PUSTINA

 

I.

Zima, šero, mlha, mráz. Tma by se dala krájet, I když bylo teprve odpoledne. Sněžilo však tak hustě, že nebylo vidět ani na krok. Metrové závěje a snaživá práce údržbářů silnic se ztrácela pod návaly nových a nových sněhových vloček.

      Bylo pár dní před Vánocemi, tak dva tři. Zasněženou cestu ozařovaly dva kužele jasně žlutého světla ze dvou reflektorů luxusního automobilu. Jeho černá barva silně kontrastovala s třpytivě bílým sněhem. Jelo téměř krokem, silnici snad už léta nikdo neodklízel, a auto se se supěním prodíralo hromadami sněhu.

      Za nablýskanou kapotou byli zasedlí dva lidé. Mladík se slečnou. Alexandr seděla za volantem mírně v předklonu, prsty křečovitě omotané kolem volantu a oči poulil do husté mlhy venku. Dominika, sedící vedle něj, nervózně šmudlala okénko, aby se zbavila té nepříjemné páry a měla alespoň malinkatý výhled do krajiny, na stromy podél cesty, které skláněly větve skoro až k zemi pod návaly tun sněhu.

      „Zatracení silničáři!“ zanadával zrovna Alexandr a stiskl volant pevněji. „Oni ten sníh nemůžou odklízet průběžně! Radši to posypou solí a řidiči, dělejte co chcete!“

      „Alexi, kdybych to věděla, jaká bude cesta, tak bych po tobě ani nechtě, abys mě někam vozil. Klidně bych jela třeba autobusem…“

      „To nic, tobě nic nevyčítám… Rád tě tam odvezu kdykoliv budeš chtít… Co vůbec potřebuješ babičce?“

      „No, jde o to, že za ní jezdíme na Vánoce každý rok, jenže letos rodiče chtějí jet do Alp na lyže, a babičku s sebou samozřejmě brát nemůžeme, a aby ji to nebylo líto, tak mě prostě vyslali jako takového zástupce. Jedu ji předat dárky a tak podobně…“

      „Aha, tak to jsou ty dvě obrovské tašky, co máš v kufru!“ zvolal vítězně Alex.

      „No, vlastně jen jedna,“ opravila ho Domča. „V té druhé mám ještě nějaké oblečení…“

      „No vidíš, já už málem zapomněl, že tam budeme spát- myslíš, že se mi bude tvoje babička líbit?“

      „Určitě! Je to moc hodná a milá paní. Jen ti sousedi, co se tam nedávno přistěhovali… jsou prý divní. Babička vždycky říkala, že se jí nějak moc nezamlouvají…“

      „Se sousedy si teď nedělej hlavu. Vůbec se s nima přece nemusíš bavit!“

      „To máš asi pravdu,“ odpověděla mručivě Domča a znovu vrhala pohledy z okna.

      „Už jsme tady! Tady babička bydlí!“ vykřikla po chvíli.

      „Konečně!“ vydechl Alex  a trochu víc se zaklonil, aby pořádně vyděl ceduli, kterou míjeli. Stál na ní nápis Všechnojedy, který však přes hromadu zmrzlého sněhu byl sotva čitelný.

      „Neskutečné, jaká ti lidé dokáží dávat jména,“ řekl polohlasně. „Tady se asi musí dít věci,“ dodal s úsměvem.

      V tu chvíli však ani netušil, jakou má pravdu.

 

II.

Automobil zabořil svůj naleštěný čumák mezi dva první domky, které potkal. Pohled jako v pohádce, nicméně však velice smutný. Všechno kolem vypadalo nadmíru pustě.

      Domky byly zasypány až po okna hordami sněhových závějí. Po dvorech leželo poházené dříví na topení a sem tam pobíhaly slepice vedené kohoutem, které ještě neumrzly. Marně se pokoušely najít něco k jídlu.

      Z boudy u dveří vycházela teplá pára. Netrvalo dlouho a z černého otvoru vystrčil čumák opelichaný pes, přivolaný hřmotem motoru. Kolem tlamy měl nalepeno několik slepičích pírek zbarvených doruda. Vše nasvědčovalo tomu, že už je několik dní nikdo nenakrmil.

