Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Krematorium
Autor: G_B_Show (Občasný) - publikováno 25.6.2007 (17:24:18)

Krematorium

 

Prostě jsem tam jen tak stál, nevěděl kam s rukama a díval se na Soudce. Překvapilo mě, že má slzy v očích. Jen my dva věděli, že v tý rakvi co právě spouštěj do země, nikdo neleží. A přece vytáh kapesník, aby osušil svý slaný třpytky. Snad chtěl jen zapadnout mezi černě oděnej a naladěnej dav okolo. Všichni pochrchlávali a skláněli hlavy, jako by mysleli, že smrt je nějakej trest nebo co.

Dlouhá černá rakev se centimetr po centimetru spouštěla do chladnejch drobků hlíny a já si představoval, že jsem uvnitř a sleduju obličeje nad sebou. Pokyvujou mi na rozloučenou svejma usmrkanejma nosama a nevěděj, že bych klidně moh otevřít oči, vstát a dát se s nima do řeči. Ale to já nechci, protože - no proč bych měl? Jsou mi ukradený.

Na rakev dopadla první lopata zeminy a mě znovu obestoupil pocit. Snad ho přinesly šumící stromy nebo vítr prokluzující sborem nářků nad vykopanym hrobem. Cejtim krajinu. Cejtim svět. Zapouštim kořeny do půdy a vážim tolik, jako celá zeměkoule. Zamlžený vědění všehomíra mě čeká hned za rohem a já po něm natahuju ruku, dotýkám se ho, hnětu ho v prstech a snažim se rozeznat, jakej má tvar. Jsem jedinej, kdo se na celym tomhle falešnym ceremoniálu usmívá. Lidi se na mě dívaj a pohoršeně smršťujou obočí. Ale řekněte sami, je to spravedlivý? Copak byste odsoudili funebráka, kterej každodenností ztratil respekt k smrti a začal vnímat její krásu? Přece ne. A se mnou je to stejný.

Stojim na hřbitově, nevim kam s rukama, mám zdvihlý koutky a jsem připravenej vám říct, co všechno se stalo, že muj příběh dopad právě takhle.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

I.

Začíná to v baru, kterej nemá jméno. Nic a nikdo nemá v mejch vzpomínkách jméno. Ani to anonymní město, ve kterym se všechno odehrává. Smrdí po kouři a na svůj věk má nepřiměřeně starý rysy, stejně jako muj kamarád Rum. Sedim s nim u stolu a přezdívku Rum jsem mu dal proto, že tak si na něj pamatuju: Vytáhlej kluk s Tuzemákem a krásnejma tahama ve tváři, který připomínaj větrem vyšlehaný vrásky námořníka. Ale tenhle večer přitom dělá námořníka on ze mě. Má tak rád tyhle zvláštní hry - sedíme u stolu, pijeme s krásnou holkou, která nás nezná a on začne lhát o tom, jak jsem se v osmnácti rozhod jít za svym snem, jak jsem opustil rodinu a šel na námořní akademii do Polska, abych šest let studoval na důstojníka transoceánskejch lodí.

Vždycky to dělá. Pokaždý zasáhne do běhu mýho života a vytvoří v něm novej mezník, o kterej se musim opřít, abych zvlád odpovídat na zvědavý otázky neznámý blondýnky, která chce vědět, jestli jsem na nějaký z plaveb měl homosexuální styk, nebo jak se polsky řekne plachta. A tak si vymejšlim a vymejšlim, ani ne tak kvůli ní, jako spíš sám pro sebe; přetvářim celej svuj dosavadní život a díky Rumovi ho měnim v úplně novej, fantaskní a barevnej..

Tak fantaskní a barevnej, že okouzlí i přítomnou slečnu, která skončí u mě doma a tváří se, jako by chtěla vidět fotky z cest. Jasně, že na ně nedojde. Najednou je udejcháná, má svlečený šaty a pověstnej ruměnec ve tváři. Opilá se potácí peřinama a já se na ní dívám a vim, že je stejně cizí jako ostatní, že mi na ní nezáleží. A tak jí obejmu jako věc, a i když se moje tělo vzruší, já jen sleduju strop nebo dejchám do polštáře. Vnímám její teplo, hejbe se jako šílená, dokud prostěradlo pod ní neni úplně mokrý. Teprve pak mě nechá vyklouznout a jít do koupelny, kde se dívám na svý přirození, pořád ještě naběhlý, a uvědomim si, že jsem se zase neudělal. Ale je mi to vlastně fuk. Pustim kohoutek a crčící zvuk mě začne kolíbat a utěšovat tak, jak to umí jen voda. Napustim si jí plný dlaně, zabořim do nich obličej a zůstanu tam - schovanej před světem, před timhle městem, vlastnim bytem, koupelnou, před tou holkou co čeká v mý ložnici a já si ani nepamatuju, jak se vlastně jmenuje.

Jenže když s ní ráno na to snídám, uvědomim si, že už jí nechci vidět. Nedokážu vnímat barvu jejího hlasu, ani se soustředit na na smysl jejích slov. Jsem zabranej do vzorků kuchyňskýho ubrusu a hledám cestu ven. A pak mě napadne.

„Poslyš, včera jsem ti kecal. Nejsem žádnej důstojník,“ řeknu jí. „Pracuju v pohřebnim ústavu. Potírám mrtvoly, aby se rozpadly co nejpozdějc.“

Konečně mě poprvý za celý ráno začne zajímat. Najednou jsem koncentrovanej na každej tah v jejím obličeji, na každičký škubnutí nervů. Je zvláštní, že v jejích očích nezahlídnu vztek za včerejší námořnickou lež, ale spíš strach. Strach z někoho, kdo přichází do kontaktu s mrtvejma.

Zmizí z bytu rychle a mně je lehce, jako bych zrovna vyvětral. A snad právě tahle chvilka nenadálýho štěstí mě přinutí očistit svojí poslední lež tim, že jí změnim na pravdu.

 

II.

Znám pohřební ústav vzdálenej tři ulice od mýho bytu. Starej barák s výhledem na řeku a oprejskanou pavlačí, vedle který se tyčí k nebi holej strom jako trefná metafora ke všemu, co se děje uvnitř.

Zaklepu na dveře, který otevře seschlej děda a co prej chci.

„Práci,“ řikám mu a on se ptá, proč si myslim, že sháněj zaměstnance a já na to, že jsem to někde zaslech a tak mě pozve dál. Místnosti domu maj klenbový stropy a vlhký stěny. Projdem úvodní halou ke schodům vedoucím pod úroveň země, kde dědek otevře dvířka a přede mnou se objeví matně osvětlenej sklep. Celej jeho obrovskej prostor je pokrytej modrobílejma kachličkama, který navozujou dojem sterility. Uprostřed stojí dva prázdný stoly.

Dědek otevře jedny ze třech dveří patřících sálu a za nima se objeví malinká kancelář. Sedne za stůl a nabídne mi rozvrzanou židli. Teprv když si sednu, konečně znova promluví:

„Poslyš mladej, máš nějaký vodborný vzdělání?“

„Ne.“

„A už´s to někdy dělal?“

„Ne.“

„Ale poslyš mladej, to dost vomezuje tvý možnosti,“ zamračí se. „To tu můžeš leda mejt schody,“ začne se smát nemocnym chraplákem, až se rozkucká.

Když se trochu zklidní, začnu pro změnu já: „Můžu třeba mejt mrtvoly, nebo je natírat. Už jsem o takovejch brigádách slyšel.“

Dědek vypadá, jako by se chystal znova vyprsknout, ale nakonec to neudělá. Nejspíš se bojí, že druhej výbuch by ho už zabil. Tak aspoň uštěpačně procedí: „A myslíš, že seš na to dost vodolnej? Takovejch tu bylo, co si mysleli, že de vo snadno vydělaný prachy. A pak vodcházeli se strhanym vobličejem a strachem,“ díval se mi do očí. „Mrtví do nich vstoupili,“ řikal mi mystickym tónem, ale mně to bylo jedno, protože jsem věděl, že za tuhle práci budu brát stejně jako špičkovej advokát.

