MiKa (Občasný)

text má šmrnc, ale pro mě osobně je ten konec příliš naservírovanej, dopovězenej, asi bych ho jinak nastříhala

moc se mi líbí: "Prohrábnul jsem jí stůl. Jen tak lehce, nic osobního."  :))

ztratila (Občasný)

To jsou zdánlivě jednoduchý otázky, ale těžko na ně odpovědět:)

Já myslím, že ten recept neexistuje, každej si sype a míchá podle sebe.

První krok je už to, že si určitej zádrhel uvědomuješ. Druhej bod je vypsat se z toho. Necítím se jako povolaná vědma, co by ti měla radit, co a jak. Mně se třeba vyplácí přepisovat, jednu scénu přepisuju pořád dokola, oholím ji na kost - na druhou stranu je to náročný na čas i energii... Nebo otřepaný, ale vděčný zkusit jednu situaci popsat z více úhlů, různými způsoby. Obecně ale se nedá říct, že to, co mi nesedí by byla chyba, protože spoustě lidí to nepřijde, tak to ber jen jako takovou poznámku... A! Napadlo mě, že (i když samozřejmě je to povídka, nikoli scénář), možná by pomohlo víc ukazovat věci v průběhu, v akci a různý méně akční informace roztýlit do nich. To je možná už hodně troufalý, ale mám dojem, že to působí mnohem životněji, vytváříš určitý děj, pohyb - ta salónnost spočívá i v tom, že si často na docela výrazných plochách postavy a s nimi vypravěč říkají o svých snech, životních filozofiích, dojmech, rodinných historiích - což je úplně v pořádku, ale oni takhle pohodlně a v klídku často překulí i tu část textu, která by měla být nejnapínavější.

ztratila (Občasný)

... což nejde, pokud je ti střízlivě a uměřeně sděleno, že se děje/dělo něco napínavého.

ztratila (Občasný)

To s tím dopisem je trefný.

A trefný je, říkal mi to tuším g_morr: Jakmile mi něco začne bejt pohodlný, nechám to bejt a začnu dělat něco jinýho (volná parafráze)

Ale z vlastní zkušenosti vím, že to ej mnohem lehčí vyhmátnout a pojmenovat, než zlomit. Je to trošku jako salto - koukáš a říkáš si, tohle já nikdy, ani omylem - a za čas si na to vzpomeneš s celým tělem ve vzduchu, hlavou dolů:)

ztratila (Občasný)

Tak já jsem především netvrdila, že jdu pryč od všeho pohodlnýho.

Smysl toho g_morrova výroku, který se původně týkal tuším poezie, ale může se docela dobře vztahovat i k próze, vidím jinde – ovládneš určitou formu, gryf, má to svý kvality, dobrý ohlas – a ty to jedeš dál a dál, jde ti to lehce a není to průšvih – ale taky to nikam neposunuje tebe ani tvoje čtenáře (čímž nemyslím samozřejmě tebe konkrétně, ale libovolnýho autora).
Smyslem literatury je pro mě komunikace. Něco někomu nějak sdělit. Já si s tím hodně ráda hraju, protože vím, že mám taky spoustu tiků a nešvarů a omezuje mě moje pohodlnost. A na druhou stranu náročnost – v poslední době často předem vím, jak by co mělo vypadat – a pak se to pokouším velice krkolomně naplŇovat. Směřuju k literatuře tak vycizelovaný a vyleštěný na kost, aby čtenáři ani nepřišlo, že je to spousta slov, aby to vnímal jako obraz, ne jako slova. Píšu v několika fázích, nejméně ve třech. Do jednoho zápisníku píšu bez ladu a skladu. Když je zápisník na konci, pročtu si ho znova a vystavím (v dalším sešitě) příběhy. Koukám na stylistiku, různý varianty – potom to přepisuju do počítače a teprve tam vznikne skutečný příběh. Je to dost náročný. Ale mimo jiné ti to umožní mít od textu odstup.

Psát pro potěchu je fajn. Já myslím, že žádnej autor se nemůže zavděčit všem. Pro jednoho bude příliš doslovnej, pro druhýho tajemnej, pro třetího romantickej, pro čtvrtýho strohej… Já netvrdím, že to ej na sto procent špatně, jen  podotýkám, že tam jsou nápadný „tlumočící pasáže“. Možná by stálo za to někdy příběh ejn tak rozvést, nepřivádět do něj tlumočníka, kterej bude vyprávět, jak se tzo odehrálo, když to čtenář může mít autenticky v přímým přenosu na podnosu. Víš, jako třeba v Cimrmanech (!) je ta scénka, kdy nejdřív se královna ptá přímo Hamleta a potom vypráví: A kdyby tu byl, tak bych se ho zeptala – a co ty, Hamlete“ – Netvrdím, že to je za všech okolností špatně, ale jako standardní vyprávěcí postup by to chtělo výrazný energický zpracování – nejspíš, podle mě.

ztratila (Občasný)

Obojí asi jak kdy:) - A! Všimla jsem si kdysi, že nejlíp a nejradostněji píšu pasáže, které by mě jako čtenáře otrávili. Dokázala bych napsat desítky stran amorfních povídek odnikud nikam s nezřetelným doširoka otevřeným koncem - a nakopala bych se za to do zadku:) - Na druhou stranu na prosemináři na historii nám vtloukali do hlavy, že drtivá většina lidí, kteří píšou lehce a rádi, jsou grafomani - dokonce pouhá zmínka o tom, že píšeš rád, často a lehce byla braná jako urážka - a to podle mě taky úplně nevystihuje skutečnost. Tvrdit to na Totemu je samozřejmě pikantní ;)