V mé hlavě si hraje vítr. Asi stárnu.

Autobus drncá. Za okny ještě leží temný vír prachu s bělounkou průhlednou vatou tiše se otírající o trávu luk. Měla bych chvíli spát, bude to dlouhá cesta. Přemítám, že zase utíkám.

Běžím po cestě, stejnou trasou, unikám dechu času, jenž mi proudí po spojích v mysli, klopýtám za dnem a nocí, snažně se je předstihnout.
Jsou u nosu, v plicích a v žaludku, možná i trochu tlačí v krku. Slané, mokré kapky rosy. Bolí to, spíš otupuje. Spící mrtvolka přemýšlící...

Autobus staví. Nastupují a vystupují cestující. Přichází svítání? Slabé paprsky světla se zatím marně snaží prodrat skrze ležící péřovou přikrývku.

Přes uličku se neohrabaně škrábe na sedačku asi čtyřicetiletý chlap s mohutným nosem. Vidím, jak mu tiká druhé oko. Asi vycítil, že ho pozoruji, jeho tvář se v tu chvíli natočila na mě a já se úlekem přitiskla na mrazivé sklo okna. Druhé, celé bílé, malé oko bez duhovky a panenky, střídavě na mě cukalo s druhým a mžouralo. Přetáčel zrak i hrozivou tvář mezi světlem nad námi a mou sklíčenou tváří strachem. Šílený, netvárný úšklebek na rtech a jeho přesunující se tikavý pohled na mě a na světlo, mě vyděsil. V černém oblečení se značkou na rameni čehosi jsem hledala znak utíkajícího cvoka z blázince, v kufříku a po kapsách zase zbraně a granáty.

Pan divný a šílený vyndává odkudsi obrovitou bílou knihu a velice zautomatizovaným a neobvykle zběsile rychlým pohybem ji otevírá. Prsty přejíždí po řádcích, hlavu zdviženou k světlu, škube očima a se slastným výrazem šílence čte cosi napsané v Braillově písmu. Otáčí velikánské stránky stejně podivným způsobem, stejně rychle, stejně prudce.

Studené světlo již bylo vlito do náruče dne, když jsem si všimla, že nevidomí vystoupil. Seděla jsem zas pár centimetrů od skleněné hráze, jež mě chránila před světem, a cítila jsem z ní křišťálový chlad zimy, ačkoli sotva začal podzim.

Štěstí. Měla jsem ho na prstech, rtech, v srdci. Když jsem se nadechla, proudilo a okysličovalo jím všechnu krev. Myslela jsem, že lítám. Tak krásnou má barvu. Sladce se třpytí v očích. Byl to den nebo dva? Zmizelo hned. Zabil ho. Ani si ho nemohu pořádně vybavit, v těle mi pluje jen hořkost nebo mrtvolnost, nevím, co to je, chci utíkat, utíkat za naivitou mojí lásky a andělů...

Zvedla jsem hlavu a prohlédla jsem si svůj bílý odraz v okně. Vypadala jsem méně živě než normálně. Bylo načase vystoupit, narychlo jsem se upravila a na poslední chvíli vylezla z autobusu. Vpadla jsem do zatuhlého rána mého otřesného světa...