„Kolik mi dáte?“ ptám se.

„Pět set za hodinu a flašku rumu na šichtu.“ Promne si dědek strniště, aniž by ze mě spouštěl oči. „Ale makat tu budeš načerno.“

Namísto odpovědi mu prostě potřesu rukou a hned s nim domluvim pracovní dobu: Tři hodiny denně ze mě v tomhle provlhlym prostředí chabruse snad ještě neudělaj.

 

III.

Večer v hospodě potkám Ruma. Nese pod ramenem papírovej balík ovázanej špagátem a míří přímo k mýmu stolu.

„Nazdar,“ zasalutuje, podá mi tu neforemnou věc a řekne: „Rozbal to.“

Tak roztrhnu obal a vytáhnu z něj měděnou olejovou lampu. Je stará a umaštěná, ale já na ní koukám jako na poklad, protože je opravdová. Cejtim v ní kus člověka, kterej jí vyrobil.

„Díky.“ Nezmůžu se na víc, než dvě sabiky. Pokaždý mě něčim překvapí. Rozhod jsem se, že mu ten dar oplatim aspoň novinkama z vlastního života.

„Dneska jsem dostal novou práci, budu omejvat mrtvoly,“ povim mu a čekám, co z něj vypadne, protože Rum má vždycky nějaký moudro v rukávu. A taky že jo: Zavětří nosem ve smogu lokálu, jako by hledal múzu a chytal na háček ty správný slova, a pak to z něj vypadne: „Pracovat s mrtvejma musí bejt krásný. Lidi se budou bát na tebe sahat,“ zasní se, „Vytvoří se kolem tebe neviditelná blána, která tě oddělí od ostatních, protože budeš mít jinýho boha než oni.“ Zadívá se na strop a pokračuje: „Smrt. Krásnou, štíhlou a vysokou jako samu gotiku,“ vydechne a já se tam chtě nechtě musim taky podívat, protože nechci přijít o tu nádheru, kterou vidí. Jenže na stropě jsou jen zmoklý mapy zdiva, žádný bozi. A tak zase sjedu zpátky do přítomnosti a v duchu si pomyslim, že by Rum měl bejt básník a ne sochař, protože z něho ta pravda přímo sálá.

Pak už jen celej večer sedíme a pijeme, kouříme a mluvíme. Čekáme na slova a hledáme myšlenky, snažíme se opilecky rozpoznat významy.

A když večer přijdu domů, hlava se mi motá tak, že zvládnu jenom oblečenej padnout na postel, ve který se mi zdá tenhle sen:

Stojim v tom kachličkovanym sklepě pohřebního ústavu a rozhlížim se po jeho stěnách. Rozhlížim se, dokud mi zrak nepadne na dvoje dveře. Jedny vedou do dědkovy mrňavý kanceláře, ale za těma druhejma tušim tajemství. Tak beru za kliku, otevřu - zavřu a přede mnou se rozprostře pokojíček s křeslem, umyvadlem a stolkem se spoustou šampónů a líčidel. To křeslo vypadá jak velká ptačí noha stojící na třech drápech. Vyšplhám se do něj, a když dosednu, zjistím, že je namířený přímo do obrovskýho zrcadla. Dívám se na sebe, ale se zrcadlem neni něco v pořádku: Je strašně velký, ale přitom se v něm nezobrazuje nic jinýho než moje rozcuchaná hlava. Ať se kroutim jak chci, ať se naklánim do stran sebevíc, furt mě pronásleduje obrovskej bílej obličej. A jak tak sebou cukám, najednou se z rohu místnosti vynoří postava a jde ke mně. Vlastně ani tak nejde, jako spíš pluje. Má černej háv a do obličeje jí neni vidět. Došourá se k mýmu křeslu, sáhne mi na vlasy a já najednou vim, že tohle je kadeřnictví. Tak se uklidnim a zavřu oči, zatimco postava přišoupne za křeslo umyvadlo a začne mi mejt vlasy. Masíruje mi při tom kůži na hlavě jako nějakej čínskej mistr relaxace. Připomíná milenku, která propadla lásce a teď se brouzdá prsty ve vlasech každýmu, kdo jí o to požádá.

A když to dodělá, řekne, že jsem připravenej a zeptá se: „Jak to chceš?“

Ale mně se mý vlasy líběj, takže odpovim: „Jenom učesat.“

Hlava toho podivnýho hávu kejvne, vezme do ruky obrovskej černej hřeben, kterej se ve vypouklym zrcadle zdá ještě tisíckrát větší než normálně a začne mi pomalu šroubovat vrchní půlkou hlavy. Nezvládnu ani dutat, jen zděšeně koukám, jak sebou projížděj skřípající závity, dokud se poklice neodklopí docela a neodhalí růžovej mozek, kterej je vrásčitej jako tváře starejch lidí nebo dětský faldíky. A tyhle překrásný faldíky, tyhle kopečky růžový vaty, který patřej jenom mně, začne vytáhlej lazebník česat svym obrovskym hřebenem. Tahá to, dělaj se mi kudrliny a mžitky před očima, halucinuju a slyšim neexistující hlasy. Gigantický zrcadlo přede mnou je plný brázd, začínám se děsně potit, přetížení v křesle má sílu gravitace celý galaxie a já se budim promočenej jak horečkou nemocnej.

 

To ráno mám vážně strach. Poprvý jít do nový práce a hned s takovym snem v zádech. Ale nakonec se ze všecho stane rutina. A když pak v tý zatuchlý budově mrtvejch objevim i Krychli, mý poslední obavy se rozplynou. Zkondenzujou a odtečou.

Krychle je malá, rusovlasá a v ústavu brigádí jako uklizečka pro horní dvě patra. V civilu nosí sutanu. Bůh ví, kde jí vzala.

Já vím, že jí zatraceně sekne.

A proč jsem jí vlastně začal tak směšně nazývat? Krychle?

Chacha.

 

IV.

Právě se chystám na další osminu dne strávenou v podzemní kobce; beru za kliku ústavu a když se octnu v hale, málem podklouznu na naleštěnejch parketách. Ta zrzka už zase pulíruje dům svym omáchanym mopem a nebere žádný ohledy. Někdy si myslim, že si přeje, aby na tom všek lesku starej dědek uklouz a rozštíp si hlavu. Když mě holka uvidí, zastaví se a řekne: „Co tak čučíš?“

„Hledám bezpečnou cestu přes to tvý minový pole.“ Vytáhnu prst a ukážu ke svejm botám. Chvilku to trvá, než se zasměje a vrátí se zpátky ke kýblu. Tak jdu za ní a řeknu jediný jméno, který se v celym tomhle příběhu objeví, protože to jediný si pamatuju:

„Já jsem Adam.“

A ona zvedne oči od náčiní a pohodí vlasama jako nějaká filmová hvězda.

„Adam. To je muž země. Panáček z červený hlíny. Četla jsem to,“ řekne a mně nezbejvá, než kejvnout. Muž země - to jsem přesně já. Uplácanej z červený hlíny se každej podzim rozpadám, abych se na jaře zase narodil.

Pak si všimnu přívěšku, co nosí na krku. Taková mrňavá kostra kostky. A protože vim, že každá holka je háklivá na svý tělo, ukážu na přívěšek a řeknu:

„Pěkná krychle. Tak si tě budu pamatovat. Jako Krychli.“

Což jí samozřejmě děsně nakrne, protože Krychle vytváří dojem trojrozměrnosti a tudíž tloušťky a komu by se líbilo bejt tlustej, že jo? Načež jí hlavou probleskne, že krychle je vlastně dost podobná kouli. No a představte si holku, která má přezdívku Koule. A tak Krychle mrští mopem o zem a naštvaně dupne, ale to já už dávno neslyšim, protože kráčim po schodech dolů do polopitevny, abych obdařil svý zesnulý zákazníky další bylinkově voňavou masáží.