      Okna domu byla zatažena záclonami a z komínů nevycházel ani obláček dýmu. Jak projížděli vesnicí, setkávali se s tímto jevem čím dál častěji. Okna potemnělá, zatažená záclonami, všude pusto. Na některých dvorcích ležela mrtvá těla umrzlých zvířat zavátá sněhem. Cesty už celé dny nikdo neodklidil, nikde se nenacházel ani otisk jediné stopy.

      „To je divné…“ poznamenala Domča, když ani po několika minutách nenarazili na živou duši. „Nikde ani človíček. Mínusové mrazy a oni si ani nezatopí!“

      „Třeba někam odjeli,“ zamyslel se i Alex.

      „Ne, ne, to se mi opravdu nějak nezdá… To by přece nenechali venku zvířata.“

      „To je možná pravda… Ale co se tu mohlo stát?“

      „Já nevím. Snad nám to vysvětlí babička… Mám o ní teď docela strach…“

      „Prosím tě, neboj se o ni. Je určitě v pořádku.“

      „No nevím… všechno to vypadá tak divně… Hladová a pomrzlá zvířata, neodhrabaný sníh, z komínů se nekouří…“

      Chtěla říct ještě něco, ale přerušilo ji náhlé zavytí auta a jeho následné chcípnutí. Zabořilo se do sněhové závěje a nemohlo dál.

      „To snad ani není pravda!“ postěžoval si Alex a vystoupil ven na mrazivý prosincový vzduch. Dominika si pospíšila za ním.

      „Jak to tak vidím, asi to budeme muset objet…“ zamyslel se Alex po obhlídce předku automobilu. „Jenže nevím kudy… Asi se budeme muset někoho zeptat.“

      „Jestli vůbec bude koho,“ poznamenala Domča a rozhlédla se kolem.

      Všude okolo stály domy, které se zdály zcela opuštěné. Rampouchy visely od okrajů střech až skoro k zemi a střechy samotné div nepraskaly pod haldami zmrzlé vody. Absolutně nevěděli, kde se zeptat, a tak zkusili zcela náhodou jeden dům.

      Otevřeli branku a po zmrzlých, kluzkých schodech vystoupili až k červeným dveřím. Stiskli zvonek, který se rozdrnčel tak, že to v chladném tichu téměř ohlušovalo. Dlouho se nic nedělo, tak zazvonili znovu. Tentokrát se už za dveřmi ozvaly šouravé kroky. Ty se po chvíli zastavily.

      „Kdo je tam? Co chcete?“ zazněl za dveřmi vyděšený ženský hlas.

      Alex s Dominikou se na sebe nejistě podívali.

      „Potřebovali bychom jenom vědět, jak se dostaneme na druhý konec vesnice. Tudy to nejde, jsou tu moc velké závěje!“ zvolal Alex.

      Odpověď, která se jim dostala, rozhodně nečekali.

      „Co jíte?“ ozvalo se dychtivě za dveřmi.

      Domča s Alexem se na sebe znovu nechápavě zahleděli.

      „No, obyčejné jídlo – zeleninu, ovoce, maso…“ pokrčila rameny Domča. Tuhle otázku už vůbec nechápala.

      „Maso?“ ozvalo se znovu. „Jaké maso?“

      „No, normální,“ přidal se Alex. „Jako každý – ryby, drůbež, hovězí, vepřové…“

      „A jiné ne?“

      „Ještě asi skopové… žádné jiné neznám. Proč se nás na to ptáte?“

      Odpovědi se jim však nedostalo. Místo toho slyšeli jen nějaké šátrání, které se postupně vzdalovalo, až nakonec úplně ustalo.

      Alex s Dominikou ještě chvíli rozpačitě stáli u dveří a pak se dali na odchod. Alex už sahal po klice u branky, když vysoko nad nimi něco potichu zavrzalo. Prudce se otočili a zvedli hlavy až vzhůru.

      Okno v prvním patře bylo pootevřené a za poodhrnutou záclonou na ně vykukoval ztrhaný obličej postarší ženy. Vypadala ulekaně a vystrašeně.

      „Jestli se chcete dostat na druhý konec vesnice, musíte se vrátit a celé to objet! Ale jestli vám radím dobře, radši odtud hodně rychle vypadněte!“ vysoukala ze sebe rychle a přibouchla okno, až z parapetu spadlo trochu sněhu a s pleskotem dopadl na zmrzlý chodník.

      Kamarádi se tedy dali na odchod. Když od auta ještě vzhlédli, zjistili, že je žena za záclonou pozoruje. Když si všimla, že o ní vědí, bleskurychle zmizela.

