Tímto článkem chci navázat na diskusi "Jaký je VÁŠ přístup k BIBLI", kterou jsem založil na fóru 16.3. 2002. Pokusím se shrnout názory a výroky o Bibli, které tam zazněli a přidat k nim vlastní přístup, který jsem dosud na fóru neprezentoval. (zpracovávám příspěvky dodané před 24.3.2002) Článek ale nemá být tečkou za diskusí, to rozhodně ne. Snad jen čárkou, která umožní nadhled a přímou konfrontaci s myšlenkami již zmíněnými i nezmíněnými. Už v tuto chvíli chci poděkovat, všem, kteří se diskuse zúčastnili (a snad ještě zúčastní) a ještě více těm, kteří byli ochotni své názory dále rozvádět a odůvodňovat.

1. Podstata Bible spočívá v tom, abychom se dočetli, jaké měli v běžném životě tamní lidé zkušenosti s Bohem. Její pokračování by se dalo psát i dnes.
2. Bible je kniha knih, jejíž řeč a symboliku nelze pochopit bez "osvícení". Je nutné ji číst srdcem. Nejde brát všechno doslova.
3. Důvodem nesrozumitelnosti výroků jsou především tehdejší rčení a metafory, které nám dnes nejsou blízké a svým nepochopením jim přisuzujeme odlišný význam.
4. Bible je dokument cenný, ale po výtce nepřesný. Jsou věci, které Bible neřeší, tak je tam nehledejme. Hledejme, co chce opravdu říct.
5. Bibli čtu jako kulturní artefakt, jako jeden z proudů, který ovlivnil svět, ve kterém žiji.
6. Jedná se o jakousi teorii světa, dávno ovšem překonanou. Názory tam uvedené jsou poplatny stavu poznání a řekněme společenské potřeby víry tehdejší doby.
7. Nepochybně obsahuje pravdivé historické jádro, ovšem nelze z toho vyvozovat nic o existenci Boha. Bibli je nutno vykládat v historickém kontextu.
8. V Bibli jsou cenné jen některé archetypy a zbytek jsou nacionalistické sračky.
9. Krvavá kronika židovského nacionalismu a masochismu, ale některé věci jsou vysloveně archetypální, tj návody k jednání. Křesťanská interpretace mýtu Geneze je však absurdní a nepochopitelná bez komplikované sofistiky.

Odpovědí může být mnoho, některé už zazněli. Ať se to komu líbí nebo ne, žijeme v kultuře, která je křesťanstvím dost silně ovlivněna. Mnoho okruhů (od architektury až po ekonomické systémy) i ty, které dnes považujeme za čistě světské záležitosti mají svůj myšlenkový původ v Bibli, takže jestli chceme poznat sami sebe a to, že čeho nevědomky rosteme, nesmíme Bibli úplně přehlížet. Jako druhý, pro někoho spíše vedlejší argument, mohu uvést skutečnost, že se ve světě stále vyskytují skupinky lidí, kteří svůj život na této knize (knihách) staví a jestli jim chceme porozumět, musíme jednak zkusit pochopit základ biblické zvěsti. A hned vzápětí musíme přemýšlet, v čem jsou právě nedůslední ti, kteří se k ní hlásí. Dochází zde totiž k nepříjemné zkratce, že Bible je hodnocena podle chování křesťanů. Je to čistě systémová chyba, nedůslednost. Proto také v následujících poznámkách nebudu mísit názory na křesťanství a názory na Bibli. (I když někde si to možná neodpustím J )

Ani se nesnažím tvrdit, že píšu nezaujatě. Není to pravda a stejně by mi to nikdo nevěřil J Ale přesto píšu, protože můj přístup a pohled by snad mohl obohatit a leccos vysvětlit. K vypsaným přístupům k Bibli přidám přístup můj a mých učitelů, který se na fóru objevil jen v náznacích, a z něj budu vycházet k jednotlivým problémům.

Důsledné dodržování takového přístupu nás v Bibli nutí škrtat. Stvoření v šesti dnech je pochopeno jako náhražka evoluční teorie, se kterou je úvod Geneze (i některými dnešními křesťany) s oblibou srovnáván. Věda by nám tedy dovolila Bibli zahodit, protože už máme novější poznatky. Historická kritika by samozřejmě škrtla i text o zastavení slunce na obloze. Jak bylo zmíněno, tuto metodu uplatňují ateisté i někteří křesťané. Ale je to myslím chyba. J.Heller na jedné přednášce o SZ řekl: "V Bibli máme dost nejasnou zprávu o tom, jak se co stalo, máme však velmi dobrou zprávu o tom, jak a co Izraelci té doby věřili."