 

Ten novej vypadá jako typickej štamgast funebráckýho oboru. Výtáhlej stařec s bílejma vlasama, který má ještě v den posledního soudu pořád perfektně sčesaný do úzký pěšinky. Natáhnu si rukavice a začnu potírat tělo průhlednym balzámem. Ten balzám je vlastně mym poslednim pomazánim. Připadám si jako kněz, kterej právě vyslovil konečnou modlitbu nad mrtvou duší a teď už jí jen rituálně ukládá ke spánku. Všechno to má skrytou symboliku: Balzám tělo neprodyšně uzavře, izoluje ho od venkovního světa a duše se nikdy nebude moct vrátit zpátky.

Když dodělám všechny svý povinnosti a měl bych se mít k odchodu, na chvíli se v místnosti zaseknu. Sleduju šero na druhý straně sálu. Pronikám očima tmu, abych zahlíd dveře ze svýho snu. A tak tam jdu a taky je najdu, ale jsou zamčený. Klíč určitě bude v zásuvce dědkova kancelářskýho stolu, ale na takovej risk už kašlu, protože mám svou práci rád - svý mrtvý. Jsem jejich kazatel a oni mý ovečky. Přinášim jim rozhřešení a kynu rukou do tvaru pomyslnýho krucifixu. A oni mi na oplátku vyprávěj, jak je smrt krásná. Všichni do jednoho se usmívaj a maj při tom slastně přivřený oči. Navěky. A taková je i Ona, jako vlídná modla, neviditelná dárkyně věčnýho spánku.

Nechám teda sny snama, otočim se, vyběhnu schody nahoru, otevřu domovní vrata a koukám nahoru na slunce a pak na řeku, která líně kopíruje reliéf břehu a docela jasně si uvědomuju, že jsem vlastně strašně šťastnej.

 

Když se vrátim zpátky, znovu potkám Krychli. Kartáčuje si vlasy, jejichž úlomky padaj do spár kachlí, ve kterejch nacházej dokonalej úkryt. Jakmile mě zahlídlne, zasyčí a pak se usměje. Těžko říct, co to má znamenat. Dívám se na ní. Vypadá jako malá bohyně ohně. Paži má opřenou o rantl skříně a s hlavou skloněnou do strany odhaluje nahej krk.

„V kolik tu končíš?“ zeptám se jí a celej sál se rázem promění v zakouřenej bar. Ona tu dělá za pultem a já jsem zákazník, kterej právě zaplatil nepřiměřeně vysoký dýžko a to z jedinýho možnýho důvodu.

Začne se tu odehrávat film a my jsme jeho herci i režiséři zároveň.

Sjede mě pohledem, jako by mi chtěla upravit špatně vyleštěnej manžetovej knoflíček, ale pak jí přemůže hraná shovívavost a pronese: „Končím tu za dvě hodiny.“

A tak máme první rande.

Vyjdeme z krematoria a poledne zrovna končí. Mlčíme, i když mě napadá spousta věcí, který o ní chci vědět. Jsou její krásný rudý vlasy pravý? A proč zatraceně nosí tu sutanu? Ale nakonec se ani nemusim na nic ptát, protože se rozpovídá sama. Nejdřív o rodičích: O mámě nic neví, prej žije někde v horách v chaloupce a to nejmodernější, co za posledních pár let poznala, jsou zřejmě jen zavařovací sklenice, který Krychli a jejímu otci posílá každý Vánoce naplněný kompotama, asi aby nezapomněli.

Přijde mi to ujetý, ta máma musí bejt blázen. A fotr? Právník. Bejvalej soudce Nejvyššího soudu. Pracháč v důchodu. S nikym se nestýká, nemá ani vlastní auto. Má jen byt, velký číslo na kontě a dceru. Ale jediný, co je mu doopravdy vlastní, je láhev zlatý tekutiny z nejlepšího irskýho dovozu.

Taky říká, že ze všecho nejvíc se bojí samoty, právě kvůli rodičům.

Pak se odmlčí a mě přejde nápad pozvat jí do hospody. Jak se asi dívá na chlast, když má za otce alkoholika?

Nakonec pozitivně.

Po váhání totiž nevydržím a koupím víno a strochou nadsázky i malý místečko v poloostrovnim parku uprostřed řeky, kde si pak vymejváme hlavy příběhama o životech, který ani jeden z nás nikdy neprožil.

„Chtěla jsem bejt herečka a princezna a taky bílá paní. Malířka, veterinářka, rybářka. Ale pak se to zlomilo. Přestala jsem snít a teď meju podlahy.“

„Proč? Copak tě otec nezásobuje?“ zajímám se.

„Nechci,“ řekne, aniž by vysvětlila důvod, ale já to stejně nepotřebuju vědět, tak je mi to jedno.

„A co ty? Co cheš bejt ty?“ zeptá se.

Jenže o mejch vymodlenejch životech se mluvit nedá, protože já o nich nikdy nesnil. Všechny ty vymyšlený příběhy jsem totiž doopravdy prožil a mam je ve vzpomínkách hluboko uložený. Desítky životů ušitejch od Ruma. A tak jí vyprávim aspoň o něm.

Jenže pak už je najednou noc. Propijem se do ní, aniž bychom věděli, kdy přesně se to vlastně stalo. Ale zato jsme oba úplně jistě víme, že chcem, aby to nebylo naposledy. A tak jí pozvu na miniaturní oslavu svejch narozenin. Jen já, ona a Rum. Jo, přesně tak si to tu noc představuju: My tři, vytesaný hrubejma sekama do skály na věčnou chválu tomuhle večeru a vzájemnýmu propojení tří světů: Fantaskního, reálnýho a toho, co přijde po něm.

V.

Druhej den potkám Ruma a dáme se do řeči. Ale jako by mě při tom rozhovoru někdo vytáh z vlastního těla, nepamatuju si z něj vůbec nic. Furt musim zírat nahoru na nebe anebo na Rumův obličej a vrásky úst, který mu vedou k nosu a při každym pohybu naznačujou smích.

Ale vytušim, že mě zve na nějakej mejdan. Na nějakou chatu nebo vilu. Mluví o drogovym večírku a krásnejch holkách, o samotě vilový čtvrti satelitního poloměsta a o řece, která tamtudy protejká. A protože je čtvrtek, hned druhej den se sbalíme a jedeme.

Místo je nádherný. Jako by někdo vykrojil kus posvátný země ze starejch knih a na něm postavil malej palác v klasicistnim stylu ořezanym do moderní podoby.

Vevnitř vysoko zavěšený lustry a vůně elegance procházející každym pokojem. Točíme se s Rumem celou vilou pořád dokola a obdivujeme dřevem zdobený stěny, na který čas od času i sáhneme, abychom se přesvědčili, jestli to celý není jenom tapetová náhražka, ale není.

Začneme pít. Začneme se bavit s lidma. A pak se navzájem ztratíme. Ale mně je to jedno. Proplouvám tim dechberoucim prostorem jako duch, jako strážnej anděl krásy. A stejně tak i mluvim. Tak nehmotně. Ani vlastně nevim, jak se to stalo. Možná proto, že mi někdo vtisknul do dlaně malou tubu s pilulkama a já si jednu dal, a protože hned nevklouzla do krku jak měla, zapil jsem jí bezbarvym panákem prázdný chuti. Možná proto, že jsem takhle nehmotnej už od narození.