      I přesto že její chování bylo nadmíru divné, oba nad tím pokrčili rameny a nasedli zpátky do auta.

 

III.

Zanedlouho již znova vjížděli zpátky do vesnice, tentokrát z druhého konce. Pohled byl však úplně stejný jako předtím. Možná snad ještě ponuřejší a truchlivější.

      Teď už opravdu nevěděli, co se tu děje. Domčiny obavy o babičku se stále více stupňovaly.

      Konečně se auto se skřípěním zastavilo. Dominika z něj vyskočila a tryskem se hnala k brance a zběsila stiskla zvonek.

      Pak teprve vzhlédla. Z komína se nekouřilo, ale záclony nebyly zatažené.

      „Z komína se nekouří a ani se tam nesvítí!“ spustila na Alexandra, sotva k ní došel. „Zvoním tu jak blázen a nikdo neotvírá a ani se neukazuje! Alexi, já mám o babičku strach!“ V hlavě měla stále ta ženina slova.

      „Ale prosím tě,“ uklidňoval ji Alex, „třeba jenom někam šla a kamna zatím uhasla. Nebo se šla jenom prospat.“

      „Ale kam by teď chodila, když ví, že přijedeme. A kdyby spala, tak ji ten zvonek musí probudit!“

      Na to už ji Alex nedokázal odpovědět. Místo toho knoflík u zvonku stiskl sám. Ozvalo se tlumené drnčení a za plotem se prohnalo několik slepic s kohoutem.

      Zvedali nožky do vzduchu, neboť je na sněhu zábly, a trhavě natahovali krky dopředu nad kusy ledu ve snaze najít nějakou žížalu. Bylo na nich vidět, že jsou notně hladoví.

      Zazvonili ještě jednou, ale pořád se nic nedělo.

      „Já snad ten plot přelezu, nebo co!“ říkala zrovna Domča (strachem už skoro ani nevnímala svět kolem sebe), když se za nimi ozval hlas:

      „Paní musela naléhavě odjet.“

      Oba se prudce otočili. O sousední branku se opírala asi padesátiletá žena se šedivými, rozcuchanými vlasy. Vypadala zkrátka neupraveně, ale jinak působila celkem sympaticky. Zdálo se, že se I trochu usmála. Dominice však ten úsměv přišel dost vychytralý.

      „Odjela?“ zeptala se nechápavě Domina.. „A kam? A ještě v takovou dobu…“

      „Nevím, to neřekla,“ odpověděla žena, vytáhla z kapsy otřepaného svetru klíč a strčila ho do zámku její branky, aby jim mohla otevřít.

      „To je divné,“ zašeptala Domča a stiskla Alexovi ruku. „Věděla přeci, že přijedeme. Mohla alespoň nechat vzkaz.“

      „Odjela, protože to bylo naléhavé a tak na to třeba neměla ani čas… Alespoň vidíš, že je v pořádku…“

      „Jezdí v takovém počasí vůbec autobusy?“ přejela očima přes celou Alexovu postavu, která již byla notně zasypána sněhem, nejvíce ho bylo v jeho blonďatých vlasech. I Domčiných černých loknách se usazovaly vločky. Sněžit už pomalu přestávalo, nicméně mlha byla stále.

      „Samozřejmě že jezdí,“ poznamenala žena a Dominika by přísahala, že se úlisně usmála. „Nechtěli byste zajít na chvíli ke mně? Že byste tam počkali, než se paní vrátí. Nemůžete tady přece takhle stát. ještě se nastydnete, milánkové.“

      „Já bych šel,“ otočil se Alex na Domču. „Půjdeme?“

      „Já nevím…“ zaváhala Dominika. „Mě se ta ženská nelíbí. Nějak ji to celé nevěřím…“

      „Ale prosím tě, je to milá paní.“

      „Babička ji taky neměla ráda…“

      Ani nevěděla proč vlastně použila minulý čas, ale nějak podvědomě cítila, že je vhodnější než přítomný.

