Čtvrtá směna

     Tak už zas. Budík, který Dana probudil, drnčel přinejmenším už deset minut. Rozespale vstal, zastavil onen obstarožní budík a vykonal to, co každý z nás ráno. Po nezbytném pohledu do zrcadla v malé, zšeřelé koupelničce se zachmuřil. Zarostlá tvář vypadala jako z béčkového hororu padesátých let. Minulého století. Když o čtvrt hodiny sešel po starých, drolících schodech, už si na svůj obraz ani nevzpomněl.

Až později.

     V továrně, kde pracoval a prakticky i žil, se jelo nonstop. Ranní směna právě nastupovala, střídala tu noční, která zase nahradila tu odpolední a ta zase ranní a takhle pořád dokola.

     Výroba konzerv se nesměla ani na chvíli zastavit. Psal se rok 2035 a latentní hladomor, sužující celý známý svět, byl příčinou nejen klesající úrovně života, ale i návratu o dvě staletí zpět. Některé věci fungovaly – hlavně ty, co bylo možné rychle a levně opravit. Třeba budík.

     Koneckonců pojem továrna a byt byly pojmy čistě popisnými. A eufemistickými. Nazývat továrnou komplex polorozpadlých budov a kotec o čtyřech stěnách bytem byla odvaha.

     Danův úkol byl jednoduchý. Osm hodin pracovat u pásu a rovnat konzervy. Nic víc a nic míň. A samozřejmě přežít. Nejen tady, ale i venku. Za spolupracovníky ve směně měl všechny možné existence – bývalé vězně, vojáky, politiky, spisovatele, doktory, učitele. Šedá uniforma z nich dělala stádo, kde bylo prakticky nemožné poznat kdo se čím živil předtím. Pokud mu to někdo neřekl.

     Makalo se tvrdě.

     Neměl kamarády. To se už pěkně dlouho nenosilo. Každý, byť nenápadný, rozhovor ve více lidech byl přísně trestán. Dan, pokud měl čas a možnost přemýšlet, oddával se snění. Nefalšovanému snění. Další zločin.

     Svobodný svět plný slunce a veselých lidí, takový svět jaký býval předtím. Dan se procházel po bulváru, v podpaží noviny a v levé ruce cigaretu. Pravou Startku. Na sobě měl to, co vždy nosil nejraději – kapsáče, mikinu s kapucí a bavlněné bíle tričko. Sportovní vzhled doplňovaly lehké adidasky. Blaho. Krásná mladá žena, spíše dívka před ním mu poskytovala takový pohled, že se mu ihned dostavila erekce. Normálně se mu postavil. To už se mu pěkně dlouho nestalo. Však také nebylo proč. Projíždějící dodávka, nabízející zaručeně tu nejlepší zmrzlinu ve městě mu přátelsky zatroubila. Ale nějak povědomě.

     Ostrý zvuk sirény, oznamující konec směny, ho vyrušil. A ještě něco ho vyrušilo. Studené oči předáka. A jeho ruka na jeho rameni. Vytušil problém. A velký. A nemýlil se.

     Když o dva dny později stál u téhož pásu v téže továrně, nepoznal by ho ani onen předák. Vyhaslý, vyčerpaný pohled, třes celého těla a apatie. Logický důsledek trestu pro ty, co sní a mají raději sny než konzervy. Slova komise. Dostal ČS. Čtvrtou směnu. Prakticky se to rovnalo trestu smrti. Ale jaksi rafinovanějšímu. Odsouzenec pracoval tři směny a čtvrtou v jeden den. Po osmi hodinách. Jak to zvládne, je jeho problém. A že to problém byl. A nejen pro Dana. I pro ty, co snili před ním. Čtvrtá směna začala. Problém byl v tom, že prakticky nekončí.

     Poslední vzpomínkou, kterou ještě dokázal Dan zaznamenat, byl právě onen ranní pohled do zrcadla na svou zarostlou, zachmuřenou tvář. Pak ho pohltila milosrdná tma. A ještě něco. Klid.