Nevim, jak moc dlouho potom zaslechnu bít hodiny. Jsou tři a já sedím venku před vilou, mám v ruce bílý víno a v druhý tu tubu tabletek a přistihnu se, jak si povídám s nějakou holkou, aniž bychom se představili. Že se s ní líbám a líbí se mi to. Ani ne tak proto, že by to uměla. Spíš kvůli dojmu, že plujem na jedný vlně - na nafukovacích matračkách a vzduch je tak krásně slanej a léčivej, jako u moře bejvá.

„Náš svět je tak obrovskej a přece je ve vesmíru jen malinkou neznatelnou tečkou, ničim hodnotnym nebo důležitym. A my lidi jsme tim pádem ještě nicotnější, v řádu násobku toho, kolikrát je země větší než my. Jen si představ, jak tady sedíme a někdo na nás kouká ze skafandru jako na smítko prachu, který když zmizí, hovno se stane,“ říká a já kejvu hlavou. Taková je to pravda. Tak se mi líbí. Sakra kejvu hlavou, až z toho začne pomalu svítat a já se jí zeptám, jestli se stejně jako já vždycky po mejdanu cítí špinavá, a když řekne jo, tak se jdeme společně umýt.

Koupelna vypadá jako šatna sportovního klubu. Má dvě dlouhý lavice a kout se čtyřma sprchama, nad kterym je do zdi vsazenej pár okýnek ukazujících ráno vstávající z postele.

Dívám se na ní, jak si rozepíná podprsenku a sundavá kalhotky. A pak na její půlky patřící ke dvěma nohám dlouhejm, že by obtočily svět a ještě něco zbylo. Pustím sprchu a voda mi začne skrápět vlasy. Je to jak pohlazení od boha. V mžiku zapomenu na předešlý chvíle a zakoukám se do louží na podlaze, tvořících proměnlivý obrazce. Zas jsem svět jen pro sebe, okřídlenej a nabitej okamžikem noblesy bytí. Sleduju křivky těla pod protějšim proudem kapek a oči, co mě propalujou způsobem, kterej by dokázal vypařit oceán.

Sáhne mi na ruku a já zjistím, že v ní pořád svírám krabičku plnou pilulek.

„Chci si dát,“ řekne a kývne jejich směrem. „A tebe hned po nich.“

Jenže když tubu otevřu, půlka obsahu se vysype na podlahu. Tak si klekneme a začneme je v tom malym jezeru lovit, ne rukama, ale rtama - který se nakonec potkaj, nasáklý pachem syntetiky a alkoholu. Je jak z čokolády a látka, co se nám rozpouští na jazycích, jen umocňuje tenhle dojem podobnej návštěvě cukrárny. Jsem v ní a všechno to šplouchá. Voda šeptá. Mísíme se na tý podlaze jako dvě chemikále ponořený do petriho misky. Nakonec vybuchneme a pak už jen tak ležíme a zíráme do němýho stropu.

Svítá. Paprsky slunce se odrážej od stěn promočený koupelny a já chci bejt zase sám.

„Kam jdeš?“ zeptá se, když vstanu.

„Najít si nějakej pokoj.“

„Můžu jít s tebou?“

„Ne,“ řeknu a oblíknu se, zatímco ona položí hlavu zpátky na dlaždičky a rozpaží ruce, jako by čekala, že jí začnu fotografovat. Zavřu za sebou dveře a projdu domem až ke schodišti, který zvolna vyšlapu do prvního patra. Zapadnu do nejbližšího pokoje a ocitnu se v místnosti vyzdobený hnědozelenejma závěsama, hnědym kobercem a holejma bílejma stěnama. Postel je rozestlaná, někdo už v ní tuhle noc nejspíš spal. Přejdu k oknu a spatřím celou rezidenci v přívětivejch ranních barvách. Na štěrkový cestě vedoucí k bráně stojí střibrnej kombík, kterej se po chvíli rozjede a zmizí za zdí. Potom už je klid. Absolutní ticho, který se neodváží rušit ani ptáci. V tom okamžiku je něco svatýho. Vysypu do dlaně zbytek pilulek a jednu z nich spolknu. A pak už nechci ani nepotřebuju nic. Konečně vnímám krásnou rovnováhu sebe a okolního světa. Cejtim, jak mě nepotřebuje, jak jsem mu lhostejnej, jak ode mě nic nečeká ani nežádá. Jsem jeho součástí, o kterou může kdykoli přijít, aniž by se něco zásadního změnilo. Všechno by jelo dál i beze mě. A stejně jsem na tom i já. Zírám ven na všechnu tu nádheru a moje flegmatická duše zatim krouží někde za horizontem.

 

VI.

Než se dostanu zpátky do města, uplyne zbytek víkendu. Co uplyne, spíš se ztratí, vypaří a rozmaže. Na chvíli je to paráda, ale když v pondělí přijdu do práce, všechny mý ovečky jsou tou bělobou úplně vygumovaný. A vyznání postavený na úctě k božský Smrti se tim zmetamorfuje do scvrklejch seschlejch údů šedovlasejch těl. Jejich krásu zhanobil čas a já se za to na něj zlobím, stejně jako na celej koloběh života a smrti.

Indiáni věřili, že podstata zemřelejch se rozmělní v déšť, kterej pak padá k zemi, a skrz kterej v sobě všechny rostliny, zvířata i lidi zachovávaj jejich duše. Jenže těžko si představit něco tak vznešenýho, když na sobě máte průhledný rukavice, co smrdí chlórem. Rukavice, který jsou bílý. Bílý a průhledný.

Kdybych tu dneska nezastih Krychli, asi bych se melancholií propad někam do podlahy. Jenže ona je ten typ, kterej rozevřívá krev. Už to její ahoj je jako háček od rybáře, kterej mě za protrženou dáseň vytahuje na hřejivý teplo dne.

„Ještě, že jsme vypadli,“ pohodim rukou za záda, kde stojí náš rozpraskanej pohřebáckej dům, když odcházíme. „Začíná mě to tam děsit. Mívám příšerý sny o tom, co dědek schovává za zamčenejma dveřma dole ve sklepě.“

„Povídej,“ visí na mě Krychle očima a jako by chtěla ochutnat každý mý slovo, při vyprávění pohybuje rtama společně se mnou.

„Zdálo se mi to teď o víkendu,“ vyprávim. „Došel jsem k dědkovi do kanclu a vzal z šuplíku klíč od dveří, co jsou na tý odvrácený straně sálu, ve kterym dávám poslední pomazání. Byl jsem zvědavej jako nějakej Kolumbus, když jsem je otvíral. Jenže pak to se mnou málem seklo. Dveře bouchly a pod světlem zářivek se rozblikala místnost, ve který nebylo vůbec nic, krom pár lidskejch orgánů na podlaze. Nevypadalo to nijak odporně, spíš jako odfláklý dekadentní umění. Ale hrozivý na tom bylo, že ty vnitřnosti patřily mně. Nevim jak se dostaly ven, ale bylo jasný, že je musim rychle dostat zpátky, protože bez nich jsem za chvíli mrtvej. Cejtil jsem, jak mám pod kůží úplně duto. Jenže jedinej způsob, jak si je nasoukat zpátky, bylo krkem. Tak jsem si do něj ty vnitřnosti začal rvát. Ale byl to hnus, prostě to nešlo. Zkus si cpát do pusy vlastní ledvinu; zalkneš se dřív, než začneš. Ani ne tak masem, jako neestetičností vlastního sebekanibalství. Najednou se mi udělalo jasno: Prostě jsem věděl, že to nedokážu. Že to nechci dokázat. A radši teda umřu, než abych se poskvrnil něčim tak mrzačícim důstojnou krásu těla,“ odplivnu si. „Přestože to šlo - věděl jsem, že když si všechno, co se válí na zemi, vpravim zpátky do sebe, tak přežiju - přesto jsem to neudělal. Protože pojídat sám sebe vypadalo hnusně. Muj subjektivní smysl pro krásu tak překonal touhu po životě. Seděl jsem na zemi vedle hromady těch blivů a ve vší ladnosti ze sebe nechával vyprchávat molekulový kvanta vitality.“

Když dopovím svůj sen, Krychle mě neslyšně obejme a vzdychne, jako bych jí z nohy právě odvázal vězeňskou kouli. A i mě se najednou udělá lehko. Žilama přestane kolovat tmavá krev a místo ní cejtim výbušný kapičky adrenalinu, který si prorážej cestu ven. Vedle nás zastaví tramvaj a v ten moment nám přijde naprosto logický do ní nastoupit. Drkotáme po nábřeží jako v renesančnim kočáru a město se stmívá, aby nás pak i s tramvají vyplivlo na konečný, na vlastnim okraji. Jsou tu stromy. A vyhřátá zem. Je tu pěšina, kterou se dá jít do kopců, mezi kterejma stoupá kouř. Tak jdeme a držíme se přitom za ruce podobný dvoum ztracenejm capartům.