      „No tak pojďte,“ mluvila žena dál. „U mě je krásné teplo. To máte lepší než tady mrznout…“

      „No tak pojď, Domi,“ přesvědčoval ji Alex. „Vždyť ti to nic neudělá!“

      „No dobře,“ rezignovala. Ale ještě než vstoupila do otevřené branky, rozhodla se ještě pro jeden poslední pokus. Přistoupila k plotu své babičky a stiskla zvonek. Efekt byl však stejný jako před několika minutami. Pokrčila rameny a, i když nerada a s obavami, se vypravila za Alexem. Žena za nimi s vychytralým výrazem přibouchla branku a zamkla ji na klíč, který schovala do kapsy.

 

IV.

Žena je přivedla do opravdu útulné místnosti. Menší okna byla zakryta běloučkými záclonkami a v krbu plápolal přívětivý oheň, který svým praskotem zaplňoval celou místnost. Kolem zdí se táhla měkoučká bílá pohovka a uprostřed na prkenné podlaze byl umístěn dřevěný stůl se židlemi.

      Žena je vyzvala, aby se posadili. Alex si dřepnul hned, ale Domča trochu váhala. Když se konečně usadila, vypadala mnohem klidněji.

      Žena zatím někam zmizela, když se za okamžik vrátila, nesla obrovskou mísu vánočního cukroví. Položila ji doprostřed stolu a vybídla oba kamarády, aby si brali, jak je jim libo.

      „A jestli něco přiberete, tak si s tím nedělejte starosti, to k Vánocům přece patří,“ dodala s úsměvem, ale v očích se jí přitom podivně zablýskalo. Pak se usadila na další židli, která byla volná a mlčky přihlížela, jak se oba dva cpou.

      „Mohl bych se vás na něco zeptat?“ vysoukal ze sebe Alex a spolkl cukroví, které měl v puse.

      Žena na chvíli zaváhala, ale pak souhlasila, ne však moc nadšeně, a ještě je pobízela aby jedli.

      Alex ji stručně vypověděl, co všechno ve vesnici viděli. Za následek to mělo, že se žena hluboce zamyslela. Odpověděla až po notně dlouhé chvíli.

      „Jde totiž o to, že několik lidí tady záhadně zmizelo, a ostatní se teď bojí vycházet ven. Proto jste všude po vesnici viděli pomrzlá a hladová zvířata. Mají strach vyjít vůbec ven a nakrmit je…“

      „Ale proč tu lidé mizí?“ ptala se zmateně Dominika. „Je přece blbost, aby za to mohla nějaká nadpřirozená síla!“

      „To se mě moc ptáš, děvenko, to já nevím,“ odpověděla žena, ale neznělo to moc upřímně.

      „A to si ani nezatopí? Vždyť jim musí být zima!“

      „Většina těch domů je opuštěných, jejich obyvatelé už dávno zmizeli. Ti co zbyli už dříví na topení spálili a jak jsem řekla, bojí se vyjít ven pro nové. Bojí se, že také zmizí. Já z toho ovšem strach nemám, ještě jsem zatím nikdy nezmizela a jak vidím, vy také ne. Myslím si, že někdo ty lidi jenom zfanatizoval…“

      „Divné,“ zamyslela se Dominika. „O tomhle mi babička nikdy nic neřekla…“

      „Asi vás nechtěla zbytečně polekat…“

      „Ta žena, co jsme se jí ptali na cestu, se nás ptala, jaké jíme maso…“ ozval se Alex.

      Ještě než se dočkali odpovědi, museli ženě přesně vypovědět, kde se ptali.

      „Tak ta to nikdy neměla v hlavě moc v pořádku. Myslím, že k tomu přispěli i ty řeči o kanibalech…“

      „Kanibalech?“ zbledla Dominika.

      „Nějak se to tady po vesnici rozneslo, ale já tomu vůbec nevěřím. A vy byste taky neměli,“ podivně se usmála. „Ale když už jsme u toho jídla, nemáte hlad? Že bych vám něco přinesla.“

      Upřímně řečeno hlad měli a tak se stalo, že za malý okamžik v místnosti osaměli.

 

V.

Netrvalo dlouho a už ponořovali lžíce do voňavoučkého gulášku, který jim žena přinesla.

      „Není nic moc,“ omlouvala se. „To maso je nějaké tuhé, asi ze staré krávy…“ dořekla a zmizela.

      Znovu osaměli. Tentokrát se však žena dlouho nevracela. Byla pryč už snad půl hodiny, když Dominika začala potřebovat na záchod. Bylo ji trapné chodit někomu po domě, a tak radši zůstala sedět. Žena se však stále nevracela a Dominika to už opravdu nemohla vydržet, a tak ji nezbývalo nic jiného, než se vypravit hledat záchod. Alex slíbil, že půjde s ní.