Slovní spojení "běžný křesťan" rozhodně nemyslím zle. Je tomu tak se vším. Dokud se věci více nevěnujeme, určité exaktní znalosti potřebné pro pochopení obtížných pasáží nemáme. Nemáme je někdy ani po pečlivé práci. Je tu přece jen ~2500 let od vzniku některých textů. Nikdo netvrdí, že nám dnes musí být do posledního písmenka srozumitelné. Právě v tom vidím výhodu toho, že spasení v křesťanství netkví ve vědění (jako je tomu u gnoze), ale ve víře. Praxi víry bych mohl popisovat z pohledu dnešního člověka, ale slíbil jsem, že zůstanu na biblickém základě. Odkud víme jak má vypadat víra? Čtěme o postavách v Bibli, o příbězích, které jsou modely pro náš život. Ty příběhy k nám mají mluvit, nacházíme analogie k našemu vlastnímu životu. Malinko předběhnu a zmíním příběh Adama. Karla Bartha se na jedné přednášce zeptali, jak to s tím prvotním hříchem je, a on doslova odpověděl: "Chacun de nous reprend le role d'Adam" Tedy "každý z nás na sebe znovu bere Adamovu roli." Každý z nás někde udělá tu první chybu kvůli touze být větší než je. Podobně je možné se poznat v Josefových bratrech, Lotově ženě, králi Davidovi i v celém Izraelském národě, ve spících učednících, zrazujícím Petrovi atd. Bible je plná příběhů, proto je tak tlustá. Má však svá centra. SZ (Ex 12-14) -vyvedení z Egypta - konec otroctví, náročná cesta ke svobodě. NZ (pašije) - Vykoupení z moci hříchu smrtí Krista, tedy opět - nabytí svobody. Ostatní příběhy a texty jsou příkladem uvedení zvěsti o vykoupení (SZ i NZ) do života. (V tuhle chvíli asi už supí ti, kteří tenhle pohled nesdílí, protože ho zde podávám jako bych nečetl kritiku seslanou na tyto příběhy. Ale běžného křesťana, který chápe logiku a zvěst těch příběhů nemusí trápit gnostické interpretace. Mě přinejmenším zaujaly, budu se jim věnovat později.)

K tomuto pohledu se svým způsobem řadí i bod 1. je však problematický ve více směrech. Jedním z nich je to, jestli se zvěst Bible dá považovat za popis "zkušenosti" s Bohem. S tímhle termínem už jsme si užili J , ale jeho obsah byl tehdy malinko jiný. Když se dnes mluví o zkušenosti, jde spíše o osobní prožitek a ne o příběh tak, jak by ho předložila Bible. Jestli potom myslíme nějaké osobní svědectví, kdy se domníváme, že jsme byli svědky přímého Božího jednání ve světě, můžeme to považovat za svou zkušenost, o které je však jasné, že je nesdělitelná mimo víru. Prostě ateista vám to nevezme, protože si to třeba dokáže vysvětlit jinak. A občas vám to nevezme ani křesťan, protože nemá důvod. Nakousnu to, co ještě později zopakuji. V průběhu dějin, ze kterých čerpá Bible se staly různé věci a nikdo dnes nemůže dokázat (ani vyvrátit), že byly přímým zásahem Božím. To, že je ale Bible takhle představuje a uplatňuje na nich svojí logiku, má význam věroučný. Jakoby říkala: takhle věřte abyste se z toho poučili pro vlastní život. Bible není seznamem zázraků (jak tuším také napsal autor bodu č.1). Já mám obavu, že (čistě teoreticky) kdyby se v ní pokračovalo, tak by se jím stala.

Víte, tomu nejde nic vytknout. Je třeba si uvědomit, že kdokoli něco píše, nepíše to bezdůvodně. Pohnutky však mohou být různé. (Je tam nejen svět, ale i vnímání světa.) Když takto upřímně zkoumá nevěřící člověk, může najít víc, než křesťan. Tímto bych chtěl trochu polemizovat s bodem 2, který vyžaduje "osvícení" a čtení srdcem pro to, aby člověk Bibli pochopil. Nemyslím si to. Srdce člověk potřebuje na to, aby zvěsti uvěřil. Na to, aby jí vzal na vědomí a prozkoumal stačí rozum a dobrá literatura. Takový člověk se pak křesťanům může stát velmi potřebný. (např. Kierkegaard: "Nejsem křesťan. Ale vím co to znamená být křesťan. A VY křesťani rozhodně nejste!")