„Vidíš ty stromy?“ Ukazuje Krychle prstíkem na všechnu tu rozkvetlou podvečerní nádheru a točí jím ve vzduchu. „Jen si představ, že stromy prorůstaj skrz zem. Ty větve by klidně mohly bejt kořenama, zvlášť v zimě, když nekvetou. A na druhý straně, na opačnym pólu, vylejzaj ze země jako nějakej úplně jinej druh. Co když jsou tam ještě daleko krásnější než tady?“ Rozhlídne se po světě. „Ne, to neni možný.“

Usměju se. Ne tomu co říká, tak nějak sám od sebe. Procházíme kopcema a čicháme kouzelnou vůni místa, který představuje symbol předělu mezi městem a přírodou. Cestu periodicky lemujou zrezavělý nákupní košíky a dávno odpojený domácí spotřebiče, který hlína a vlhkej chlad pomalu rozkládaj a nasakujou zpátky.

„Cejtíš to?“ řeknu a myslím tím všechno, co se mi právě honí hlavou, jenže ona zavětří a odpoví: „Spálená guma. Někde tu hořej starý gumy.“

A má pravdu. Pramínek kouře za hroudou zeleně dává svym odstínem znát, že je spíš odbarvenej než přírodní. Krychle ohrne horní ret: „Smrdí mi. To jsou ty jejich duše. Umělý a falešný.“

„Hm-,“ odfouknu vzduch, „jak pak asi voněj duše lidí?“

„To nevim,“ zamyslí se. „Někdy to asi budeme muset zkusit,“ vycení na mě dvě řady zubů, mezi kterejma se vyjímá pár bílejch tesáků a mně je pro tu chvíli jasný, že to myslí vážně. Že by člověka, co tam za kopcem rozdělal pneumatikovej oheň, spálila až na troud a chřípila přitom všechno, co by se ve vzduchu pohnulo.

Asi jí miluju. Vytáhnu krabičku pilulek a nabídnu jí. Bez přemejšlení si vezme a já hned po ní. A když pak někdy pozdějc v noci dorazíme ke Krychli domů, ani už si nepamatuju jak.

Nebejt jí, všechno by se zase vyprázdnilo. Ale teď tu je, malá a rusá a já jí chci. Tak moc, že ji hned u botníku vezmu a odnesu rovnou do postele, kde ze sebe v naprostym pohroužení strháme to poslední málo šatů, co nestačí spadnout cestou.

Dál mam zásek. Dál o tom prostě nemůžu nic říct. Jako bych se snažil představit si jablko ze všech stran najednou. Na těch pár chvil se mi narve celej vesmír do těla a já ho cejtim - tak nahej a skutečnej, koncentrovanej v každý uvzdychaný buňce společnejch těl.

Ještě dlouho potom jen tak leželíme na posteli, koukáme z okna a divíme se, jak se ta obrovská noc venku mohla stát naší součástí.

Ráno už to takový neni. Pořád nezapomenutelný, ale bez nádechu mystiky. Přesto se, když v koupelně utírám svý sperma do ručníku Krychlina fotra, cejtim šťastně. Rovnonážně. Provazochodec, co po letech znova chytil balanc.

Zajdu z hladu do kuchyně a tam sedí chlap. Asi její fotr. Ten soudce. Koukne na mě a pak na mý trenky.

„Sedni si,“ vyzve mě a já neodolám, protože tahle situace plně odpovídá mýmu novýmu rozpoložení, který mi našeptává, že ať nastane cokoliv, já z toho vyjdu jako král.

„Chceš?“ Pokyne hlavou, když si nalejvá panáka. Pokrčim ramenama a tak mi přihraje skleničku a zašplouchá v ní whiskou.

„Tak na tohle ráno,“ prohlásí pak, všechno to exne a řekne: „Pravda a spravedlnost. Pravdivost a správnost. Realita a relativita. Nic nemá tak jasnou spojitost, abys to mohl tvrdit určitě. Nakonec snad ještě začnu věřit tomu, že by měl člověk soudit srdcem a ne rozumem,“ natáhne koutek úst do opovržlivýho úsměvu a mně je jasný, že tohle opilecký tlachání neni založený na jednom panáku. Tenhle chlap jel nejspíš celou noc.

„Práva jsou nezadatelný. Chápeš to? No chápeš? Chceme svobodu a přitom jí popíráme. Jenže co může bejt většim symbolem svobody a suverenity, než možnost převést vlastní práva na někoho jinýho?“ Odmlčí se. „Zabít se člověk může, ale zplnomocnit k tomu přítele ne.“ Lokne si další dávku. „Do šedesátejch let byl v Americe pokus o sebevraždu trestnej, to aspoň mělo nějakou související logiku. Ale takhle jsem tomu chudákovi napařil i přes svý sympatie šestku natvrdo. Společnost si to žádala..“ zachrochtá, jako když to v krku bublá hlenama a položí hlavu na stůl, připravenej ke spánku nikoli spravedlivých, ale těch vinných, který se do spravedlivosti svýho spánku musí propít.

Vrátim se do Krychlina pokoje. Ještě spí. Při pohledu na ní mě popadne takovej amok, že musim hned sbalit svý věci, napsat cedulku s pár milostnejma řádkama a potichu se vypařit z bytu provoněnýho alkoholem a výparama, co celou noc stoupaly z jejích pórů, abych pak po zbytek dne seděl někde v zapadlym koutě a kontemploval nad nenadálym předávkovánim endorfinama.

Jo, abych nezapomněl, na tý cedulce stálo, v kolik má kde bejt a hlavně ať nezapomene přinýst dárek.

 

VII.

Sedíme v Rumově autě na cestě za město a zamilovaně se šklebíme jeden na druhýho. Jsem zvědavej, jakej dárek pro mě má, ale její přítomnost by mi nevynahradilo stejně nic. O něco víc mi ale vrtá hlavou, co pro mě v kufru veze Rum. Když jsme nakládali chlast, v zadní část kombíka byl položenej do hadrů zabalenej předmět, tvarem podobnej obrovský knize. Ať už je to cokoliv, jistý je, ža takhle obrovskej dar jsem ještě nikdy nedostal.

Zvuk auta provází příjemný brnkání kytary reprodukovaný rádiem, teprve když sjedeme na polní cestu, začne jeden z mikrofonů trochu chrchlat. Jenže to nevadí, stejně už zastavujem. Musim ocenit Rumův vkus. Po krátký procházce lesem se před náma objeví malinkatý jezírko uprostřed jehličnatýho lesa. Tak čistý a panenský, jak jen průzračná voda může bejt.

„Tak co,“ rozpřáhne ruce, „jak hodnotíte výběr místa na naší oslavu?“

Nezbyde nám, než k němu přijít a uznale ho poplácat po ramenou, zatímco on z nich namáhavě sundavá ten záhadnej balík.

Založíme oheň a otevřem první flašku červenýho, zatimco Rum začne vyprávět jednu ze svejch zasněnejch příhod. O holce, co má na zádech vytetovaný bludiště.