      Netrvalo to dlouho. Sotva vylezli z pokoje a zavřeli za sebou dveře, aby neunikalo teplo, už ho spatřili. Za schody se nacházely dveře s nápisem WC. Když je však otevřeli, zůstali překvapeně stát. Místo toaletní mísy stály za dveřmi další dveře, tentokrát ocelové.

      Neubránili se zvědavosti a zatlačili do nich. Kupodivu nebyly zamčené. Zvědavost rostla. V tu chvíli jim ani nepřišlo na mysl, že je to něco neslušného někomu šmejdit po bytě. Na nic dlouho nečekali a otevřeli dveře dokořán. Do tváří jim zavál chladný vzduch a před nimi se vynořila tmavá chodba vedoucí po schodech dolů. Na zdi byl vypínač, který když stiskli, rozsvítil světla a ta tlumeně ozářila schody.

.     ocitli se v kamenné místnosti. Rozhlédli se kolem. Při levé ruce se jim táhly dlouhé ocelové mříže od podlahy až ke stropu. Po pravé stál – úplně se lekli – popravní špalek! Rýha v něm naznačovala, že tam ještě nedávno byla zaražená řeznická sekera. Celá podlaha byla pokapána krví.

      „Panebože!“ vydechl Alexandr a třeštil oči na zakrvácený špalek. „Co se tu tak může dít?“

      „Ona tady vraždí lidi, Alexi!“ zvolala Domina a pevně se chytla Alexovy paže. „Proto lidé z vesnice mizí, proto se bojí vycházet ven! Ona je vraždí! Babička měla pravdu, když říkala, že se jí nezdají!“

      „Podívej se!“ upozornil ji Alex, ukazoval někam za mříže. „Támhle něco leží!“ Jedním skokem byl u toho a zvedal to ze země. Byl to černý svetr. Dominika mu ho vytrhla z ruky.

      „Ukaž!“

      Stačil jen jediný pohled, aby…

      „Tohle je babiččin svetr!“ zhroutila se.

      „Jsi si tím jistá? Vždyť takových svetrů je…“ uklidňoval ji Alex.

      „Ne, není!“ odporovala. „Ona si ho pletla sama! Babička nikam neodjela, Alexi, ta ženská ji zabila, zavraždila ji jako ostatní lidi z vesnice! A teď se určitě chystá na nás!“

      „To máte zcela pravdu!“ ozval se za nimi hlas a hned na to třísknutí kovových dveří.

 

VI.

Oba se prudce otočili. Mřížované dveře byly zabouchnuté. Za nimi stála jejich hostitelka , rachotila klíčem v zámku, přes rameno měla přehozenou obrovskou  řeznickou sekeru. Ve tváři ji pohrával zlomyslný úsměv.

      „Potřebovala jsem ji nabrousit,“ prohlásila. „Už byla notně tupá!“

      „Co jste provedla s mojí babičkou!“ vykřikla Dominika a snažila se přes mříže chytit babu za krk. Ta však uhnula.

      „To, co udělám s váma!“ zasmála se žena a zasekla sekeru zpátky do špalku.

      „Povraždíte nás jako zbytek vesnice, že jo!“ zapojil se i Alex hněvivým hlasem. „Nebo to snad chcete popřít?“

      „Ne, to nepopírám! Vyvraždila jsem celou vesnici z čistě existencionálních důvodů. A stejně tak zabiju i vás!“ baba zvedla obočí.

      Oba dva se na ní nechápavě podívali.

      „Člověk musí něco jíst!“ uchechtla se.

      „Cože?!“

      „Vaše babička vám snad nechutnala?“ zeptala se baba jízlivě.

      Oba jenom vykulili oči. Chvíli jim trvalo než pochopili, co jim ta ženská právě řekla.

      „Chcete tím říct, že… že…“ vykoktala zmatená Dominika.

      „Vynikající gulášek, že ano?“ odvětila žena. „Koukala jsem, že jste po sobě ještě vylízali talíře!“

      To už Dominika nevydržela. Silně se jí zvedl žaludek a vyzvracela se přímo Alexovi pod nohy. Ten zatím také pořádně zezelenal, ale udržel se, i když ho to stálo hodně úsilí.

