. Neustále jsme měli chuť ptát se “jak je tohle možný” a civěli jsme na tu nádheru s ústy dokořán. Občas jsme zastavili a zkoumali kvetoucí kaktusy, kamínky, pozorovali řeku, fotili tu přírodní výstavku a nepřestávali kroutit hlavami. Na Musselmanově mostě (Musselman Arch) jsme vyváděli jako malí a riskujíc zdraví, předváděli prostná. A zase jeli dál. Míjeli jsme skalní útvary pojmenované někým, kdo měl příliš bujnou fantazii a bavilo nás představovat si a hledat ve skále pradlenu, anděla, jelena, babu s nůší a podobně.

Z hlediska sportovního nebyla první třetina trailu příliš náročná. V druhé třetině se ale začal vlnit a kladl před nás různé překážky v podobě prudkých skalních prahů vzniklých kdysi dávno, když se kompaktní kamenná deska zlomila a posunula. Ty jsme přejížděli velmi pomaličku “co kolo kolo mine”. Pak jsme projeli jakýmsi průsmykem a okolní scenérie včetně cesty se jak mávnutím kouzelného proutku kompletně změnila. Nalevo jsme míjeli mapou zmiňovaný Monument Basin, volně přeloženo Základnu monumentů, což byl malý široký kaňon, kde matka příroda nashromáždila svá nejcennější díla a vytvořila tak překrásnou galerii oblouků, totemů a lidských postav.

U Monument Basinu jsme předjeli nablýskaného Landcruisera naloženého početnou Kalifornskou rodinkou s nepříliš nadšenými dětmi. Po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že rodinka se chystá spát v Murphyho kempu kousek za polovinou trailu, ale že si místo nerezervovali, protože nepředpokládají, že by tam někdo byl, a když, tak že se tam určitě vejdou. Začali jsme matně tušit, že jsme něco nezvládli. Opustili jsme Amíky a za malou chvilku dorazili k rozcestníku, který značil lehčí polovinu trailu za námi a inzeroval asi mílovou odbočku ke kempu White Crack, Bílá trhlina. Ke kempu vedla písčitá cesta mezi kaktusovými poli. Kemp samotný byl obrovský rovný plac s decentně umístěnou čistou kadibudkou s obrovskou zásobou toaletního papíru. (Tento poznatek na nás učinil hluboký dojem. Celý zbytek cesty jsme se pak zamýšleli nad tím, jak asi zabezpečují pravidelný odvoz fekálií. Nakonec byla vytvořena velmi prostá teorie. Franta dostane jídlo na týden, nové toaleťáky, vezme terénní “hovnocuc” a vyrazí.) White Crack byla hluboká trhlina na špičce masivu, která se dala přeskočit. Z masivu byl výhled do tzv. Nižšího bazénu (Lower Basin) a kdesi v dálce se dalo tušit Colorado.

Když dorazili hluční Kaliforňané, pokračovali jsme v cestě. Byly dvě odpoledne. Pět a půl míle před námi byl další kemp, Kaliforňany zmiňovaný Murphy. Cesta se začala stávat spíše necestou, klikatila se nemožně úzká ve stěně masivu, až jsme měli strach, že Bobíka na pravé straně odřeme. Před Murphyho kempem začala prudce šplhat do kopce a v nejvyšším bodě, kdy nalevo od auta byl dvacetimetrový krpál dolů, se prudce stočila doleva na malou plošinu vybíhající z masivu a byli jsme tam! Malému kempu vévodil obrovský oblý balvan a nepostradatelná kadibudka. Vzdušná Murphyho vyhlídka nabízela filozofický pohled na nekonečnost zvrásněné rudohnědé země a na geologický útvar, který někdo pokřtil Murphy Hogback, což si netroufám přeložit, neboť hog je jateční vepř či nenažranec a back jsou záda.... Ani jednu kombinaci to nepřipomínalo.

Byly tři hodiny, slunce vypadalo, že je v nejlepším, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme ještě dál a přespíme v asi deset mil vzdáleném kempu zvaném Candlestick, Svíčka. Necesta byla nemilosrdná a velmi často jsme z permanentních 4x4 řadili redukci. Jak prudce se vyjíždělo k Murphyho kempu, tak prudce se z něj sjíždělo. Dál cesta kličkovala mezi skalkami a znovu se zakusovala do masivu, čímž vznikaly prudké výjezdy a sjezdy v jakýchsi suťovitých kopcích. Asi dvě míle před Candlestickem se s definitivní platností znovu umoudřila a zavedla nás zpět k okraji masivu.