 „No nepřijde vám to zajímavý?“ Diví se Rum. „Pochopil bych mořskou panu, kotvu, jméno svýho milýho nebo nějakej pochybnej citát. Všechno to má význam. Ale bludiště? Tak jsem se jí na něj zeptal. Jenže ona se všemožně vykrucovala, šálila mě a převáděla rozhovor tak, že jsem uprostřed večera na to bludiště docela zapomněl a začal si víc všímat jí. Nakonec jsme skončili u mě doma a znáte to: Nedáš si ještě skleničku? A druhou? A nepomilujem se? Řekla potom ona, jenže když si sundala triko, já to bludiště uviděl znovu a zas mi děsně vrtalo hlavou. A pak jsem nana to konečně přišel,“ odmlčel se významně.

„Tak počkej. A co teda mělo znamenat?“ zeptám se.

„Hádej.“

„No nevim!“

Rum se zasměje. „Tak poslouchejte: Když jsme se domazlili a šli na věc, po chvíli se otočila na všechny čtyři a já začal zezadu. Jenže jakmile jsem uviděl to zatracený bludiště, nedalo mi to a musel jsem hledat cestu ven. Kdyby tak bylo jednoduchý, ale ne. Skládalo se snad z padesáti soustřednejch přerušovanejch kružnic a já se z něj ne a ne vymotat. Začal jsem vztekle přirážet a zkoušel to znovu a znovu a furt nic. No abych to zkrátil, trvalo mi snad třičtvrtě hodiny, než jsem se z něj definitivně dostal. A zatimco holka byla na vrcholu blaha, já dodělával zbytky fyzickej i duševních sil, abych pak s nalezením cíle současně i vyvrcholil a bezmocně padnul.“

„No, to vůbec neni špatnej nápad,“ dloubne mě Krychle neopovážlivě do žeber. „Škoda jen, že pak musí furt střídat chlapy.“

„To jo,“ zasměju jsem se. „Anebo si musí vybrat nějakýho děsně blbýho.“

„No nic,“ přeruší nás Rum. „Myslim, že je na čase, abychom obdarovali tady oslavence. Proto bych si k týhle příležitosti dovolil malej přípitek,“ prohlásí a než pokračuje, vytáhne tři malý sklenky, do kterejch nalije víno, aby pak číše rozdal a slavnostně pozvedl do vzduchu.

„Tedy: ‚Když nosíš hlavu v oblacích - často šlapeš do hoven!‘ “

„- do hoven!“ Přiťuknem si s ním vesele a hodíme do sebe obsah skleniček, stejně jako veselou atmosféru večera.

„A nyní již první dar!“ Zajásá Rum a zvedne ze země ten těžkej hadrovej balík. „Dar, jenž se hodí každému smrtelníkovi! Dar, který potřebují všichni, ale který je bohužel ve většině případů darován až tehdy, kdy už nikomu nezpůsobí radost. Dar - nedar!“ vykřikne pak jako uvaděč varietního čísla a strhne z daru-nedaru hadry, který odkryjou kamennej náhrobek s vytesanym jménem a dvěma daty. To jméno je moje.

Rum postaví náhrobek na výšku a hrdě o něj opře ruku.

„Páni,“ přišourám se ke kamenu a užasle ho hltám očima. „To muselo dát práce..“

„Ne nadarmo jsem sochař.“

„A co je to tam napsaný? Trochu se bojim číst si vlastní náhrobek..“ zeptám se.

„Nic extra. Jméno, dvě data a nápis ‚Cynismus je jen láska naruby‘,“ usměje se Rum. „Přišel mi docela výstižnej.“

Neohrabaně se zasměju. „To jo. Ale co to datum smrti? I muj cynismus má svojí míru.“

„Právě proto tam to datum je. V ten den tvoje míra zemře a konečně budeš celistvej,“ řekne s prorockym zasněnim, zatimo já už trochu klidněji nahnu zrak blíž, abych rozpoznal konkrétní číslice.

„Už za tři dny?“ podivim se.

„Znáš to. Čím dřív,“ usměje se Rum spokojeně, „tím líp!“

A má pravdu, jako vždycky. Obejmu ho jako nemohoucný nemluvně a představuju si ty hodiny dřiny, který prací na náhrobku strávil. Málokdo by mi věnoval tolik vlastního času.

„Dobrá dobrá,“ vyvlekne se Rum z mý kravaty a ukáže na Krychli. „A teď - to nejlepší nakonec!“

Krychle celou dobu, co jsem si prohlížel náhrobek, jen tiše přešlapovala pod stínem nejbližší větve. Teprve teď zpod něj vyjde a sáhne si do kapsy.

„I já pro tebe něco mám,“ řekne skoro ostýchavě, vytáhne zalepenou bílou obálku a podá mi jí.

„Co to je?“

„Obálka tajných přání. Je v ní schovaný všechno, co potřebuješ vědět,“ odpoví a já kejvnu a chystám se rozlepit přeloženej papír, jenže Krychle mě zarazí a řekne: „Ne, to nesmíš. Nesmíš jí nikdy otevřít. V tom je její kouzlo. Když jí rozlepíš, už to nikdy nepůjde vrátit. Tak to nedělej. Aspoň dokud jsi šťastněj.“

A to já v tu chvíli jsem a tak jí poslechnu.

A pak už celej večer jen pijem a klábosíme, sedíme na mym náhrobku a zahříváme jeho chladnej původ lidskym teplem. Koupáme se, běháme po lese a nakonec v něm taky usneme. Ale ještě těsně předtim, v tu malinkatou milisekundu, než se člověk definitivně ponoří do světa snů, dostanu dojem, že ta tajemná bílá obálka, kterou nesmim rozlepit, pro mě znamená strašně moc.

 

VIII.

Po skvělym víkendu začíná na dveře opět klepat obyčejnej život. Další ráno u dědka v podzemí. Je tu vydejcháno a na stole leží dvoumetrovej pořez s tetovánim od temene až po achilovku. Příčina: Dopravní nehoda, nejbánálnější náhodná smrt. Obalzamuju ho a přemístim nahoru. Ani k němu necejtim nějakej zvláštní soucit. Tenhle vjem se ze mě poslední dobou vůbec trochu vypařuje. Přemejšlim, jestli to má nějakou souvislost se zvyšující se náklonností ke Krychli, jenže k ničemu se nedoberu, protože od výsledku tohodle mozkovýho procesu mě neustále ruší pekelný ticho kolem. Neni slyšet vůbec nic, ani vrz. A pak mi to sepne: Představivostí projede celej barák a všechny jeho pokoje jsou prázdný, venkovní vrata zavřený a jedinou živou osobou obklopenou nebožtíkama tu tak zůstávám já. Mrknu na dveře na druhý straně sálu. Na ty, co mě celou dobu, co tu makám, tak fascinujou a náhle se ve vteřině rozhodnu. Vtrhnu do dědkovy kanceláře a horečnatě začnu lovit v zásuvkách stolku, dokud neobjevim vytouženej klíč. Jenže když vejdu zpátky do sálu, najednou mi ztěžknou nohy. Jako by se vracely mý sny. Lazebník a dutost vlastního těla. Čím víc se dveřím přibližuju, tim těžším se stávám. Jenže moje zvědavost je stejně silnější. Překonává i tu podivnou bolest, kterou vnímám v hlavě, když se zámek dveří se skřípotem odemyká pod náporem klíče.
Vevnitř je tma. Jen vzadu na druhý straně místnosti prosvítá odněkud seshora úzkej proužek světla na podlahu. Šmátrám po stěnách, jenže nenahmatám žádnej vypínač, vůbec nic. Jsou úplně holý. Vydám se teda kradmo aspoň k  malýmu světýlku v dálce. Jenže když jsem v půli cesty k němu, zdvihne se průvan a ono vzápětí s děsnou ranou zmizí, stejně jako otvor dveří za mými zády. Rozeběhnu se k nim, jenže ať po jejich kovu sahám jak chci, nemůžu nahmatat kliku. Je tu jen koule a zámek. Vzpomenu si na klíč. Začnu prohledávat kapsy, ale ty jsou prázdný. A začínaj bejt ještě prázdnější, když si uvědomim, že klíč jsem nechal v zámku zvenku jako nějakej nesvépravnej idiot. Kopu do kovovýho plátu před sebou, jenže ticho venku je nekonečný. Jsem sám ve svý tmě, zavřenej ve svym snu a čekám, co bude dál.