Gibeón a Ajalón, v jejichž blízkosti se bitva odehrála, byly zřejmě kdysi významnými svatyněmi slunečního (resp. měsíčního) kultu. Píše se, že když Izrael sloužil Hospodinu, bojoval Bůh s nimi (resp. za ně) a oni vítězili (Izrael = bojuje Bůh). Nepřátelé Izraele v bitvě samozřejmě spoléhali na vlastní božstva. A tím božstvem zde bylo slunce a měsíc. Když však proti nim bojoval Hospodin, božstva měsíce a slunce nejen že tamní obyvatele neuchránila, dokonce se postavila mocí Hospodinovou na stranu Izraelců a řekněme, že umožňovala bitvu dokud nebylo po všem. Tedy rozumějme: že se zastavilo (umlklo) slunce, znamená, že se i toto božstvo sklonilo a bylo poslušné Hospodinu. Žádná astronomie J Religionistika.

Z toho plyne jen jedno poučení pro příště. Existují knihy, které nám mohou leccos vysvětlit. Nemusíme všechno věřit.

Těžká práce - reakce na Tau.Benedicta

Nejpodstatnější chyba spočívá právě v tom, považovat počátek Geneze za mýtus. Vysvětlím to pomocí citátu, který Bobr uvedl na fóru (děkuji). Karel Kosík: "Kde nevládnou bozi, vládnou strašidla." Tau.Benedictus si velice pozorně všiml, že jsou ve zprávě o stvoření obsaženy různé termíny známé z babylónské i jiných mytologií. Ale snahou vytrhnout je a interpretovat v jejich původním smyslu, jak je nacházíme v jiných zdrojích je nepochopení Bible a jejího záměru.

A proto používá mýtické výrazy, aby je mohla odmítnout. V představy okolních národů byly různé. Babylon říká, že svět vzniknul z chaosu, byl ovládán obludou Ti(h)amat, z toho že se pak zrodili velcí bohové. Marduk (jiné jméno "Ea") potom příšeru přemohl a rozpoltil na nebesa a zemi. Znalcům původního textu (mezi které rozhodně nepatřím) je tenhle mýtus připomenut slovy jako "propast" (t^ehóm) a výrazy "pustá a prázdná". Duch nad vodami je zřejmě ohlas mýtu ptáka sedícího na vejci, z něhož se má vylíhnout svět. Do atmosféry, kde je připomenuta tato mytologie, zazní zvěst Bible:

Stvořitelem je Bůh. (slovo "tvořit", které je v hebr. použito nikdy neoznačuje lidské tvoření, je plně vyhrazeno pro případ, že tvoří Bůh. Další zajímavostí je, že úvodní větě není použito tetragramu - Jahve, je totiž použito slova "^elóhím" - které bylo známé i u okolních národů podobně obecně jako naše dnešní slovo "Bůh". Nejde tedy o čin nějakého z bohů, ale o toho jediného) důsledky - svět dostává rozumný řád, má svého stvořitele a ochránce.

Ovládnutí vod, určení místa pro moře - moře bylo symbolem pro domov mytických příšer a zpráva, že je má Bůh pod kontrolou znamená, že se jich nemusíme bát. Stejně tak tvoří i netvory. Zemská zvěř, dobytek a zeměplazi - v původních jazycích narážky na různé šelmy, Behemota, draky.

T.B. neuvedl příklad. Ale tuším, že mířil hlavně do knihy Jozue, Soudců a Královských. V těch jsou popisovány dost krvavé řežby. A nebyli bychom upřímní, kdybychom prohlásili, že na ně existuje jednotný vykladačský klíč. Ty příběhy však mají svoji úlohu. Uvažujte se mnou. Izrael při dobývání nového území prošel mnoha bitvami, které se zachovaly v ústní tradici. Z té je hned tak nevymažete. A to víte, každý národ si svou historii nacionalisticky přikrášluje. Pisatelé a redaktoři těchto oddílů však vykonali velikou práci. Z toho, co bylo možná někdy v ústní trdici nacionalistické, udělali model s posunutým významem, který říká: "Izraelci, když jste vyhrávali, bylo to proto, že při vás stál Bůh, protože jste mu sloužili. (A to nejde dokázat ani vyvrátit, na to nemáme prameny, to jednoduše pracovalo s tehdejším povědomím o oněch událostech.) A když jste prohrávali, všimněte si, že to bylo v době, kdy jste se od Hospodina odvrátili a dělali věci po svém. Ale ačkoli vy jste nevěrní, Bůh je věrný a když jste se obrátili, on vás vysvobodil." To je princip, se kterým pracuje deuteronomistická tradice (Dt, Joz, Sd). A nevidím v tom ani špetku nacionalismu, protože úspěchy jsou připisovány Bohu a ne národu. Izrael nemá Hospodina ochočeného, takže si žádnou pýchu nemůže dovolit. (Heller: "Bůh trestající = Bůh odmlčivší se") Ty řežby v historii byly, ale Bible z nich dělá směrovku k víře, nesnaží se budovat národní sebevědomí, ale vede k pokoře.

