Odlišnost.

Můžeme uzákonit právo na odpočinek a podporu, právo na domov a denní činnosti ale nikdy nemůžeme uzákonit právo na lásku. A přitom je to ve skutečnosti nejdůležitější požadavek pro osoby s mentálním postižením, pro rodiče a nakonec pro všechny. Pokud bychom byli donuceni vzdát se všeho a ponechat si jen jedno jediné, pravděpodobně bychom si všichni vybrali nejbližšího člověka. Nedostatek blízkých vztahů, láska a tím izolace u osob s mentálním postižením jsou největší tragédií jejich život. Každé dítě s postižením je neopakovatelnou bytostí, je osobností se svými zvláštními individuálními vlastnostmi a s kombinací rysů a možností, které jsou charakteristické jen pro ně. Jsou individualitou, určitým způsobem vnímají svět, prožívají a cítí, radují se, cítí se ohroženi, zlobí se nebo cítí bezmocnost. Potřebují, chtějí, snaží se, reagují na to, co je obklopuje, upozorňují na sebe, chtějí se dorozumět, chovají se určitým - svým způsobem, který je dán jejich vrozenými vlastnostmi a tím, jak se dotvářejí vlivem zkušeností.

        Takoví lidé jsou mezi námi a naléhavě potřebují ne soucit, ale sympatizující postoj a realistickou přátelskou pomoc.  Každá bytost je součástí universálního, Božího řádu, a nakolik je jeho součástí, natolik je k něčemu dobrá, je nositelem užitečnosti a dobra pro druhé.

Člověk s postižením, nezávisle na své užitečnosti, je nositelem čestného dobra „bonum honestum“, dobra o které brousíme my svá já, své morální postoje a hodnoty.

         Člověk je jednota duše a těla. Skrze svou tělesnost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa, takže jeho prostřednictvím dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele…. Když člověk v sobě uznává duchovní a nesmrtelnou duši, není obětí klamného výmyslu, který by vyplýval z přírodních nebo společenských podmínek, nýbrž naopak dobírá se hluboké pravdy. Člověk je jednota oduševnělého těla a ducha existujícího v těle – osoba. Křesťanský obraz člověka zahrnuje jeho důstojnost i omezení, milost i hřích, spásu i nového člověka.

        Člověk s mentální retardací není jen „individuum v mase“, ale „někdo“ zasluhující pozornost, lidská bytost, která zasluhuje úctu a respekt!