Minuty se vlečou, jako by se nikdy neměly zastavit. Tma kolem se slejvá a rozlejvá do všemožnejch tvarů a za dveřma pořád nejsou slyšet žádný spásný kroky. Jak dlouho tu vlastně jsem? Hodinu? Dvě? Celej den? Ztrácim orientaci a poprvý začínám chápat zakřivení prostoru a jeho dilataci času. Něco se děje. Už ani nevim, jestli jen halucinuju nebo doopravdy spim. Je možný, aby měl člověk sny v bdění? Zdá se mi, že vycházim z pohřebního ústavu, ve kterym jsem právě zavřenej, a z jeho dveří se za mnou táhne mý vlastní zlo, který jsem otevřenim místnosti pustil na svobodu. Jdu po nábřeží a za mnou se stahujou mraky a schyluje se k bouři. Už zase cejtim ten chlad v těle, kterej způsobuje nedostatek vnitřností. Zůstal mi jenom mozek a já si poprvý uvědomuju, že něco váží. Lidi kolem mě začnou pokašlávat. Jdu za nima a chci se jim omluvit: Já to tak nemyslel. Jenže oni jen kulhavě poodbíhaj pryč, co nejdál od mýho mraku. Jsem sám. A neni mi z toho dobře. Jako bych už začal pokašlávat taky. Jsem sám a nechci bejt, tak se rozhodnu jít za Krychlí. Bydlí kousek odtud, v krásnym domě na nábřeží. Je vidět až sem, svítí na něj slunce a Krychle se vyvaluje  na terase v poslednim patře. Maže se krémem a na očích má obrovský brejle - mouchy a na hlavě malej klobouček. Jenže jakmile jí zpozoruju, obloha se zatáhne mym mrakem a začne pršet. Lidi se schovávaj v podloubích, zalejzaj do děr jako myši, jen Krychle zůstává venku, ale místo aby si vzala deštník, vloží si jednu z pilulek, který jsem nechal u ní v pokoji, do úst a zapije jí tim jedovatym deštěm. Zhrozim se, když vidim, co dělá. Jako by se modlila v blouznění, říká, že tady na světě nemá bejt a pokud ano, pak chce důkaz. A tak se mezi bleskama, co sjížděj oblohou do země a do řeky, chápe rukou hromosvodu a čeká na odpověď. Běžim za ní a křičim ať toho nechá, ať to nedělá a pustí tu tyč! Jenže ona mě kvůli tomu pilulkovýmu dryjáku vůbec neslyší a usmívá se. A pak to uvidim: Oblohou nahoře projede stín a ten ze všech nejčernější oblak vycení svej elektrickej zub přímo do tý tyče. Řvu jako zblázněnej, ale neni to nic platný. Krychle sebou škubne a ještě chvíli se svíjí, aniž by se pustila hromosvodu. Je konec. Nedejchá. Kdyby dejchala, slyšel bych to až sem dolu na ulici. Jenže všude je najednou zas jen to nešťastný ticho a tma, do který se probouzim šílenej úzkostí.

 

Někdo běží po schodech, slyšim kroky a za chvíli zvuk otevíranejch dveří. Zářivky sálu mě na moment oslepěj a já ucejtim ruku, která mě táhne z týhle díry ven. Každou chvíli čekám nadávku nebo pohlavek od dědka, ale když se mi rozjasní, zjistim, že ten kdo mě vyvlek, je Rum.

„Co tu děláš?“ ptám se ho.

„Jsi v pořádku?“ odpoví mi otázkou.

„Jo, jsem.“

„Potřeboval jsem tě najít, musim ti něco..“ nedokončí Rum větu, protože zaslechnem, jak někdo sestupuje po schodech.

„Rychle, musíme schovat klíč! Dědek by mě určitě propustil, kdyby zjistil, že jsem se mu hrabal v šupleti,“ šeptnu Rumovi a zamknu dveře. Vtom už se dědek objeví v sále.

„Co se tam flákáte?“ vyštěkne.

„Ale,“ zareaguje rychle Rum, „jen bych potřeboval něco říct kamarádovi.“

„Dobře, ale ať z toho neni siesta na půl hodiny,“ zabručí dědek a zmizí ve svym kanclu.

„Díky,“ řeknu Rumovi s úsměvem a vedu ho nahoru ven, protože toho vzduchu tady už mám dost. Jenže o co radostněji spěchám nahoru já, o to víc se za mnou Rum táhne.

„Co je ti? Tak pojď,“ vyzvu ho, vyběhnu ze dveří a na chvíli zvrátim hlavu vzad, abych si užil pohlazení od slunce. Když otevřu oči, Rum stojí přede mnou a pohled má sklopenej, jako by chtěl zkontrolovat, jestli si ráno doopravdy zavázal tkaničky.

„Co je s tebou?“

Rum sebou trhne a řekne: „Krychle je mrtvá.“

„Cože?!“

„Našli jí ráno na terase. Vzala si nějaký prášky a pak, když byla bouřka..“

„..uhodil do ní blesk,“ dopovim za něj jako v mrákotách. Rum mi ještě něco povídá, ale jsem mimo, vůbec nevnímám. Jen pozoruju, jak svět okolo zase šediví. Jak se proholujou koruny stromů a všechno odkvétá. Bůhvíproč si najednou vzpomenu na tu holku z koupelny. Ani nevim, jak se jmenovala. Ale něčim mi teď připomíná budoucnost.

 

Jdu po cestě vedoucí ke Krychlinýmu bytu a všechno vypadá stejně, jako v tom snu - akorát bez mraků. Praží a hlava se mi točí. Těžko říct, zda vedrem a dehydratací, nebo faktem, že můj mozek neni schopnej smířit se s její smrtí. Pozornost ustavičně těká mezi detailama. Květináče v oknech, lesklý skla, labutě na řece, dosychající chodníky a točící se disky aut - to všechno splývá v jedinou nesmyslnou mozaiku, v koláž bez řádu.

Zabzučim na zvonek a otevře mi Soudce. Šeptem mě vyzve, abych šel dál. Sednem si ke stolu a ani jeden z nás nemá sílu mluvit. Do bytu prosvítá slunce o teplotě milón stupňů a my se tu vaříme, bez schopnosti cokoliv udělat. Jen soudce sem tam cinkne sklama o sebe, takže ticho nakonec musim porušit já.

„Kde je?“

Soudce se na mě ani nepodívá a jen hlesne: „V márnici vedle řeky, tam kde pracovala,“ z čehož mi naskočí husí kůže, protože vrátit se zpátky do toho sklepa, byť pro Krychli, mi přijde jako nadlidskej úkol.

„Chtěl bych jí pohřbít,“ řeknu mu. Soudce jen pokrčí rameny a dál zírá do prázdna, jako bych se na nic nezeptal.

„Potřebuju si zavolat,“ zkusím to ještě jednou, ale opět bez výsledku. Tak se zvednu, vytočim Rumovo číslo a poprosim ho, aby na mě během hodiny čekal před krematoriem i s autem. Když sluchátko zaklapnu, ani se nerozloučim a zmizim z toho stísnenýho bytu dřív, než se mi rozpadnou poslední zbytky rozumu.