Byl jsem potěšen, t.b. udal pěkný příklad. Obětování Izáka z Gen 22. Hledejme tímto směrem. Měl Bůh v úmyslu nechat si Izáka obětovat? Ne. Tento příběh je definitivním "NE" lidským obětem v Izraeli. Dále si všimněte, co Abraham říká než jde na horu "…vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme (tedy i s Izákem)" Ta 1.osoba plurálu tam není náhodou. Je to známka toho, že Abraham nepřestal přemýšlet. Věřil, že Hospodin je dobrý a nemýlil se. Jen nedělal ukvapené závěry a i když nebylo vše v souladu s jeho přesvědčením, nechal se vést a zkoumal až ke kritickému bodu. Neunáhlil se a vyplatilo se mu to. Nepřišel ani o syna, ani o Boží požehnání. V té neunáhlenosti může být leckomu z nás příkladem J .

Ten příběh se nechá vyložit proti člověku, ale pak to není v souladu se zbytkem Písma. Ten příběh snad ukazuje, kam nejdál se nechá až jít, co všechno by mohl člověk Bohu obětovat. Ale Bůh to nechce, naopak. Tu Benediktovu myšlenku, že Bůh člověka ponižuje, staví proroci a NZ na hlavu tím, že je to Bůh sám, který přichází, nechává se ponížit a nakonec obětovat. Obětoval se, aby nebyl obětován člověk. Bylo to nutné, aby se Bůh takto obětoval? Podle Bible je to právě jeho láska k lidem, která ho přiměla neřešit věci shora, ale přijít dolů na zem.

To je stěžejní formulace, která odhaluje skutečný Benediktův přístup: Najít (kdesi) smysl, který předpokládám, že tam je či snad má být, a nevyhovující pasáže označit za sračky. Je to ode mne ostré, trochu provokace, ale tento pocit jsem získal z toho, že t.b. se během diskuse neukázal být schopen ani vzít v úvahu a posoudit křesťanské vidění smyslu, který objímá Bibli jako celek. Jak už bylo řečeno, nemyslím, že je k tomu nezbytně nutná víra, stačí rozum a tu a tam nějaká data historicko-sociologicko-religionistického bádání. Je to důvod, proč mnohé oddíly diskuse nebylo možné označit za "diskusi", ale za "diskurs". Já mohu těžko v jednom odstavci popsat krásu biblické zvěsti někomu, kdo ignoruje její potenciální (tedy tu, kterou vidím a jsem ochoten hájit já i mnozí další, takže minimálně uváženíhodnou) podstatu. Neignorovat neznamená věřit, ale zkoumat.

Trochu si rýpnu do gnoze, nemusíte to brát vážně: Jestli “Otec” nechtěl, aby Ježíšova úloha byla vykládána ve smyslu “židonacionalistických žvástů” ,tak ho neměl posílat do Jeruzaléma, ale třeba do Athén. Takhle to vypadá, že omylem stvořil křesťanství, což určitě nechtěl. V tom případě bylo jeho sestoupení na zem “medvědí službou” všem Evropanům.

První výtku k tomu to textu si napíšu sám. Je to dlouhý. A moc široký. Byl to šílený cíl zpracovat data tak širokého rozptylu (takže na podtémata můžeme dále založit diskusi ve fóru). Jen doufám, že z toho celého textu vyplynul pro některé nový obohacující způsob, jakým je možné se na Bibli dívat. Jednotlivosti zde popsané měli spíše napovědět jakou použít cestu pro porozumění textu, než aby si nárokovaly celistvý a konečný výklad oddílů. Chtěl jsem Vás inspirovat k dalšímu hledání, protože to je předpokladem nalézání.