      „Nejsem přece blázen, abych kupovala to drahé maso,“ pokračovala žena, „obzvlášť v dnešní době. Všude kolem nás běhá spousta masa, stačí si ho jenom chytit a…“

      Z proslovu ji vyrušil nějaký hluk ze shora. Baba zpozorněla.

      „Vida,“ prohlásila a rozeběhla se po schodech nahoru. „Už je to tady!“

 

VII.

Stalo se, že Dominika s Alexandrem znova osaměli. Ten den už poněkolikáté. Dominika se ještě jednou vyzvracela a pak se vrhla rovnou na Alexe. Vypadala jako by mu chtěla vyškrábat oči.

      „To je všechno kvůli tobě!“ řvala na něj.

      „Tak to pozor!“ odporoval. „Já sem nechtěl jet. Tos chtěla ty! Příště už tě nikam nepovezu!“

      „Žádný příště nebude!“ štěkala. „Protože nás sežerou jako moji babičku! Jestli si to neuvědomuješ!“

      „Náhodou si to plně uvědomuju!“ bránil se.

      „Stejně jsme tu jenom kvůli tobě! Tys mě furt přemlouval, ať to pozvání příjmem. Nalákaly tě její sladké řečičky! Nejspíše takhle oblbla celou vesnici než zjistili, co je to zač!“

      „Nemusela jsi se mnou přece vůbec chodit!“ vyštěkl Alex a šlehl po ní nakvašeným pohledem.

      „Nebudu tam na tom mrazu přece stát!“

      „No dobře, dobře!“ vzdával se Alex. „Mě to taky štve! Nemysli si! Hele, nebudeme se teď hádat! Radši se pokusíme dostat se ven!“

      Začal rukama šátrat po mřížích. Možná doufal, že jsou někde uvolněné. Nahmatal však jenom klíče trčící v zámku.

      Měli vyhráno! Upozornil na to Dominiku. Byla radostí bez sebe. Stačilo jen otočit a byli volní. Baba ten klíč asi zapomněla v zámku, když spěchala nahoru.

      Opatrně se vyšramotili po schodech nahoru. Zdálo se, že dům je zcela opuštěný. Jedním skokem byli u dveří. Vzali za kliku a… zamčeno!

      „Tak to je v háji!“ ulevil si Alex. „Doufej, že tu ta baba má ještě někde náhradní klíče!“

      Dominika jen něco zabručela a jali se společně hledat klíče. První místnost, do které vlezli, byla kuchyně.

      Stačil jediný pohled, aby Dominika věděla, že v tomto domě nechce být už ani minutu. Na sporáku totiž stál ohromný kotel plný guláše, na kterém si před několika minutami pochutnávali.

      V Dominice se najednou vzedmula taková vlna vzteku, která měla za následek, že Domina neskutečně zrudla a vzápětí se již hrnec válel na zemi, guláš se z něj valil  plným proudem a rozléval se po podlaze.

      Alex poplašeně uskočil stranou a Dominika se vyřítila z místnosti ven..

      Za malý okamžik už slyšel Alexandr z chodby křik a rány.

      „Tady už nebudu ani minutu! Okamžitě mě pusťte ven! Slyšíte?! Pusťte mě ven! Hned!“ řvala až z toho ochraptěla a zběsile pěstma a nohama řezala a kopala do vchodových dveří.

      Alex se ji nijak nesnažil zklidňovat. Věděl, že to nemá cenu. Najednou však křik ustal a Dominika se poplašeně stáhla k Alexovi.

      Venku za dveřmi se ozval nějaký podezřelý zvuk. Nebylo pochyb o tom, že je to rachot klíče v zámku.

 

VIII.

Dveře se otevřely – spíše rozletěly. Na chodníku stáli dva mladí lidé. Chlapec a dívka. Zhruba tak ve stejném věku jako Alexandr a Dominika. Byli to Ulrik a Roxana, děti staré kanibalky, stejně neupravené jako ona. Vlasy jim stály na všechny strany, v tvářích se jim leskly tmavé, mastné šmouhy a v očích jim pohrával zlomyslný třpyt. Ulrik ještě ke všemu  nesl přes záda podezřele vyhlížející pytel, který sebou škubal a vycházely z něj kňučivé zvuky.

