Při tom všem na čem mi záleží.
Zavírám očka a zatínám pěsti.
Nebeské brány se otvírají a
sv. Petr nestíhá.
Slabý svit svíčky a odrazy budoucnosti
na hladině svaté studny.
S věčným a ledovým pramenem.
Kde královna zemřela.
Život tryskající z ran Krista
a věčná oddanost kříži.
Bůh a mé srdce v záhybech víry,
křižovatky mysli
vlevo či vpravo.
Noční květy a denní záře
bez nebeské modři se houpaj mraky
jen tak,
prostorem a okolo Země.
Zrychlující se čas se tepem srdce
z nitra planety a
z nitra tvorů naplněných vším.
Od jednoho nekonečna ke druhému.
Z jedné strany na druhou a
jen Enigma umí vrátit čas.
A do Benátek je tak daleko.
Bylo tam hezky.
Přes hory a doly
naštěstí ne přes moře.
Co se za dálkou skrývá?
Jen další blízkost, stovky domovů
a spousta domácností.
Malé plačící děti
jejich divocí sourozenci
ti si připadají až po hlavu
utopení
v neurčitosti dospívání,
hledající mladí a doufající
čistá srdce jako nepopsaný list
duše právě narozených tvorečků.
Když skřivan se naučí zpívat
a kráva bučet
naučíme i my
naše děti milovat.
Žít pro něco neurčitého a přitom
tak krásného,
jako je východ slunce a
příroda sama.
Mít svůj klid jako
hladina moře po bouři.
Dívat se na děti
hrající si na písku
hádající se o houpačku
hledající únik do osamostatnění.
Rytmus kankánů prořízne občas
vzduch
jako ostrý blesk
z čistého nebe.
po chvíli vše zapomenuté.
Pomíjivost.
Na věc s osudem a ve svém
ranečku si neseme jen vlastní činy,
hříchy a myšlenky.
Nikdy jsme si nebili blízko
a nikdy si nikdo nemůže být blíž
láska se nedá vynulovat ani smazat.
Dá se prožít
protrpět
minout.
Kde budem při příštím setkání?
V které galaxii
a ve kterém století?
Pustíme pár bílých holubů
po nich nám zůstanou
jen prázdné ruce.
A v očích tichý svit,
tak tady už slova nestačí.
Jaké vykoupení čeká sebevrahy?
Bože dej jim tu nejkrásnější zahradu.
To nejmilejší, co si zaslouží.
Bože, dej jim sebe.
Dej se svým dětem.
Nám, tápajícím dej pár facek
ať neplýtváme
nejcennějším darem.
To nejdražší vykoupení bývá
tady
na Zemi
a pokud vím,
ještě ho nikdo nepřežil.
Při slunečním svitu
a dohasínající svíčce
se spící dítě usmívá.
Vzduch voní dětským krémem
tiše se vytváří nová osobnost.
Čím je ti těď matka
a čím kdy byla?
Tím čím bude vždycky.
Vlastní dítě
nikomu
ze srdce nevyrveš.
Jinak to není člověk
a už vůbec ne zvíře.
Od zvířat se máme hodně co učit.
Prokletí mívají pravdu
tu mnohatvářnou osobnost
bezohlednou
k jednotlivcům.
Každý jí mívá
tu svou ve svém pojetí.
Při tomhle toku zas dojde ke stavu deprese.
Stojí mi to za to?