Sluníčko se sklonilo k obzoru. Objížděli jsme “díru” Soda Springs Basin, Bazén sodných pramenů, zbarvenou v půdě obsaženými chemickými prvky do světle zelena, a kdesi v dálce na jejím dně se poprvé zaleskla Green river. Před námi se objevil bílý Wrangler a napravo za “sultánovým palácem” vylezla skalka podobná vztyčenému prostředníku. Skály okolo změkly pod posledními slunečními paprsky. Auto uhánějící před námi jako by bylo signálem, že si také máme pospíšit.

Za Průsmykem Turků (Turks Pass), který byl v mapě označen jako poslední těžké místo před Candlestick kempem, ale těžký nebyl, se krajina otevřela a spatřili jsme kemp, kde již stál bílý Wrangler. Kemp pro pět stanů ležel asi padesát metrů od okraje masivu a v dálce za ním se jak totem tyčila věž, která dala kempu jméno, Candlestick Tower. V kempu už parkoval mimo Wranglera miniaturní obytný náklaďáček a v křesílkách u stolečku pozoroval západ slunce asi pětatřicetiletý pár. Ještě než jsme stihli vypnout motor, přihnali se k nám a zejména žena začala vykřikovat, že ona si zaplatila povolení k přespání a rezervaci v tomto kempu a my ať si tedy jedeme jinam. Muž, evidentně rozpačitý z ženina chování, namítl, že místa je zde dost, ale i on dostal svůj podíl. A tak jsme zjistili, že jsme povinnosti neučinili za dost, jelikož nemáme ani povolení k přespání, ani rezervaci a houstnoucím šerem se vydali k dalšímu kempu.

Tím byl Potato Bottom camp, kemp Bramborové dno. Sousedil s Green River a jediné, co si z jedenáctimílového úseku mezi oběma kempy pamatuji je, že jsme černočernou tmou neustále klesali dolů k řece a doufali jsme, že jedeme správně. Jakmile se setmělo, teplota v poušti klesla o dobrých osm stupňů a stále se ochlazovalo. Cesta byla naštěstí přívětivě jednoduchá, proto jsme už v půl osmé stavěli stan v naštěstí liduprázdném táboře a za další půlhodinu už jsme navlečeni ve všem, co bylo po ruce, leželi ve spacácích. Uspávalo nás vytí pouštních kočiček.

Po ledové noci (teplota klesla hluboko pod nulu) přišlo nádherné ráno. První sluneční paprsky rozehřívaly naše prokřehlá těla a až teď jsme zjistili, jaké štěstí, že jsme nezůstali ve “Svíčce”. Náš kemp byl daleko hezčí a pravděpodobně i mnohem lépe situovaný. Za kempem tekla Zelená řeka a na druhém břehu byly fantastické skály. Vařili jsme zrovna snídani, když okolo nás projel bílý Wrangler s usmívajícím se a mávajícím mužem a obytný bouďáček s nasupenou ženou, která nám nevěnovala ani pohled. Nu což, i tak se dá trávit den Díkůvzdání!

Navzdory krátkým dnům a dlouhým nocím, ujeli jsme v prvním dni téměř osmdesát mil White Rim Trailu a tak nás nyní dělilo od konce něco málo přes dvacet. Okolo desáté jsme vyrazili na cestu. Trail teď téměř neopouštěl řeku, kopíroval její zákruty naprosto přesně. Terén tvořily prašné naplaveniny a ve vyšších partiích skála. Po asi pěti mílích se trail zúžil na šířku auta, zakousl do masivu a vyrazil prudce vzhůru. Hladina temně zelené vody se začala vzdalovat. Nedokážu si představit, co bychom dělali, potkat v těchto místech protijedoucí auto. Jedno nebo druhé by čekalo dlouhé a nebezpečné couvání. Přesto jsme později odhlasovali tento úsek jako nejzajímavější a nejhezčí.

Konečně jsme byli “v prvním patře”. Trail vedl asi dvě míle šutrovatou pouští, než začalo závěrečné stoupání na “vyhlídkovou věž” Islandu. Serpentiny podobné těm na Shaferově trailu však byly v zákoutí, odkud nebylo vidět nic jiného než malý úsek řeky. Alespoň nic nerozptylovalo řidiče, jehož pozornost byla více než na místě. Nahoře trail asi po míli končil cedulí označující hranice parku, ale k silnici nás čekal ještě pořádný kus po “Coloradských vlnkách”. Za zážitek ze sta mil White Rim Trailu však tato oběť určitě stála.

Chicken corners

Chicken corners trail nepatří mezi nejznámější, ale doporučuje se jako jeden z nejhezčích a také velmi hezký a příjemný je. Nabízí nádherné výhledy na řeku Colorado a terén v červené skále s několika exponovanými místy - opravdovými lahůdkami pro řidiče. Chicken Corners znamená v překladu, jak jsem již v úvodu uvedla, něco jako “kouty kuřat” a málokdo tuší proč.