      „Ale, ale, ale! Matka mi říkala, že vás tady najdu!“ promluvila Roxana a spolu s Ulrikem je zatlačili skoro až ke zdi. „Jenom jsem netušila, že až tak daleko!“

      „Co… co s námi hodláte udělat?“ odvážil se Alex. „Kromě toho, že nás sníte!“

      „Matka vám to neřekla?“ zeptala se Roxana nevinně.

      Zavrtěli hlavou a nespouštěli oči z pytle.

      „Tss, ona byla vždycky trošku tajnůstkářka… No, budu vám to muset říct sama. Nejspíše si vás necháme jako zlatý hřeb na štědrovečerní tabuli. Čekáme totiž dost velkou návštěvu, asi tak dvacet lidí. Příbuzní, známí, přátelé a tak… Před chvílí volali matce, že už jsou tady. Jenže neví, jak se sem dostat přes ten sníh…“ domluvila a nacpala je do obývacího pokoje.

      Ulrik zatím hodil pytel do ocelových dveří a vplul za nimi. Sotva se pytel dotkl schodů, naplnil cohdbu příšerný řev, následovalo dunivé bouchnutí a pak už ticho.

      „Co jste s ním provedli?“ ptala se polekaně Dominika.

      „Jen jsme ho zavřeli do sklepa,“pravila Roxana. „Je to náš zítřejší oběd,“ dodala a zatlačila je do sedačky ještě než stačili něco namítnout.

      „Nedáte si cukroví?“ ptal se Ulrik a nabídl jim z obrovské mísy.

      Zavrtěli hlavou.

      „Škoda. Jestli vám můžu radit, tak radši jezte, ať z vás něco je,“ nabral si plnou hrst a nacpal si ji do pusy. „Mimochodem, to auto před brankou je vaše?“

      „Panebože, Ulriku, to už s tím zase začínáš?“ ozvala se Roxy a protočila oči v sloup.

      „No co! Prostě mám rád auta!“ bránil se Ul.

      „To auto je moje,“ řekl nesměle Alex.

      „Vážně?!“ zareagoval pohotově Ulrik. „No to je úžasný! Kolik má koní? Kolik žere?“

      „Prosím tě, už toho nech!“ napomenula ho sestra. „Ještě se s naší večeří spřátelíš a my budeme mít o chod míň!“

      „Já se ti do tvých zájmů taky nepletu!“ zrudl Ulrik. „Že jsi moje sestra a že jsi se s matkou účastnila hodů na otci, to ještě neznamená, že mi můžeš do všeho krafat!“

      „Vy… vy jste snědli vlastního otce?“ vykoktala ze sebe Domča.

      „Jistě,“ odvětila Roxana klidným, úlisným hlasem.“Matce se nelíbilo, že nesouhlasí s jejím přesvědčením, tak… Chutnal moc dobře!“

      „Vy jste obyčejné zrůdy!“ zasyčela přes zuby Dominika.

      „Svezete mě?!“ rozzářil se Ulrik. Ani nevnímal, o čem se teď baví.

      „Ulriku!“ okřikla ho sestra s výčitkou.

      „No co!“

      „Co když nám utečou?!“

      „Ale neutečou! Že ne?!“ otočil se na Domču a Alexe.

      Svorně zavrtěli hlavou a nasadili nevinný výraz.

      „No jen aby!“ podezřívala je dál Roxy. „Matka nás zabije, jestli se něco stane!“

      „Panebože! Roxy! Nebuď  pořád tak upjatá!“

      Podle toho, jak byla zamračená, se dalo usoudit, že chce zůstat upjatá. Ulrik se na ni podíval s výrazem štěněte, které něco provedlo a žádá o odpuštění.

      „No dobře!“ vzdala to Roxana, nemoha se dívat na to, jak se její bratr tváří. „Ale je to na tvoji zodpovědnost!“

 

IX.

Dveře se otevřely. Všichni čtyři vyšli ven a pod nahama jim křupal čerstvý sníh. Sněžit už přestalo, ale mlha byla stále. Už se dokonce I setmělo. Tma jako v ranci.

      Pomalu se prodírali směrem k autu.

      „Proč jsi proboha slíbil, že je svezeš?!“ zašeptala rozzlobeně Dominika.

      „Je to jediný způsob, jak se jich zbavit!“

      „Jo?! A jak?“

      „Utečem jim!“

      „Chytí nás! Jsou dvakrát tak silnější jak my!“

      „Mám to promyšlené! Vidíš tam ty dva klacky?“

      Když zakývala hlavou na znamení, že vidí, Alex se k ní těsněji přiklonil a začal ji vysvětlovat svůj plán.