 

Teprv když Ruma znovu uvidim, uvědomim si, že i on mi vyprávěl o přemístění Krychle. Jenže já nevnímal. Ale to už je jedno. Aspoň jsem Soudci řekl, co potřeboval vědět. A teď už mam na mysli jen jediný: Chci ještě jednou vidět její tělo a pohladit ty ohnivý vlasy.

Otevřu bránu a za ní čeká dědek, vzteklej a napruženej.

„Kdes byl mladej?! Dvě hodiny se někde couráš! Za dnešek nedostaneš zaplaceno a ještě budeš rád, že to pro tebe dopadne takhle dobře! A teď mazej dolu dělat svou práci!“ řve na mě, ale na to kašlu. Neřeknu ani slovo, jen nepřítomně kejvnu a pelášim halou dolu ke schodům, dokud nevpadnu do sálu, kde zůstanu stát jako přimrazenej. Za dobu co jsem byl pryč jí sem přivezli a připravili. Pomalu dojdu až ke stolu, na kterym leží nahá a bílá, zahalená jen prostěradlem.

Nevim proč, ale nemůžu brečet. Nedokážu pohnout obličejem, jsem strnulej a dutej. Svleču prostěradlo a přejíždim jí dlaní po kůži. Je studená a prázdná jako schránka na poštu v mym baráku. To je smrt. Žádná vznešenost, žádná gotika. Jen prázdná poštovní schránka.

Porpvý co tu pracuju si na sebe nenavleču rukavice, když potírám mrtvý tělo balzámem. Je mi jedno, jestli má popáleninu na ruce nebo existuje možnost, že chytnu nějakou nemoc. Potřebuju jí naposledy cejtit. Jenže ty ruce, prsa, stehna, nic z toho už není ona. Jen její zrzavý vlasy jako by ještě pořád žily a neztratily barvu.

A pak se to ve mně zlomí. Zabalim Krychli do prostěradla, vezmu jí do náruče a kráčim nahoru po schodech. Jenže když došlápnu na poslední schod, v hale se znovu objeví dědek.

„Co to zas vyvádíš, mladej?“ vyjekne a zírá na Krychli, jako by jí viděl poprvý. Zpanikařim a rozeběhnu se ke dveřím, rozrazim je a pustim se po cestičce přímo k autu.

„Stůj! Co to děláš, stůj!“ chraptí dědek a belhá se za mnou, ale kolena s artritidou mu naštěstí nedovolujou mě dohnat.

„Nastartuj, rychle!“ křiknu za běhu na Ruma, kterej poslechne, a když se i s Krychlí sesunu na zadní sedačky, Rum sešlápnu pedál a ujíždíme pryč.

„Vezmi mě za město,“ povim a on kejvne a na nic se neptá, je to dobrej kamarád. Popíšu mu cestu k místu, kde jsem se procházel s Krychlí. Ty kopce mě vždycky táhly a teď vim proč. Najednou chápu smysl toho místa. Rum bezděky zapne rádio. Zas ta kytara, jen tentokrát elektrická - všechno se spojuje. Hladim Krychli po vlasech a pořád ještě čekám, kdy se probudí.

 

IX.

Může bejt něco po poledni, když dorazíme na místo. Rum mi pomůže nést Krychli na provizorní sedačce složený z rukou až k ohništi mezi kopcema. Dneska tu nikdo neni a ani nic nehoří.

Teprv když Krychli opatrně sesunem do trávy, rozhlídne se Rum kolem a opatrně promluví.

„Co se chystáš dělat?“

„Nasbírat nějaký dřevo.“

„Proč?“

„Na oheň,“ podívám se na něj a vidim mu na očích, že má strach. „Ale to už udělám sám,“ doplnim, protože ho nechci k ničemu nutit.

„Mám tu na tebe asoň počkat?“ zeptá se poté, co úlevně vydechne, ale já jen nesouhlasně zavrtim hlavou a tak se rozloučíme.

Když odejde, položim se do trávy vedle Krychle a začnu jí něco vyprávět. Má zavřený oči a trochu se usmívá. V tom prostěradle je podobná víle, co si jen na chvilku zdřímla, protože jí přemohla polední únava.

Nevim jak dlouho tam sedim, ale slunce se za tu dobu posune až ke špičkám nejvyšších stromů smrkovýho lesa, co stojí naproti. Teprv teď si znovu jasně uvědomim, proč tu jsem. A tak vstanu a začnu sbírat dřevo. Jenže každej klacek, co zvednu z jehličí, znamená malý sbohem Krychli. S každou další větví jako bych si utahoval korzet kolem hrudi. A přece pokračuju dál, dokud uprostřed louky mezi těma kopcema nestojí malá dřevěná hranice připravená na podpal.

Krychle leží na vrcholu. Bílá a zasněná, zamotaná v prostěradle. Při pohledu na ní chápu, co má znamenat to prázdno. Už zase ho cejtim, jen tentokrát si chci místo požírání vlastního těla rozpárat hrudník a zašít tam jí. Navěky.

Objeví se noční obloha a pak i měsíc. Není kulatej, jak bych čekal. Po všem, co se mnou prožil, z něj zbyl už jenom uzoučkej srpek. Soucítí se mnou a já s nim. Stali se z nás dva spiklenci, dva šílenci co nemaj ponětí o světě a jen ho obíhaj po vlastních drahách. Začnu si broukat. Už ani nevím co, snad nějakej hit, kterej jsem zaslech z Rumovýho rádia, ale na tom vlastně nezáleží. Jde totiž o můj hlas. Chci, aby v tu chvíli zazněl. Aby byl hymnou a epitafem, provázejícím škrtnutí zápalky. Aby byl posledním sbohem Krychli, než bude i její tělo definitivně připsaný do kroniky všeobjímající smrti.

Plameny stoupaj praskajícím dřevem a záře se s každým jeho zachvěním zvětšuje. Nakonec olíznou i Krychli. Nejdřív jen bílej rubáš prostěradla, pak vlasy...

Zavřu oči a vybaví se mi psaní, který mi dala k narozeninám. Původně jsem ho chtěl otevřít, ale teď se rozhodnu uchovat tajemství tý obálky nedotčený, jak si přála. Bude mi odpovědí na budoucnost, kterou jsem nikdy neprožil. Budoucnost s ní.

Netuším z jakýho důvodu, ale najednou se cejtim smířenej. Jako bych Krychli tam dovnitř, do svýho těla, doopravdy zašil a získal tak zpátky vlastní úplnost. Jako by to tak bylo správně. Jako by to tak mělo bejt už od samýho začátku.

Podívám se na oblohu. Na jejim černym pozadí se střídavě rozsvěcujou a zhasínaj jiskry ohně. Všude je kouř. Kouř, kterym Krychlina duše uniká pryč. A já se usměju; voní to.



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 25.6.2007 > víc takových...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Hrdý (Občasný) - 25.6.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
a-ha (Občasný) - 27.6.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
G_B_Show (Občasný) - 27.6.2007 > super kritiky... :-))
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.6.2007 >

Déčko si to jistě zaslouží.

Máš takovej metaforickej, bohatej, obraznej jazyk -a  občas dojde i na to, že jsou ty obrazy, metafory povrchní a mělký.

A pak pravidelně hrubky ve skloňování zájmen (4.pády) - není mi úplně jasný, jestli to robíš schválně a cíleně, nebo ne.


Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 27.6.2007 > Ono to zní tak jako nakysle, že jo?:) - Jen myslím, že to je na tenhle kontext velice dobrý, ne-li nečekaně, ale cítím tam jistý limity. A je dobře takový texty číst i kvůli sebereflexi, docházej mi tam určitý pocity čtenářů mých věcí, kterým nejsem původně nakloněná.Momentálně se zaměřuju spíš na ty věci, o ktrých píšu, než jak to robím. Co říct a jak.  
<reagovat 
damika (Občasný) - 28.6.2007 >
Doporučil 
<reagovat 
ztratila (Občasný) - 5.7.2007 >
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter