Století ospravedlněných zločinů,
století těch nejodpornějších počinů,
jakých bylo lidstvo schopno učinit samo na sobě,
v hrůze, v chmurné době.
Lidé za ostnatým drátem
stojí za slabých nohách pokrytých blátem,
ve svých duších zlomených si ponechali jen ty zamlžené sny,
o nichž sní vždy, když nadejdou jejich poslední dny.
Z komínů stoupá nasládlý hnilobný pach mrtvých těl,
proč na této hrůze někdo lpěl?
Proč jen tohle utrpení,
v němž ani kapka soucitu není?
Nacističtí vrazi
na své vítězství sází,
zaslepeni touhou po jiném světě,
zaslepeni nenávistí v každé jejich větě.
Matky křičí, děti blednou,
muži skrývají strach, ale prsty ani nehnou,
život náhle dostává nový rozměr,
mezi smrtí a zoufalstvím již není žádný poměr.
Pro oběti již není šance přežít,
zejména když začalo sněžit.
Krutá zima zvěstuje všem konec,
v hloubi své duše již každý slyší svůj pohřební zvonec.
Na smrt čekají v agónii,
jsou smířeni, jsou v harmonii.
život z těl uniká,
naděje, jež pozvolna utíká.
Ale pro některé se dostává záchrany,
a proto nemusí mít zábrany
projevovat radost z přežití,
radost, za níž se nikdo neštítí.
Vyšli z vyšinutého pekla
bez naděje, která se jich už stejně zřekla.
Vyšli zněj, aby znovu začali,
a novou naději tak počali.
|