      Když už byli skoro u branky, Alex se najednou sehnul a cosi začal štrachat na botě.

      „Co se děje?“ ptal se Ulrik, který pochodoval hned za nimi.

      „Rozvázala se mi tkanička,“ ztěžoval si Alex. „Malý moment, musím si ji zavázat!“

      Alex se sklonil tak, aby mu nebylo na nohu vidět a začal různě převracet imaginární tkaničku.

      „Mám úplně ztuhlé prsty, vůbec to nejde!“

      Na to se sehla i Dominika a začala mu pomáhat. To se však nelíbilo Roxaně.

      „Ale…“ namítla.

      „Chcete snad svézt, ne?“ otočil se Alex.

      „Já o to zas tak nestojím, klidně můžeme jít zpátky domů!“

      „Ale já o to stojím!“ vyštěkl Ulrik. „Jen ať mu pomůže!“

      Alex i Dominika znovu sklonili hlavy nad pomyslnou rozvázanou tkaničkou. Alex nenápadně na Dominiku mrkl a rychle zašeptal teď!

      V tu chvíli oba popadli již zmíněné klacky, ležící na zemi a prudce se s nimi vymrštili. Než Ulrik s Roxanou stačili něco udělat, už se váleli ve sněhu a nebyli schopni se jenom pohnout, jakou dostali pecku do hlavy.

      Dominika s Alexem se rychle rozeběhli k autu. Šlo to dost špatně, zabořovali se do sněhu. Měli však štěstí, že se jim podařilo Ulrika a Roxanu omráčit tak dokonale, že je nepronásledovali.

      „Nejsou moc chytří,“ zasmál se Alex, když strčil klíč do zapalování a noční ticho naplnil hukot motoru.

 

X.

Alex vší silou dupl  na plyn a auto se rozvrčelo ještě hlasitěji. Z místa se však nehnuli. Místo toho se jim však zdálo, že jako by klesají.

      „Co se děje?“ ptala se vystrašeně Dominika a snažila se všemožně vyhlédnout ven.

      „Je to v háji! Myslím, že zapadáme!“ znervózněl Alex a ve zpětném zrcátku pozoroval, jak se siluety Roxany a Ulrika zvedají ze sněhu.

      „Alexi?“ zatahala ho Domča za rukáv. „Co je to támhle za světla?“

      Alex spustil z očí Roxanu a Ulrika a zadíval se před sebe do tmy. Blížilo se k nim asi tak patnáct světelných bodů. Pohybovaly se tak, jak šli ti lidé, co nesli baterky.

      „A zatraceně! Že to jsou ti kanibalové!“

      Měl pravdu. Stará kanibalka se vracela se zástupem svých příbuzných a známých.

      Když je spatřila Roxana, doslova vyletěla. Začala poskakovat na sněhu a doslova řvát na svoji matku, že chtějí utéci a ať jim v tom nějak zabrání.

      Jako na povel se celá masa lidí obtočila kolem automobilu a všemožně se do něj snažila dostat.

      „Musíme je dostat!“ křičela baba a sama lomcovala dveřmi u Dominiky. „Je to naše večeře!“

      To lidi nakoplo ještě víc. Auto se teď doslova kymácelo a vypadalo to, že se každou chvíli převrátí. Vevnitř vypukla panika.

      „Proboha Alexi, dělej něco!“ řvala Dominika a třásla s ním držíc ho za límec.

      „Zkusím zavolat policii,“ odpověděl a hledal po autě mobil.

      Byl v přístrojové desce. Rychle na něm vytočil příslušné číslo a vyčkával. Telefon zvonil. Vtom se však ozvalo hlasité rup! a na Alex zavál chladný prosincový vzduch.

      Dveře povolily a otevřely se. Kanibalové násilím vytáhli Alexe a Dominiku z auta ven. Při tom vypadl Alexovi mobil z ruky a zabořil se do sněhu.

      Alex i Dominika se bránili ze všech sil, ale marně. Zanedlouho se za nimi zabouchly dveře domu a všechen šramot za nimi ven nepronikl.

      Ve sněhu zůstal ležet jen Alexův telefon, který teprve teď někdo zvedl. Do nočního ticha se ozýval hlas policejní úřednice. Ale když ji nikdo neodpovídal, utichl i ten.