K Chicken Corners jsme se vydali časně jednoho krásného listopadového rána po vydatné americké snídani. Mohlo být tak okolo deváté, když jsme projížděli po Kane Creek Road lemující Colorado a na masivech po druhé straně silnice očima pátrali po doporučovaných indiánských malůvkách. Jen díky ceduli jsme je zanedlouho našli. Američané říkají indiánským malůvkám Rock Art (odborně Petroglyfy) a jejich poškozování – rozumí se tím dotýkání – se velmi tvrdě trestá. Pokud vás při ohmatávání památky někdo spatří a udá, zaplatíte okolo dvou set tisíc dolarů pokuty a půjdete na pět let do vězení. A o co se vlastně jedná? Petroglyfy jsou indiánské symboly vytepané, vyražené či vyryté do skály. Jsou až tisíce let staré, tím pádem velmi křehké a lidský tuk a pot z rukou je může nenávratně poškodit. Petroglyfy představují často celé výjevy a scény z  lovů či obřadů a v minulosti také informovaly ostatní příslušníky kmene o situaci a událostech v dané oblasti. V okolí Moabu jsou především památky na lid kmene Anasazi, Fremont a Ute.

Šťastně jsme se kolonami aut vymotali z Moabu a poslední asfalt nám zůstal za zády. Mezi prvními skalami jsme znenadání dojeli průvod tří velbloudů s jezdkyněmi a snažili se nedát najevo, jak moc se divíme. Samozřejmě jsme pořídili fotografii této rarity a ještě víc jsme se divili, když jsme zjistili, co na fotografii je. Jezdkyně vedoucího velblouda totiž zírá do objektivu s otevřenými ústy, jako bychom my byli něco neobvyklého! Minuli jsme poslední parkoviště přeplněné bicykly a bikery, poslední kadibudku a osaměli jsme

Šotolina skončila u brodu Kane Creeku, který mapa nedoporučovala překonávat v případě vysoké jarní vody. To naštěstí nebyl náš případ a potok jsme hravě zvládli. “Beyond the ford, stay with the best-looking road…” radí průvodce a přeložit se to dá asi takto: “Za brodem jeďte po cestě, která vypadá nejlépe…“ A tak jsme se snažili. Co dělat, když se názory na kvalitu cesty diametrálně liší, už průvodce neříká… Proto se stalo, že jsme se několikrát zamotali a nebýt kompasu, hnijí naše mladá těla v Utažské poušti. Od brodu začala cesta šplhat  serpentinami k průsmyku Hurrah, jehož vršek je téměř přesně v polovině trailu. Následoval stejně prudký sestup zpět k potoku. Trail se motal mezi hromadami červeného kamení a kompaktní skály vidět nebylo. Asi po dalších sedmi mílích jsme přijeli ke křižovatce s Lockhart Basin Trailem a mysleli si, že máme vyhráno – k Chicken Corners zbývaly čtyři míle. Čas jsme měli poměrně dobrý, proto jsme se rozhodli, že si uděláme malou zajížďku a podíváme se k místu, které bylo označené v mapě jako Very difficult 4WD maneuver čili “velmi obtížný 4x4 manévr”. Místo bylo vzdálené asi míli a cesta k  němu byla sledem mnoha velmi těžkých 4x4 manévrů! Celá cesta vedla nyní kompaktní skálou a neustále vytvářela překážky hodné lezeckých bot, maglajzu a lana. Když jsme k projetí skalkami museli Bobíka naklopit do úhlu pětatřiceti stupňů, shodli jsme se, že už nebudeme pokoušet štěstěnu, která nám do této chvíle neobyčejně přála a vydali se dále po svých. Terén byl tak členitý a nepřehledný, že jsme místo stejně nenašli – tak jako desítky chudáků před námi, jejichž stopy jsme sledovali… Pročež jsme pokračovali dál.

Místo, ve kterém je trail skřípnut mezi vysokými skálami nalevo a bezednou propastí napravo je Chicken Corners, kam jsme šťastně dorazili. Cesta se dále zužovala ve starou koňskou stezku, ale nedalo se po ní jet dál, než jednu míli, protože posléze končila sto dvacet metrů nad zelenými vodami Colorada. Z poloostrova Chicken Corners ohraničeného kličkou Colorada zvanou Goose Neck (Husí krk) byl na druhém břehu nádherně vidět Dead Horse Point, Místo mrtvého koně – podobný, ale snad ještě krásnější poloostrov. Když jsme se dosyta vynadívali, otočili jsme Jeepa a s myšlenkou, že dobrodružství zdaleka nekončí, jsme se vydali tou samou cestou zpátky.